Lade Inhalt...

Einführung in das tschechische Insolvenzrecht

von Univ.-Doz. Karel Schelle (Autor) Dr. Ilona Schelleová (Autor)

Fachbuch 2010 371 Seiten

Jura - Zivilprozessrecht

Leseprobe

Inhaltsverzeichnis

Obsah

ZUSAMMENFASSUNG

1. Krízový management a jeho právní nástroje

2. Charakteristika úpadkového práva

3. VÝCHOZÍ INSPIRAČNÍ ZDROJE PRÁVNÍ ÚPRAVY INSOLVEČNÍHO RÍZENÍ
3.1 Jednotlivé vývoje etapy konkurzního práva
3.1.1 Rímské právo
3.1.2. Cesty ke konkurznímu ŕízení ve stredovëku
3.1.3 První kodifikace konkurzního práva
3.1.4 Konkurzní právo v habsburské monarchii po roce 1848
3.1.5 Právní úprav konkurzního práva v první Československé republice
3.1.6 Návrat ke konkurznímu právu po roce 1989
3.2 Zahraniční právní úpravy insolvenčního rízení
3.3 Evropská právní úprava insolvence a její vliv na právní úpravu insolvence v České republice
3.3.1 Cíl a duvod stojícíza evropskou právní úpravou insolvence
3.3.2 Současná evropská úprava insolvenčního práva
3.3.3 Naŕízení ES 1346/2000
3.3.4 Vliv naŕízení EU o insolvenci na právní systémy v členských státech EU
3.3.5 Diferenciační analýza insolvenčních predpisu mezi vybranými členskými státy EU
3.3.6 Shrnutíprovedených analýz a prognóz
3.3.7 Závër

4. Cesta k současné právní úprave
Právní predpisy
Anglické resumé
1. Introduction and history
2. General european legal regulation of insolvency today
3. Ec regulation no. 1346/2000
4. Influence of the current eu regulation on insolvency on the legal systems in the eu member states

5. Differential analysis of insolvency regulations among selected eu member states

6. Conclusion

Literatúra

Zusammenfassung

Die Grundlage des Konkursrechts am Anfang der neunziger Jahre des vorigen Jahrhunderts bildete das Gesetz Nr. 328/1991 Slg., über den Konkurs und Ausgleich, welches am 1. Oktober 1991 in Kraft trat. Dieses wurde vielmals novelliert und ergänzt, je doch von der Rechtstheorie und -praxis systematisch kritisiert. Die ständigen Novellierungen zeigten sich als unzureichend, denn sie betrafen nur einige (in manchen Fällen marginale) Teilfragen, ohne eine Konzeptionslösung zu finden. Infolge dessen erfüllten sie nicht die Erwartungen, welche ihre Erlassung begleiteten, oder sie hatten nur begrenzte positive Folgen. Die tschechische Rechtsordnung konnte auf die modernen Trends der Entwicklung des Konkursrechts also nur beschränkt reagieren. Sie ermöglichte die Errichtung der Gläubigerorgane, jedoch die Regelung der Beziehungen dieser Organe zu anderen Prozesssubjekten schwankte. Sie ermöglichte weiter, dass der Betrieb des Bankrotteurs Unternehmens nach der Konkurseröffnung nicht eingestellt werden musste, ohne dass es sich jedoch um eine selbständige Art der Bankrottlösung handelte. Die Regelung dieser Frage nur im Rahmen des Konkurses führte im Gegenteil zum Präferieren von Forderungen, die mit dem Betrieb des Bankrotteurs Unternehmens (als Masseforderung) zusammenhängen, und wirkte gegen die Befriedigung von Forderungen anderer (Konkurs)Gläubiger. Die neuen Arten der Bankrottlösung aufgrund des Sanierungsprinzips erschienen in der Rechtsordnung nicht. Das tschechische Konkursrecht reagierte nicht ausreichend auf moderne Entwicklungstrends und es kam zu einem bestimmten Rückstand hinter den Bedürfnissen der wirtschaftlichen Entwicklung, sowie zur Abweichungen von vergleichbaren Rechtsordnungen.

Die Nichtanpassung der allgemeinen Entwicklung wurde von objektiven Faktoren, vor allem von Faktoren ökonomischer Natur abhängig gemacht. Die Fehler in der damaligen Rechtregelung wurden durch die Unterbrechung der Rechtskontinuität in der Rechtsentwicklung erläutert. Die Rechtsregelung des Konkursrechts aus Anfang der neunziger Jahre wurde für eine unzureichende Regelung betrachtet, welche auf ökonomische und gesellschaftliche Anforderungen auf entsprechende Art und Weise nicht reagierte. Juristisch gesehen, war sie auch in manchen Hinsichten problematisch.

Im Jahre 2001 bereitete die Regierung eine am 3. Oktober 2001 verabschiedete sachliche Gesetzesabsicht über den Bankrott und Arten seiner Lösung vor. Aufgrund der verabschiedeten sachlichen Gesetzesabsicht wurde eine Kommission des Justizministeriums für Rekodifizierung des Bankrottrechts errichtet, welche die Arbeit an der Durcharbeitung einzelner Thesen aufgenommen hat. In nächsten Monaten wurde es an der sachlichen Gesetzesabsicht über den Bankrott weiter gearbeitet und diese wurde zur breiten Diskussion gestellt. Prof. JUDr. František Zoulík führte die legislativen Arbeiten im Rahmen der Kommission des Justizministeriums. Die Kommissionsarbeit brachte jedoch kein erwartendes Ergebnis; aus diesem Grunde kam es in den folgenden Jahren zu mehreren personellen Änderungen. Diese Änderungen in der Besetzung der Rekodifizierungskommission wurden mit der Absicht der Beschleunigung des ganzen Vorbereitungs- und Verhandlungsprozesses der paragrafierten Fassung durchgeführt. Der Nachteil lag jedoch in der Änderung des Hauptkonzepts der Rekodifizierung. Jeder Ankommende wollte die von JUDr. Zdenek Krčmár vorbereitete Konzeption des Bankrottrechts ändern. Die Arbeiten an der Vorbereitung der paragrafierten Fassung kamen in Rückstand, deswegen wurde JUDr. Zdenek Krčmár wiederholt einberufen, welcher das Gesetz praktisch zu Ende geführt. In der Schlussphase wurde sein Team um einen Vertreter des Regierungsvorsitzenden für Ökonomik erweitert; die Gruppe von Fachleuten unter der Führung von JUDr. Bohumil Havel brachte in die vorbereitete Gesetzversion eine neue Sicht. Das Ergebnis der mehrjährigen Arbeit bildeten zwei Gesetze: Gesetz vom 30. März 2006 Nr. 182/2006 Slg., über den Bankrott und Arten seiner Lösung (Insolvenzgesetz) und Gesetz vom 23. Mai 2006 Nr. 312/2006 Slg., über Insolvenzverwalter.

Die vorgelegte Monographie beschreibt vor allem die Grundausgangspunkte, von denen die Autoren des tschechischen Insolvenzgesetzes ausgingen.

Diese Publikation wurde im Jahre 2008 in der Tschechischen Republik unter dem Titel Základy insolvenčního práva. Ostrava, KEY Publishing 2008. 322 S. (ISBN 978-80-87071-88-5) herausgegeben.

1. Krízový management a jeho právní nástroje

Stejne jako každý jednotlivec vytvárí svým chováním podmínky vlastního i společenského rozvoje, tak i společnost púsobí v rúzných formách na individuálni chování, které do určité míry reguluje. Pod tlakem zájmových stretú v rámci mezilidských vztahú vzniká potreba formulace obecne platných pravidel chování zabezpečujících relativní sociální stabilitu. Tuto funkci plní zejména právo jako univerzálne srovnatelné, relativne rovné merítko chování lidí s rozdílným statusem.

Úloha práva se mení mimo jiné v závislosti na existenci i jiných regulativú lidského chování. V české i slovenské společnosti k zásadní zmene v púsobení práva v objektivním, ale i subjektivním slova smyslu došlo v dúsledku společensko politických zmen. Naše společnost začala budovat právní stát, v rámci nehož múžeme hovorit o bezvýjimečném panství práva, zavazujícího všechny včetne státních orgánú, zastupitelské sbory nevyjímaje. V dúsledku toho se zmenil i pohled na vztah ekonomiky a práva. Právo prestalo být chápáno jako jakási nadstavbová složka, odrážející společensko ekonomické vztahy ve společnosti. Začalo být pojímáno, tak jako ve všech demokratických právních systémech, jako fenomén žijící relativne autonomním životem, jehož úkolem je vytváret stav optimální rovnováhy mezi dvema základními funkcemi právního státu. To znamená na jedné strane reprezentace obecných, verejných zájmú, úsilí o integraci zájmú skupinových a individuálních, na strane druhé garance výkonu a ochrany demokratických práv a svobod. Právo tedy není bezprostredním odrazem společenských a ekonomických zmen, ale jeho zcela autonomní povaha mu umožňuje, aby na určitých stupních vývoje společnosti buď ekonomické a politické zmeny predbíhalo, jako tomu bylo zejména v druhé polovine 18. a první polovine 19. století, nebo naopak za temito zmenami více či méne zaostávalo, jako je tomu bohužel dnes.

Politické a ekonomické zmeny si v prúbehu devadesátých let minulého století vynutily jednak zásadní obsahové zmeny objektivního práva, jednak postupnou zmenu v pojímání jeho autority v dúsledku jeho bezvýjimečného panství. Obe tyto zmeny se dely a stále dejí postupne, resp. začal dlouhodobý proces, jehož konec je ovšem bohužel zatím v nedohlednu.

Mnohem obtížnejší než zmena objektivního práva, je však zmena v prístupech a uplatňování subjektivních práv, predstavující prestrukturalizaci myšlení. Subjektivní právo je právni možnost (resp. mira možnosti) subjektu chovat se určitým zpùsobem, tj. možnost vyjádŕená a zaručená objektivním právem, a tedy chránená zvláštním zpùsobem, stanoveným v právních normách. Subjekt múže a nemusí se takto chovat, tj. múže a nemusí své subjektivní právo vykonávat, poprípade je múže vykonávat jen zčásti. Má tedy v mezích svého subjektivního práva možnost volby zpúsobu chování. V tomto smyslu pojem subjektivního práva koinciduje s pojmem svobody v právním smyslu. Subjektivní práva by nemela žádný význam bez odpovídajících právních povinností druhých subjektú nerušit výkon subjektivního práva či neco strpet, dát nebo konat či nekonat. Realizace subjektivních práv je závislá na plnení techto povinností.

Pŕedmetem subjektivního práva a právní povinnosti je vždy nejaké chování. Z toho vyplývá, že subjektivní právo je právo subjektu na jisté chování - jeho právo chovat se jistým zpùsobem, jakož i jeho právo požadovat od druhých subjektú odpovídající chování, které je pŕedmetem jejich právní povinnosti. Výkon subjektivního práva, popŕ. plnení právní povinnosti pak spočívá práve v uvedeném chování. Jde o chování, které je v souladu s objektivním právem.

Z toho co bylo uvedeno lze vyvodit záver, že výkon subjektivního práva, popŕ. plnení právní povinnosti, spočívá v chování, které je v souladu s objektivním právem, tedy existujícím systémem závazných právních pravidel chování (norem) vydávaných, resp. akceptovaných státními orgány ve zvláštní forme a vynucovaných (v pŕípade potŕeby) státne mocenskými prostŕedky. Práve pŕijetí jednotlivými členy svobodné společnosti tohoto pojetí subjektivních práv a povinností je, a jak zkušenosti z posledních let ukazují, ješte bude dlouhodobým procesem. Zejména v oblasti podnikatelské sféry se ukazuje, že pŕevzetí tohoto chápání subjektivních práv a povinností je v mnoha pŕípadech nad možnosti techto podnikatelských subjektú. Zvlášte je to patrné v pŕístupu k dodržování základních zásad, na nichž je postaveno každé demokratické obchodní právo. Mnohé z techto zásad jsou bohužel pro naše podnikatelské subjekty prázdnými pojmy, ať již je to zásada poctivého obchodního styku, nebo zejména zásada dodržování smluv (pacta sunt servanda). Dúsledkem toho je snaha objektivní právo spíše porušovat nebo alespoň obcházet, než ho respektovat a dodržovat. Stále se rozšiŕující trestná činnost v oblasti hospodáŕských a daňových deliktú, a to i v nejvyšších podnikatelských a finančních kruzích, neplnení daňových povinností a dávkových povinností v oblasti sociálního a nemocenského pojištení, cílené dostávání se do platební neschopnosti, atd. jsou toho bohužel konkrétním dokladem.

Je nesporné, že zmena tohoto stavu bude značne záviset na ekonomických výsledcích. V rámci tohoto procesu se vztah práva a ekonomiky jeví jako mnohem tesnejší. Vzájemné ovlivňování práva a ekonomiky proto musí být mnohem živejší. To si konečne začaly uvedomovat i politicky vládnoucí kruhy. To bude mít pochopitelne hlavní vliv na výber právních nástrojú krizového managementu.

V dalším výkladu se soustŕedíme pouze na procesne právní nástroje pŕekonávání úpadku, tedy insolvenční ŕízení a na možnosti reorganizace (restrukturalizace) podniku, jenž se dostal do úpadku. Tedy na dnes nejdiskutovanejší zpúsoby pŕekonávání úpadku zejména v souvislosti s novou právní úpravu úpadkového práva, a to jak v České republice zákonem č. 183/2006 Sb., tak na Slovensku zákonem č. 7/2005 Z. z. Pŕitom pŕedloženou práci je tŕeba považovat jen za úvod do dané problematiky, než dojde ke komplexnímu zpracování.

2. Charakteristika úpadkového práva

K obnovení úpadkového (insolvenčního, konkurzního) práva dochází v Československu po čtyricetileté prestávce v roce 1991, a to zákonem č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnán, prijatým v souvislosti s odstraňováním legislativních prekážek bránících tržnímu hospodárství.

Rešení dlužníkova úpadku zvláštním soudním rízením je nezbytné proto, že v krizové úpadkové situaci nelze porušení práv či neplnení povinností postihnout standardními procesními prostredky. Brání tomu okolnost, že pri mnohosti dlužníkových závazkú a nedostatku prostredkú k jejich krytí, by použitím obvyklých právních prostredkú byli nekterí veritelé vúči ostatním zvýhodneni, ať již proto, že splatnost jejich pohledávek nastává dríve nebo z jiných dúvodú. Cílem rešení úpadku zvláštní právní úpravou proto je vyloučit preference veritelú, pokud nejsou vecne odúvodneny jejich postavením nebo povahou jejich pohledávky. To vede k tomu, že výsledkem rízení je mnohostranné usporádání, pri nemž lze vzít v úvahu i další aspekty, napríklad sociální. Rešení úpadku proto nemúže být pouze dvoustrannou záležitostí; nemúže tudíž fungovat napríklad jako alternativa postupu pri vymáhání pohledávek ve dvoustranných sporech.

V predpisech mezinárodních, evropských i ústavních, je vymezeno právo na spravedlivý proces a jeho náležitosti. Toto právo se vztahuje predevším k dvoustrannému procesu a v rízeních, která tuto povahu nemají (k nimž patrí i soudní rešení dlužníkova úpadku) se principy spravedlivého procesu mohou uplatnit do jisté míry jen omezene. Obecne se pripouští, že to je prípustné za predpokladu, že je vyloučena dvoustrannost rízení. Rešení úpadku probíhá ve vetšine právních rádú soudním rízením, které je zvláštním druhem civilního procesu (jen výjimečne je procesní rešení pojato jinak, napríklad ve Švýcarsku správním rízením). Tato úprava tradične existuje i u nás a pridržuje se ji i současná česká i slovenská právní úprav. Tato proto navazuje na zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní rád, v platném znení, s jehož subsidiárním použitím insolvenční (konkurzní), a to jak český tak slovenský počítá.1

Vycházeje z techto predpokladú, je nezbytné se o výklad nekterých základních pojmú, a to i v historických souvislostech, pokusit. Zaradit insolvenční (konkurzní) právo do systému českého a slovenského právního rádu a pokusit se objasnit nekterá teoretická východiska.

Název „konkurz“ pochází z latinského termínu „concursus creditorum“ a naznačuje se jím, že jde o soubeh veritelú, který se koná ve forme prihlašování pohledávek, aby bylo docíleno jejich uspokojení z konkurzní (majetkové) podstaty. Slovo „konkurz“ tedy vystihuje nejen to, že jde o rízení, nýbrž také současne podstatu tohoto rízení. Adekvátní výrazu „konkurz“ je český termín „úpadek“, príp. slovensky „úpadok“, kterého se rovnež nekdy užívá. Dokonce jak vyplývá z dúvodové zprávy z prvorepublikové právní úpravy konkurzního rízení vtelené do zákona č. 64/1931 Sb., mel se stát oficiálním názvem.2 Vzhledem k tradici názvu „konkurz“ se neujal. Pravdepodobne z toho dúvodu, že se v nem klade dúraz nikoliv na rízení a jeho podstatu, nýbrž charakterizuje se tím hospodárský stav dlužníka, tedy stav, který múže být podnetem k zavedení konkurzního rízení, jindy ovšem k rízení vyrovnacímu nebo k resktrukturalizaci (reorganizaci). Výraz „úpadek“ tedy vzhledem ke svému pojmovému obsahu je v jednom smeru príliš úzký, v jiném však naopak príliš široký.3 Výraz „konkurz“ v návaznosti na prvorepublikovou tradici proto zákonodárce použil i pri návratu ke konkurznímu rízení začátkem devadesátých let (viz zákon č. 328/1991 Sb. o konkurzu a vyrovnání). Na tuto tradici navázala i nejnovejší slovenská právní úprava (viz zákon č. 7/2005 Z.z. o konkurze a reštrukturalizácii). Naopak nejnovejší česká právní úprava poprvé použila výraz „úpadek" (viz zákon č. 182/2006 Sb. o úpadku a zpúsobech jeho rešení - insolvenční zákon). V minulosti se také nekdy používalo místo výrazu „konkurz“ cizího slova „krida“ (cridare, ital. gridare = verejne vyvolávati), popr. „falliment“ rovnež italského púvodu oproti i ve stredoveku zrídka užívanému nemeckému „Gantprocess“, či rovnež italskému „bankrot“ (banco roto - rozbitý stúl, neboť penežníkovi jenž udelal úpadek, byl jeho stúl rozbit).4 I u techto výrazú múžeme uvést však stejný pojmový nedostatek, jako v prípade termínu „úpadek“.

Dlužník se označuje českým termínem „úpadce“. Cizí slovo „kridatár“ se u nás nevžilo. V nemecké terminologii je dlužník označen výrazem „Gemeinschuldner“ dríve „Cridatar“, „Fallit“ nebo „Gantirer“.

Termín „vyrovnání“ byl zaveden zákonem č. 64/1931 Sb. místo staršího termínu „narovnání“, pravdepodobne proto, aby zde byl vyjádren rozdíl od narovnání (transactio) jako jednoho z obecných dúvodú zániku obligace. Jazykove je ovšem novejší termín méne presný, neboť vzbuzuje dojem, že závazky jsou zcela uhrazeny, ačkoli ve skutečnosti částečne zanikají.5 Na tuto tradici navázal i zákon č. 328/1991 Sb. V této souvislosti je však treba upozornit ješte na jednu terminologickou nejednotnost. V právních normách, ale zejména v literature z první poloviny devadesátých let 20. století se promiscue používal výraz „vyrovnání“ a „vyrovnávání“. Slovo „vyrovnání“ je odvozeno od slova „vyrovnat“ nikoli „vyrovnávať', a proto se brzy terminologie ustálila na výrazu „vyrovnání“. Zákon upravující konkurzní rízení v první republice č. 64/1931 Sb. v názvu používá termínu „vyrovnací“ ve spojitosti s termínem „rád“, tedy „vyrovnací rád“, rovnež ve spojitosti s pojmem „rízení“ používá výrazu „vyrovnací“. Stejný výraz používají i všechny na neho navazující provádecí predpisy, které vyšly ve stejném roce. Nahlédneme-li však zejména do starší literatury, tak i tam se, v rozporu s použitým terminologickým označením v zákone, setkáváme s nejednotným používáním techto výrazú. Václav Hora používá nejprve termínu „ vyrovnávací rízení“,6 pozdeji ovšem v souladu s terminologii zákona „vyrovnací rízení"7. F. Štajgr se priklonil k terminologii „vyrovnavací rízení“.8 Rovnež český preklad nemeckého „Ausgleichsordnung“ zní presneji jako „vyrovnací rád“ a „Ausgleichsrecht“ jako „vyrovnací právo“. Literatura i legislativa nám tedy nabízí tri možnosti „vyrovnavací rízení“, „vyrovnávací rízení“ a „vyrovnací rízení“. Legislativa i vetšina autorú z devadesátých let minulého století a z počátku tohoto století se pridržela výrazu „vyrovnacírízení“. Nejnovejší české i slovenská právní úprav však pojem „vyrovnání“ nezná.

Chceme-li se pokusit charakterizovat insolvenční (konkurzní) rízení musíme zejména vyjít z vymezení tohoto rízení, jako specifické formy civilního procesu, ze vztahu tohoto rízení k rízení exekučnímu. Není možné ani prejít bez povšimnutí otázku vztahu insolvenčního procesu (konkurzu) k obchodnímu prípadne občanskému právu.

Na postavení insolvenčního (konkurzního) rízení v minulosti existovalo nekolik značne protichúdných názorú. V zásade je možné je rozdelit do trí skupin :

1. insolvenční (konkurzní) rízení je specifická forma civilního procesu
2. insolvenční (konkurzní) rízení je zvláštní forma rízení exekučního
3. insolvenční (konkurzní) rízení je jednou z částí civilního procesu.

Vycházíme z názorú patrících do prvé skupiny, že insolvenční (konkurzní) rízení je nepochybne relativne samostatná forma občanského soudního rízení. Dúvodú pro toto tvrzení je hned nekolik.

Soudní rízení v nejširším slova smyslu múžeme vymezit, resp. definovat z nejrúznejších hledisek, pričemž pro naše účely múžeme nejjednodušeji konstatovat, že se jedná o postup orgánú zrízených státem, na ostatní moci relativne nezávislých, smerující k tomu, aby dopomohly objektivnímu právu k plné platnosti, tam, kde se jeho plnému rozvinutí postavila nejaká prekážka. Dopomáhá se tím k uspokojování zájmú jak jednotlivcú, tak celku. V6 prípade civilního soudního rízení se jedná o autoritatívni rozhodování v občanskoprávních, resp. obchodneprávních, rodineprávních a pracovneprávních vecech na základe zákonú, které je upravují. Pričemž civilní proces slouží tomuto vytčenému cíli trojím zpúsobem: jednak tím, že se jím rozhoduje, či určuje na čí strane právo je, jednak, že se jím uspokojení nalezeného práva vynucuje a konečne, že se jím budoucí uspokojení práva teprve hledaného zajišťuje. V prvém prípade múžeme hovorit o civilním právu procesním tzv. v užším slova smyslu, nebo-li rízení nalézacím.7 Souhrn zásad daných státem pro postup pri vynucení práva již nalezeného tvorí naopak rízení exekuční a konečne souhrn zásad daných pri zajišťování práva teprve hledaného tvorí rízení zajišťovací. Pritom je treba zdúraznit, že zpúsob, jímž je v civilním rízení poskytována právní ochrana závisí zejména na tom, zda jde o preventivní nebo represivní ochranu. Do prvé skupiny patrí nesporné a zajišťovací rízení, protože tato dve rízení jsou zamerena na preventivní ochranu práva zejména proto, že púsobí kladne do budoucna. Samozrejme, že je mezi nesporným a zajišťovacím rízením značná rozdílnost, ale to pro námi sledovanou problematiku není rozhodující.8 Všechny ostatní formy civilního soudního rízení poskytují represivní ochranu, protože jejich ukončení nepúsobí kladne do budoucna, ale činí proste prítrž stavu, který zde dosud byl, odstraňuje co zde bylo, a nahrazuje to opakem. Ve sporném rízení se mení nejistota se zretelem k individuálne určitému právu či právnímu pomeru v jistotu. V exekučním rízení se realizuje jistota, které bylo takto nabyto, tím, že se z ní vyvozují dúsledky pro oprávneného. Ve vyrovnacím rízení se menila v jistotu nejistota se zretelem k celé rade individuálne určitých práv majetkové povahy, pokud mely vztah k dlužníkovi. A konečne do skupiny rízení, která mají represivní povahu patrí nesporne rízení konkurzní.

Insolvenční (konkurzní) rízení se svým charakterem, ale zejména účelem, nejvíce na první pohled podobá rízení exekučnímu, proto se v literature objevily názory, že konkurz múžeme označit za jakousi univerzální (generální) exekuci. Záleží samozrejme na tom, co pod tímto pojmem chápeme. Názory, které insolvenční rízení (konkurz) s exekucí zcela ztotožňovaly, resp. insolvenční rízení (konkurz) považovaly za specifickou formu exekučního rízení, byly velmi sporné a nikdy neprevážily nad názory zásadne odlišujícími rízení exekuční a insolvenční (konkurzní). Odhlédneme-li od rímskoprávního procesu, kde se nečinily rozdíly mezi temito dvema rízeními, od exekučního rízení se insolvenční (konkurzní) liší radou atributú, které činí insolvenční (konkurzní) rízení specifickým institutem v rámci nejširšího pojetí civilního procesu. Hlavní odlišnost je však treba videt v tom, že exekuce je část civilního procesu, jejímž úkolem je vynucování plnení uložených rozhodnutí zejména soudních orgánú. Tedy samostatnost exekučního rízení je proto velmi sporná, protože nemúže existovat bez predchozího rízení nalézacího, i když toto nemusí vždy probehnout pred soudním orgánem. Zde jsme u první odlišnosti insolvenčního (konkurzního) rízení a rízení exekučního. Insolvenční (konkurzní) rízení nenavazuje na žádné predchozí rízení, a proto ho nemúžeme chápat jako jednu z etap soudního rízení, jako je tomu u rízení exekučního. Jedná se o samostatný druh rízení pred soudním orgánem.

Hlavní rozdíl mezi exekučním a insolvenčním (konkurzním) rízení však múžeme spatrovat v tom, že prvé je charakterizováno individuálností, kdežto druhé univerzálností. Co to znamená. Exekuční rízení smeruje proti jednomu veriteli, kdežto (insolvenční) konkurzní proti skupine (resp. všem prihlášeným) veritelú jednoho dlužníka. Z tohoto hlediska bychom s určitou dávkou zjednodušení mohli označit exekuční rízení jako individuální exekuci, kdežto insolvenční (konkurzní) rízení jako exekuci univerzální. I v rámci insolvenčního (konkurzního) rízení totiž dochází k exekuci tím, že se prodávají součástí dlužníkova majetku a z výtež ku se uspokojují veritelé. V tomto smeru si jsou obe rízení blízká, protože i v exekučním rízení se múže výkon rozhodnutí provádet prodejem vecí a z výtežku uspokojovat veritelovy pohledávky. Tento společný rys však nestačí opodstatnit tvrzení, že insolvenční (konkurzní) rízení je specifickou formou rízení exekučního. A proto je treba vyjít z poznání, že (insolvenční) konkurzní rízení je jedním z druhú civilního rízení, rízení sui generis, stojící v jedné rade s rízením sporným, nesporným nebo exekučním, odlišující se však od nich predevším svým účelem a rozdílným uplatňováním procesních zásad. Zavedením institutu insolvenčního (konkurzního) rízení se umožňuje zároveň rešit nedostatky vyplývající z podstaty exekučního rízení, kdy k uspokojení více pohledávek více veritelú nemusí dojít, protože v exekučním rízení platí zásada predstižení. Jinými slovy, uspokojení svých pohledávek docílí v tomto rízení zpravidla jen ti, kterí navrhnou exekuci jako první a na ostatní se již nemusí dostat. Rozdílný je i prístup k rešení kolizí vznikajících mezi veriteli v individuální exekuci na jedné a v insolvenčním rízení (konkurzu) na druhé strane, protože, vzhledem k tomu, že v rízení exekučním je okruh osob oprávnených k účasti na rozvrhovém rízení predem určen, je možné prenechat vyrízení možných kolizí až rozvrhovému rízení. Naproti tomu v insolvenčním rízení (konkurzu), kde není predem j isté, kdo bude požadovat uspokojení z podstaty, je nutno kolizi prihlášených nárokú prenést z rízení rozvrhového do predcházejícího rízení prezkumného a pouze podpúrne na jejich rešení pamatovat i v rízení rozvrhovém.9 Právní názor, jenž se odrazil v §§ 570 - 605 (ustanovení o exekuční likvidaci) v občanském soudním rádu z roku 1950, ale i v ustanoveních §§ 352 - 354 následujícího občanského soudního rádu z roku 1963, kde konkurz byl považován za zvláštní exekuční rízení, je tedy treba považovat za prekonaný, resp. jako určitý názorový exces, vycházející z extrémní společensko politické situace právní názory jednostranne formující.

Jaké jsou tedy základní charakteristické rysy a základní predpoklady insolvenčního (konkurzního) rízení, jako specifické formy majetkového vyporádání?

1. Základním predpokladem, aby k insolvenčnímu rízení (konkurzu) mohlo dojít je existence úpadku dlužníka. Jde tedy o rešení krizového stavu v majetkové oblasti dlužníka.
2. Veritelú je více než jeden a dlužník není schopen po delší dobu vúči nim plnit své splatné závazky.
3. Všechny dvoustranné obligační vztahy jsou pritom rešeny současne, i když zájmy jednotlivých veritelú jsou logicky rozporné. Zároveň je treba zdúraznit, že se nerozlišují osoby fyzické, jež jsou podnikateli a osoby právnické.
4. V prípade obchodních společností a družstev je zahájení insolvenčního rízení (prohlášení konkurzu) dúvodem jejich zrušení. I když je treba upozornit, že insolvenční rízení (konkurz) sámo o sobe nevede ke ztráte právní subjektivity, ale musí k tomu pristoupit další skutečnost.
5. Dlužníkúv majetek, který se stává predmetem insolvenčního rízení (konkurzu) a tvorí tzv. majetkovou (konkurzní) podstatu, postačuje alespoň k úhrade nákladú insolvenčního (konkurzního) rízení Základním predpokladem je tedy existence úpadku dlužníka, což je možné vymezit dvojím zpúsobem

a) buď jako platební neschopnost, tedy insolvenci,
b) nebo se jedná o predlužení.

Pro bližší ujasnení je treba presne vymezit pojmy „insolvence" a „predlužení".

„Insolvence" znamená neschopnost plnit splatné závazky z dùvodù nedostatku penežních prostredkú. „Insolvence" tedy vyžaduje splnení nekolika základních predpokladú:

1) Musí se jednat o závazky na penežité plnení, nikoli závazky na plnení vecné.
2) Zároveň je nutné, aby se jednalo o objektivní neschopnost plnit. Nemúže tedy jít pouze o neochotu plnit, protože ve druhém prípade, by se stejného účinku dosáhlo exekučním rízením.
3) Dúležité je, aby se jednalo o závazky již splatné, tedy, že již uplynul termín, kdy mel být závazek splnen. Pritom se nemusí, jako v prípade exekučního rízení, jednat o závazky na které má veritel jakýkoli exekuční titul, tedy vetšinou závazky prisouzené soudem.
4) Zákon dále stanovuje, že insolvence musí trvat delší dobu. V právní úprave konkurzního rízení z roku 1991 pojem „delší doba" nebyl presne specifikován, a tedy to byla úvahová záležitost soud. Proto bylo treba ho vykládat individuálne. Soudní praxe pritom vycházela z toho, že insolvenci nebylo možné hodnotit jen z pohledu uplynulé doby, za kterou insolvence trvá, ale bylo nutné posuzovat celkové možnosti zajistit si penežní prostredky ke krytí pohledávek i do budoucna. Pri posuzování trvalosti insolvence bylo pochopitelne nutné prihlížet ješte k dalším skutečnostem jako je predmet podnikání dlužníka, nebo vzhledem k tomu, že insolvence nemusí vyplývat z predlužení, i k možnosti získání úveru atd.10 Zároveň se podpúrne používalo ustanovení § 193 odst. 2 obchodního zákoníku, podle nehož má účinky tam uvedené platební neschopnost, je-li delší než 3 mesíce.

Nový český insolvenční zákon a slovenský zákon o konkurze však v tomto smeru problém reší už mnohem konkrétneji.

Úpadek formou platební neschopnosti je dán časovým faktorem (délkou) platební neschopnosti. Nová úprava, a to jak v Česku, tak na Slovensku, tedy neprebrala spojení „po delší dobu" a nahrazuje je konkrétním časovým úsekem, totiž dobou delší 30 dnú po lhúte splatnosti penežitých pohledávek.

Ve české a slovenské právní úprave je v tomto smeru drobný rozdíl.

Český zákon ríká „má se za to, že dlužník není schopen plnit své penežité závazky, jestliže je neplní po dobu delší 3 mesícú po lhúte splatnosti". Doba 30 dnú nebyla vybrána náhodne; navazuje na ustanovení § 369a zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znení pozdejších predpisú, které s obdobne konstruovanou lhútou (ve vazbe na tam popsané skutečnosti) váže (v obchodne právních vztazích) vznik práva na zaplacení úroku z prodlení. Dúvodem zmeny časového faktoru u platební neschopnosti je, aby k rešení krizových situací docházelo co nejdríve a aby bylo zcela jednoznačné, kdy vzniká povinnost podat insolvenční návrh. Tím se současne posiluje právní jistota v právních vztazích veritelú a dlužníkú co do vyšší predvídatelnosti rozhodování insolvenčního soudu pri rešení otázky, zda dlužník je v úpadku formou platební neschopnosti.

Obavám, aby takto stanovená - relativne krátká - lhúta nevedla k retezovým úpadkúm, lze predejít poukazem na nutnost současného naplnení tretího znaku této formy úpadku, formulovaného v § 3 odst. 1 písm. c/ insolvenčního zákona Z tohoto ustanovení se totiž podává, že zjištení, že dlužník má nejméne dva veritele s penežitými pohledávkami, které jsou déle než 30 dnú po lhúte splatnosti, vede k záveru, že tím byl osvedčen úpadek dlužníka, jen ve spojení se zjištením, že dlužník k úhrade techto závazkú (objektivne vzato) „není schopen". Pritom prípadné tvrdosti plynoucí z této úpravy je možné rešit návrhem na vyhlášení moratoria (podle § 115 a násl. insolvenčního zákona v prúbehu insolvenčního rízení a podle § 125 a násl. insolvenčního zákona v dobe pred zahájením insolvenčního rízení). Pújde-li o návrh veritele, nebude takto stanovená doba prodlení s placením penežitých závazkú podkladem pro záver, že dlužník je v úpadku pro platební neschopnost, ani v prípade uvedeném v § 143 odst. 3 insolvenčního zákona.

V prípade úpadku pro platební neschopnost dlužníka se nove (pri prodlení dlužníka s placením nejméne dvou penežitých závazkú dvema rúzným veritelúm delším 3 mesícú) prenáší na dlužníka (formou vyvratitelné právní domnenky) bremeno tvrzení a bremeno dúkazní co do jeho schopnosti tyto závazky plnit (§ 3 odst. 2 písm. a/ insolvenčního zákona). Praxí je totiž osvedčeno, že značnou vypovídací hodnotu o platební (ne)schopnosti dlužníka má práve doba, po kterou je dlužník s placením svých závazkú v prodlení. Ani v takovém prípade sice nelze vyloučit, že dlužník k úhrade techto splatných závazkú nepristupuje z jiných príčin než proto, že toho „není schopen", jde však o situaci, kdy po nem lze Rv II 463/26, Sb. n. s. 6463; Rozh. ze 7. zárí 1926, R II 290/26, Sb. n. s. 6238, Právník 1926; Rozh. z 27. kvetna 1927, R II 140/27, Sb. n.s. 7103.

spravedlive žádat, aby v takovém prípade nesl bremeno tvrzení a bremeno dúkazní o tom, že záväzky, s jejichž úhradou je v prodlení, schopen platit je. Pozitíva této úpravy se projeví, pújde-li o návrh veritele, který by príslušné skutečnosti v dotčeném smeru musel jinak tvrdit a osvedčovat sám. Obdobná konstrukce nove platí, nemohl-li alespoň jeden z dlužníkových veritelú dosáhnout uspokojení nekteré z vykonatelných pohledávek za dlužníkem výkonem rozhodnutí nebo exekucí (§ 3 odst. 2 písm. c/ insolvenčního zákona) nebo jestliže dlužník nepredložil 1) seznam svého majetku včetne svých pohledávek s uvedením svých dlužníkú, 2) seznam svých závazkú s uvedením svých veritelú, 3) seznam svých zamestnancú, 4) listiny, které dokládají úpadek nebo hrozící úpadek (srov. § 104 odst. 1 písm. a/ až d/ insolvenčního zákona), ač mu tuto povinnost uložil insolvenční soud (§ 3 odst. 2 písm. d/, § 128 odst. 3 insolvenčního zákona). Obe popsané situace zvyšují míru pravdepodobnosti dlužníkova úpadku (a posilují tak postavení navrhujícího veritele); ve druhém z popsaných prípadú se tak deje proto, že nepodrobení se príkazu insolvenčního soudu signalizuje neochotu dlužníka podrobit se pravidlúm insolvenčního rízení a že tato nečinnost dlužníka ztežuje (se zretelem k povaze seznamú) insolvenčnímu soudu proverení majetkové situace dlužníka a tím zasahuje do práv a právem chránených zájmú dlužníkových veritelú (§ 2 občanského soudního rádu).

V této souvislosti je nutno zdúraznit, že na podmínku nejméne dvou veritelú dlužníka s penežitými pohledávkami vúči dlužníku nemá ustanovení § 3 odst. 2 insolvenčního zákona vliv (i v této situaci musí být osvedčena existence druhého veritele s penežitým závazkem, který je déle než 30 dnú po lhúte splatnosti).

Ačkoliv insolvenční zákon v daném kontextu výslovne neuvádí, že bremeno tvrzení a dúkazní bremeno k vyvrácení popsané domnenky nese dlužník (podobná formulace by nežádoucím zpúsobem, v rozporu s legislativními zvyklostmi a bez skutečné potreby takového kroku činila součástí zákona teoretické pojmy), to, že toto bremeno spočívá práve na dlužníku, plyne z faktu, že dlužník, který oponuje veritelskému návrhu, je jedinou osobou, v jejímž zájmu je vyvrácení takto koncipované domnenky. Uvedená formulace odpovídá tomu, jak s vyvratitelnými domnenkami nakládá občanský soudní rád coby norma, která je ve smyslu § 7 odst. 1 insolvenčního zákona primerene použitelná pro insolvenční rízení a incidenční spory (srov. § 133 a § 133a občanského soudního rádu).

Obdobnou úpravu obsahuje i slovenský konkurzní zákon (§ 3 zákona o konkurzu a reštrukturalizácii). I zde se vychází z toho, že dlužník je v úpadku jestliže je platebne neschopný, tedy není schopný plnit 30 dnú po lhúte splatnosti víc jak jeden penežitý závazek. Pritom za jednu pohledávku pri posuzování platební neschopnosti dlužníka se považují všechny pohledávky, které v dobe 90 dnú pred podáním návrhu na prohlášení konkurzu púvodne patrily jen jednomu veriteli. Jinými slovy rečeno, pokud veritel postoupí svoji pohledávku jinému veriteli, aby tam dosáhl plurality veritelú, požadavek plurality veritelú bude splnen až po uplynutí zákonné lhúty. Tato lhúta je 90 denní a začíná bežek až ode dne postoupení pohledávky. Tento zvláštní zpúsob posuzování plurality veritelú se ovšem uplatňuje jen v prípade posuzování platební neschopnosti, ale ne v prípade posuzování predlužení.

Dlužník, který je právnickou osobou nebo fyzickou osobou - podnikatelem, je v úpadku i tehdy, je-li predlužen. O predlužení jde tehdy, má-li dlužník více veritelú a souhrn jeho závazkú prevyšuje hodnotu jeho majetku. Pri stanovení hodnoty dlužníkova majetku se prihlíží také k další správe jeho majetku, prípadne k dalšímu provozování jeho podniku, lze-li se zretelem ke všem okolnostem dúvodne predpokládat, že dlužník bude moci ve správe majetku nebo v provozu podniku pokračovat.

Úpadek formou predlužení (§ 3 odst. 3 insolvenčního zákona) je i nadále (stejne jako v zákone o konkursu a vyrovnání z roku 1991) omezen jen na fyzické osoby - podnikatele a na právnické osoby; jeho rozšírení tak, aby platil obecne (i na fyzické osoby, které nejsou a nikdy nebyly podnikateli), by nemelo praktický význam, protože z definice predlužení vyplývá, že múže jít jen o osoby, které mají povinnost vést účetnictví.

Z toho logicky vyplývá, že insolvenční rízení z dúvodu insolvence je možné vyhlásit u širšího okruhu osob. Predevším u fyzických osob musíme prihlížet k tzv. imateriálním aktivúm, tj. pracovní síle, zvláštní dúvere apod., což múže mít za následek, že taková osoba múže splnit své závazky. Není proto treba, aby byly nuceny jít do insolvenčního rízení, zájmem veritelú ovšem bývá pravý opak. Naproti tomu u osob právnických s takovýmito imateriálními aktivami zpravidla počítat nelze. K zahájení insolvenčního rízení dojde proto u nich jak v prípade insolvence, tak i jsou-li predluženy, ponevadž každé další obchodování predlužené právnické osoby zpravidla ohrožuje zájmy veritelú, a je proto zahájení insolvenčního rízení pro jejich ochranu nutné.

U definice predlužení se také stále počítá se zohlednením budoucích očekávaných výnosú dlužníka, a to jednak ve vazbe na další správu jeho majetku, jednak ve vazbe na další provozování jeho podniku. V porovnání s úpravou z roku 1991 se pri úvaze o tom, zda dlužník je predlužen, prihlíží k souhrnu všech (nikoli jen splatných) závazkú dlužníka. Jde o zmenu vycházející z ekonomických modelú fungování podnikatelských subjektú. Na jedné strane se predpokládá, že tato zmena nepovede k četnejšímu výskytu návrhú podávaných veriteli (ti zpravidla nemají k dispozici dostatek informací, na jejichž základe by byli schopni tvrdit a osvedčit úpadek dlužníka v této forme), na druhé strane se očekává, že takto bude možné detekovat včas (dríve, než by to bylo možné očekávat na základe stávající zákonné definice predlužení - srov. § 1 odst. 3 veta první zákona o konkurzu a vyrovnání z roku 1991) krizové stavy dlužníka (se zretelem k požadavkúm kladeným na nej ustanovením § 98 insolvenčního zákona).

Nove byl v českém insolvenčním právu zaveden pojem „hrozící úpadek" (§ 3 odst. 4 insolvenčního zákona), pri nemž je rovnež možné podat insolvenční návrh. O hrozící úpadek jde tehdy, lze-li se zretelem ke všem okolnostem dúvodne predpokládat, že dlužník nebude schopen rádne a včas splnit podstatnou část svých penežitých závazkú. Obsahové vymezení tohoto pojmu odpovídá srovnatelným zahraničním úpravám, jakož i tomu, že pro hrozící úpadek múže podat návrh pouze dlužník.

S témer stejnou právní úpravou ve vztahu k predložení se setkáváme i ve slovenském konkurzním zákonu. Zde predlužení jako forma úpadku múže nastat jen u toho dlužníka, který je povinen vést účetnictví podle zákona č. 431/2002 Z.z. o účetnictví.

Tento základní predpoklad - insolvence nebo predlužení - obsažený v české i slovenské právní úprave je v souladu s rakouskou a nemeckou tradicí tohoto pojetí dúvodú zahájení konkurzního rízení. V nemecké právní úprave konkurzního práva je rovnež základním predpokladem platební neschopnost (Zahlungsunfähigkeit) a predlužení (Überschuldung). Kdežto napríklad francouzská právní úprava stanovuje jako základní právní skutečnost, která umožňuje zahájení „kolektivního rízení" zastavení plateb (cessation des paiements). Tento pojem je vymezen zákonem tak, že znamená neschopnosť podnikatele pokrýt splatná pasiva jeho disponibilními aktivy.11 Prístup rúzných právních rádú je tedy v této otázce rúzný.

Zákon ovšem presne nevymezuje, kdo múže být oním dlužníkem v úpadku, tj. subjektem, na jehož jmení Ize podat návrh na zahájení insolvenčního (konkurzního) rízení. Jak v českém insolvenčním zákone, tak slovenském konkurzním zákone se mluví obecne o dlužníkovi bez jakéhokoli omezení. Z toho vyplývá, že insolvenční rízení (konkurzní) múže být vyhlášeno na jmení kteréhokoli subjektu práv a závazkú, tedy jak osoby fyzické, tak i právnické. Pokud jde 0 osoby fyzické, je tedy možné vyhlásit konkurz na jmení osob jak svéprávných, tak nesvéprávných (nezletilcú, osob zbavených právní zpúsobilosti úplne i částečne atd.).

V prípade osob právnických, ani zde není žádné omezení. Z toho dúvodu je možné insolvenční rízení (konkurzní) vyhlásit na jmení právnické osoby jakéhokoli druhu: spolkú, nadací, obchodních společností (verejných obchodních společností, společností s ručením omezeným, komanditních společností, akciových společností atd.), družstev, atd.

Výjimky z púsobnosti českého insolvenčního zákona upravené v § 612 zčásti navazují na predchozí úpravu (srov. § 1a a 12a odst. 3 písm. a/ zákona o konkurzu a vyrovnání a § 6 odst.

1 písm. b/ a odst. 2 písm. c/ insolvenčního zákona). Okruh subjektú, které jsou z této účinnosti vyňaty zcela, je popsán v odstavci 1 § 6 insolvenčního zákona. Výčet takto vyňatých subjektú se pritom (v porovnání s drívejší právní úpravou) rozširuje jen dílčím zpúsobem. Ačkoliv porovnání s úpravou obsaženou v drívejším zákonu o konkurzu a vyrovnání múže svádet k záveru, že počet zavádených výjimek z púsobnosti zákona vzrostl, ve skutečnosti byl (jak rozvedeno níže) toliko akceptován dosavadní stav založený jinými zákonnými úpravami. Zámerem naopak bylo koncipovat výjimky z púsobnosti zákona jen nezbytne nutné míre, když zahraniční z zkušenosti dokládají že s nárústem mnohdy nahodile zavádených výjimek z púsobnosti úpadkového práva klesá i účinnost úpadkového práva jako celku.

Českého insolvenčního zákona tedy nelze použít, jde-li o

a) stát,
b) územní samosprávný celek,11
c) Českou národní banku,
d) Všeobecnou zdravotní pojišťovnu České republiky,
e) Fond pojištení vkladú,
f) Garanční fond obchodníkú s cennými papíry,
g) Zajišťovací fond družstevních záložen,
h) verejnou vysokou školu, nebo12
i) právnickou osobu, jestliže stát nebo vyšší územní samosprávný celek13 pred zahájením insolvenčního rízení prevzal všechny její dluhy nebo se za ne zaručil.

S vynetím územního samosprávného celku počítal dosud zákon o konkurzu a vyrovnání. Výslovne je nyní z púsobnosti zákona vyloučen stát (podle úpravy v zákonu o konkurzu a vyrovnání se k tomu došlo jen výkladem).

Vynetí České národní banky, Všeobecné zdravotní pojišťovny, Fondu pojištení vkladú, Garančního fondu obchodníkú s cennými papíry, Zajišťovacího fondu družstevních záložen a verejných vysokých škol je dáno specifickým postavením a úkoly, které tyto subjekty zrízené zákonem plní. Jde pritom o subjekty, jejichž majetek nemohl být (se zretelem k zákonúm upravujícím majetkové postavení a činnost techto osob) postižen konkurzem ani podle právní úpravy obsažené v zákone o konkurzu a vyrovnání.14

Vynetí z púsobnosti zákona se rovnež vztahuje na právnické osoby, jejichž dluhy prevzal nebo se za ne zaručil stát a nove též na právnické osoby, jejichž dluhy prevzal nebo se za ne zaručil nekterý vyšší územní samosprávný celek (jímž je podle článku 99 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústavy České republiky, ve znení ústavního zákona č. 347/1997 Sb., kraj).

Výluka z púsobnosti zákona za pomocí státních záruk je založena na samozrejmém predpokladu, že pújde o státní pomoc dovolenou, zvlášte pak slučitelnou s akty práva Evropské unie. Z týchž dúvodú, tedy proto, že to současné právní predpisy nedovolují, nepočítá zákon s možností vyloučit jeho účinky prostrednictvím státních záruk u dlužníka - fyzické osoby.

Rozšírení okruhu z púsobnosti zákona vyňatých osob o právnické osoby se zárukami vyšších územních samosprávných celkú má stejnou logiku jako v prípade státních záruk. U státu i u krajú, které jsou samy z púsobnosti zákona vyloučeny, lze totiž očekávat, že jimi poskytnuté garance povedou k plnému uspokojení dlužníkových veritelú. Omezení dikce odstavce 1 písm. i) § 6 insolvenčního zákona jen na vyšší územne samosprávné celky (ačkoliv podle odstavce 1 písm. b/ § 6 insolvenčního zákona jsou z púsobnosti zákona vyňaty i obce jako základní územní samosprávné celky) je dáno tím, že záruky poskytnuté jen obcí by v prípade nekterých obcí objektivne vzato nemohly vést k plnému zajištení pohledávek veritelú; naopak by v takovém prípade nebylo možné vyloučit účelové manipulace se zárukami poskytovanými obcemi. Logikou veci je dáno, že úprava formulovaná v odstavci 1 písm. i/ § 6 insolvenčního zákona se týká jen právnických osob, jimž byly príslušné garance poskytnuty pred zahájením insolvenčního rízení; stane-li se tak pozdeji, nelze účinky zákona na tyto subjekty beze zbytku vyloučit a takovou situaci je pak nutno rešit jiným zpúsobem (srov. dále § 143 odst. 4 insolvečního zákona).

Dále insolvenční zákona upravuje časove omezené výluky z púsobnosti zákona. Tato úprava platí predevším pro finanční instituce, a to se zretelem ke zvláštnímu zpúsobu rešení jejich úpadku, dále pak pro zdravotní pojišťovny zrízené podle zákona č. 280/1992 Sb., o resortních, oborových, podnikových a dalších zdravotních pojišťovnách, ve znení pozdejších predpisù a konečne pro politické strany a hnutí, u kterých zákon o konkurzu a vyrovnání v podobné situaci konštruoval zákaz prohlášení konkurzu.

U zdravotních pojišťoven je jejich podrazení účinkúm zákona až po ztráte povolení k provádení verejného zdravotního pojištení dáno jejich špecifickým postavením a úkoly, které plní.

Jako vecne neopodstatnená se (a to i se zretelem k institutu moratoria) nebyla insolvenčním zákonem prebrána úprava vylučující dočasne z pùsobnosti zákona (pro určité roční období) subjekty provozující zemedelskou prvovýrobu (srov. § 67c zákona o konkurz a vyrovnání).

Obdobná vyloučení z pùsobnosti konkurzního zákona nalezneme i ve slovenské právní úprave (viz § 2 zákona o konkurze a reštrukturalizácii), Je to samozrejme stát, státní rozpočtové organizace, státní príspevkové organizace, státní fond, obec, vyšší územní celek anebo jiná osoba, za jejíž závazky odpovídá nebo ručí stát. Dále je to Národní banka Slovenska, Fond ochrany vkladù a Garanční fond investicí. Všechny jiné osoby podléhají slovenskému konkurznímu zákonu. Výjimkou jsou jen nekteré finanční instituce (napr. banky, pojišťovny, zajišťovny, obchodníci s cennými papíry, správcové společností, doplňkové dùchodové společnosti apod.) u nichž není možné zahájit restrukturalizační rízení, ale jen konkurzní rízení (viz § 176 zákona o konkurze a reštrukturalizácii). Jak dále z povahy restrukturalizačního rízení vyplývá, jsou z neho vyloučeni i nepodnikatelé, protože to je určené jen pro podnikatele (podmínkou jeho zahájení i úspešného ukončení je hledisko zachování podniku). Výjimkou jsou i dlužníci hospodarící na zemedelské pùde, kterí jsou z pùsobnosti slovenského konkurzního zákona vyloučeni v období od 1. dubna do 30. zárí.15

Jestliže tedy je dlužník v úpadku, resp. jsou-li splneny všechny materiální predpoklady za nichž se dlužník ocitne v úpadku, lze u insolvenčního soudu (konkurzního soudu) zahájit za podmínek stanovených zákonem insolvenční (konkurzní) rízení.

Teoretikové úpadkového práva se v minulosti často snažili o typizaci konkurzù, rozeznáváním nekolika druhù konkurzu podle rnzných kriterií. V zásade mùžeme v odborné literature nalézt t roj í delení konkurzù:

1. Materiální a formálni konkurz, čili konkurzní rízení. Materiálním konkurzem byl mínen majetkový stav dlužníka, v nemž není schopen uspokojit nároky svých veritelù. Formální konkurz je vlastní konkurzní rízení zahájení na návrh veritelù. Toto delení je z hlediska potreb právní praxe zcela nezajímavé a tím bezcenné. Navíc je možné se domnívat, že zejména onen tzv. materiální konkurz je ponekud zavádející označení, mající charakterizovat hospodárskou krizi dlužníka. Tu však

dlužník múže rešit rúznými zpúsoby, takže k onomu formálnímu konkurzu, tedy konkurznímu rízení nemusí dojít. Proto z hlediska potreb procesního práva se tímto delením nemá smysl hloubeji zabývat.

2. Univerzálni a partikulámí konkurz. Toto delení je z hlediska toho co vše tvorí predmet rízení. O univerzálním konkurzu se mluví, je-li jeho predmetem veškerý dlužníkúv majetek, pokud podle príslušného práva není za všech okolností vyloučen. O partikulárním konkurzu se naopak hovorí v prípade, že je jeho predmetem jen určitá jeho část vymezená podle rúzných hledisek, nikdy však tak, že by tvorila buď určitou jeho procentuální část, nebo tak, že by zahrnovala jen individuálne určené veci.

3. Obecný a zvláštni konkurz. Toto trídení se opírá o rozeznávání povahy dlužníka. Zjednodušene lze konstatovat, že obecným konkurzem je každý, který není zvláštní.

Z praktického hlediska ani jedno z uvedených trídení není funkční, a tak vyjdeme-li z životního kréda jednoho z nejvýznamnejších procesualistù první Československé republiky prof. JUDr. Františka Vážného, že právní teorie má vždy sloužit časovým potrebám praxe a teorie, která toto neplní je „neplodná" a zbytečná, ne-li prímo škodlivá, nebudeme se tímto podrobneji zabývat. Tvorili bychom tím teorii pro teorii. Uvedené názory proto pouze konstatuji.

Mnohem dúležitejší je jiný teoretický problém. Do kterého právního odvetví insolvenční rízení (konkurzní) zaradit, i když se to, vzhledem k predchozím úvahám, jeví jako samozrejmost. Insolvenční rízení (konkurzní) je právní institut, který je již sám o sobe složitý, je to dáno složitostí situace, na kterou reaguje. Náročnost aplikace tohoto institutu je zvyšována i nezbytností vykládat jeho ustanovení vždy ve spojitosti s ustanoveními rady dalších zákonú (občanského zákoníku, obchodníku zákoníku, atd.). V oblasti procesní aplikace pak platí primerene občanský soudní rád. Odpoveď na otázku do kterého právního odvetví insolveční (konkurzní) rízení zaradit má význam hned z nekolika dùvodù.

Rozhlédneme-li se po evropských právních rádech, tak zjistíme, že v rúzných státech se k této otázce pristupuje rozdílne. V nemecky mluvících zemích, tedy v Nemecku a Rakousku se vychází ješte z tradičního pojetí konkurzního rízení jako specifické formy civilního procesu. Tedy toto pojetí je blízké pojetí našemu. Provázanost nemeckého, rakouského a československého (1931) pojetí konkurzního rízení je logická.16

Francouzské pojetí konkurzu je zcela odlišné, a proto má konkurzní rízení i ponekud odlišné postavení ve francouzském právním rádu, i když i zde došlo v posledních letech k výraznému posunu. Púvodne bylo součástí obchodního práva, a proto tento druh rízení byl upraven obchodním zákoníkem. Současná právní úprava je vtelena do zákona č. 85-98 z 25. ledna 1985. Naše insolvenční (konkurzní) rízení se zde nazývá „kolektivním rízením“ a vychází ze základního charakteristického rysu tohoto rízení, že se jedná o všech pohledávkách všech veritelú proti jednomu dlužníkovi a nikoli o rízení o jedné pohledávce jednoho veritele. Charakter tohoto rízení je tedy shodný s našim pojetím, nicméne stále zde prevažuje názor, že „kolektivnírízení“ není součástí občanského práva procesního, ale spíše stále patrí do práva obchodního. Tradice se pochopitelne težko dá zlomit jedním zákonem.17

Z pohledu českého i slovenského právního rádu je otázka zarazení insolvenčního (konkurzního) rízení zcela jednoznačná. Insolvenční (konkuzní) rízení má obecnou povahu, to znamená, že se múže týkat zásadne všech právních subjektú bez ohledu na to, zda jde o osobu fyzickou nebo právnickou, či zda jde o podnikatele ve smyslu obchodního zákoníku nebo o osobu, která podnikatelem není. Práve tak se jich každý múže účastnit i jako veritel. Není tedy rozhodující, zda podmínky, za nichž lze zahájit insolvenční (konkurzní) rízení vznikly v rámci podnikatelské činnosti. Insolvenční rízení tedy není institutem obchodního práva. Je součástí civilního procesu, v jehož rámci predstavují samostatný druh rízení obdobne jako rízení sporné, nesporné nebo exekuční, od nichž se odlišují predevším svým vyhraneným účelem i rozdílným uplatňováním procesních zásad.

Další teoretickou otázkou související s vymezením charakteru insolvenčního (konkurzního) rízení je odlišování tzv. klasického od moderního konkurzu. Na tuto otázku se snažil vcelku vyčerpávajícím zpúsobem odpovedet již Fr. Zoulík, proto se pridržíme jeho klasifikace i argumentace.18

Základní rozdíly mezi klasickým pojetím konkurzu a moderním pojetím vyplývají z rozdílné predstavy o tom, kdo je typický úpadce (i když tento termín nová právní úprav již nezná). Pro klasické pojetí je vzorem individuální podnikatel (živnostník, obchodník), který zamestnával nanejvýše nekolik pracovníkú, a jehož veritelé byli rovnež snadno spočitatelní. Jeho podnikatelský krach byl z hlediska širších ekonomických hledisek naprosto bez významu. Naproti tomu pro dnešní úpravy je vzorem úpadce „strední“ podnikatel, zamestnávající nekolik desítek nebo stovek pracovníkú, jehož smluvní vztahy jsou součástí provázané obchodní síte s mnohými účastníky. Obvykle nejde o individuálního podnikatele, ale o obchodní společnost.

Klasické pojetí konkurzního - insolvenčního rízení vychází pouze ze zájmu veritelú, aby procento jejich pomerného uspokojení bylo co nejvyšší. Zájmy dlužníka jsou v podstate vedlejší. Moderní pojetí znamená práve v tomto ohledu výraznou zmenu, neboť podporuje vše, co v prúbehu insolvenčního (konkurzního) rízení múže vést k záchrane dlužníkem provozovaného podniku. Avšak motivem této zmeny pojetí není úsilí o sanaci ekonomických subjektú v zájmu dlužníka či z hlediska širších ekonomických zájmú. Vodítkem techto nových úprav je zájem veritelú, vycházející z poznání, že v prípade ukončení provozu dlužníkova podniku vzrostou prednostne uspokojované pohledávky natolik, že k rozdelení mezi ostatní veritele zbude jen minimum. Moderní insolvenční (konkurzní) právo proto podporuje rešení, která umožňují, aby v provozu podniku bylo pokračováno i v prúbehu rízení. Krome toho v nekterých zemích existují i nadace, do nichž prispívají podnikatelé z nichž je provoz podniku po dobu insolvenčního (konkurzního) rízení určitým zpúsobem podporován.

Klasické pojetí dále vychází z toho, že pro veritele je výhodnejší, jestliže se majetková (konkurzní) podstata neprodává jako soubor, ale kus po kuse, pričemž prodej se uskutečňuje zásadne dražbou v zájmu toho, aby byla získána nejvýhodnejší nabídka. Naproti tomu moderní pojetí preferuje taková rešení, která umožňují prodej podniku jako celku. Dociluje se tím pomerne rychlého splnení účelu insolvenčního rízení, což je pozitivum, které výrazne prevyšuje finanční ztrátu, k níž v nekterých prípadech múže dojít, když se upustí od prodeje kus po kuse a od dražby.

Další rozdíl spočívá ve vztahu k tzv. incidenčním sporúm, které jsou vyvolány prúbehem insolvenčního rízení. Moderní pojetí úpravy insolvenčního rízení se snaží tyto spory omezit na minimum, čehož se dociluje rúznými zpúsoby. Zejména se umožňuje, aby nekteré sporné otázky byly rešeny v rámci insolvenčního rízení.

V moderním insolvenčním právu dochází i ke zmene v pojetí funkce insolvenčního správce. Od správce se v moderním pojetí spíše očekává, aby udržel podnik v chodu, než aby organizoval jeho rozprodej. To vyžaduje, aby správce podstaty mel speciální znalosti a zkušenosti ale i potrebné obchodní kontakty, které mu umožní realizaci podstaty. Správce proto není vyhledáván náhodne nebo podle určitého predem daného poradí, ale mezi právníky a ekonomy, kterí se na tuto činnost specializují v podstate podle uvážení soudu. Rovnež zpúsob stanovení odmeny správce podstaty vychází ze zmeneného pojetí jeho funkce. Odmena se i nadále stanoví určitým procentem z dosaženého výtežku, ale pri vetším výtežku není regresivní. Správce je tak bezprostredne stimulován k dosažení co nejvyššího výtežku v dobe co nejkratší.19

3. VÝCHOZÍ INSPIRAČNÍ ZDROJE PRÁVNÍ ÚPRAVY INSOLVEČNÍHO RÍZENÍ

3.1 Jednotlivé vývoje etapy konkurzního práva

3.1.1 RÍMSKÉ PRÁVO

Púvodní rímské právo neznalo rozdíl mezi konkurzem a majetkovou exekucí. Rízení bylo zahájeno na návrh jednoho nebo nekolika veritelù a mohlo k nemu dojít buď za života dlužníka nebo po jeho smrti. Predpokladem, aby k zahájení rízení mohlo dojít za dlužníkova života bylo, že dlužník nezaplatil ve stanovené lhùte, nebo že se skrýval fraudationis causa a nikdo ho nehájil anebo konečne, že byl neprítomen a bez obránce. Po dlužníkove smrti bylo rízení zahájeno, nenalezl-li se žádný successor v pozùstalost. Zahájilo se praetorovým nebo místodržitelovým dekretem, jímž byla udelena missio in bona debitoris (missio in possesionem bonorum rei servandae causa). Tato missio in bona byla proscriptione (ediktálne) verejne vyhlášena, aby byla dána príležitosť jednak ostatním veritelùm pristoupit k rízení, jednak tretím osobám zaplatit za dlužníka, prípadne prevzít jeho obranu. Po uplynutí stanovených lhùt vydal praetor další dekret vyzývající veritele, aby si zvolili jednatele (magister bonorum), jehož úkolem bylo provést prodej dlužníkova majetku. Veritelé se dohodli na podmínkách prodeje a stanovili nejnižší procento, které jim mel kupující zaplatit za jejich pohledávky. Když i tyto podmínky byly po určitou dobu verejne vyhlášeny, následovala verejná dražba, pri které magister bonorum priklepnul majetek tomu kupujícímu, který podal nejvyšší nabídku, tedy nabídl veritelùm zaplatit za jejich pohledávky nejvyšší procento. Praetorovou missione in bona nenabyli veritelé vlastnického práva na dlužní^m majetek, nýbrž jen custodiam a zástavní právo na nem spolu s adtio in factum proti prípadným zásahùm tretích osob. Kupující se stal univerzálním nástupcem dlužníka, avšak dlužníkovy pohledávky na neho neprešly ipso iure, nýbrž praetor je musel na neho prevést buď actione Serviana spočívající na fikci, že se kupující stal dlužníkovým dedicem, nebo actione Rutiliana. Veritelé mohli nyní uplatňovat své nároky, ovšem pouze ve výši toho procenta, za které byl majetek v dražbe koupen, prímo proti kupci. Všichni však meli nárok na stejné procento a žádný nemohl dostat více na úkor ostatních. Z toho byli vyňati veritelé s ruční zástavou, kterí se proto nemohli pripojovat k rízení.

Pro dlužníka mela missio in bona za následek infamiam a ztrátu občanských práv. Tyto následky částečne odstranila lex Julia, podle níž se mohl dlužník uchránit pred exekucí, pri níž byl veznen a prípadne prodán do otroctví, dokonce púvodne mohl být i usmrcen, a pred infamií tím, že postoupil celý majetek svým veritelúm (cessio bonorum). Tento postup se sám uskutečnil bez ingerence úradu dobrovolným bezformálním dlužníkovým prohlášením, nemel však za následek prevod vlastnictví na veritele, nýbrž pouze prevod oprávnení mít majetek v detenci a prodat ho. Hmotneprávní účinek cessionis bonorum byl tedy pro veritele stejný jako účinek missionis in bona. Proto aby mohli být za své pohledávky uspokojeni, museli veritelé prodat postoupený majetek, pričemž prodej se konal stejným zpúsobem jako v prípade missionis in bona.

I ve starovekém Ríme se ukazovalo, že prodej celého majetku jako celku je dnomu kupci je spojen s velkými obtížemi, protože vetšinou nelze tak snadno nalézt kupce takového majetku za primerené procento pohledávek a že lze víc utržit rozprodá-li se majetek po částech více kupcúm. Tento rozprodej, pri nemž se kupec nestal univerzálním dlužníkovým nástupcem, byl nejprve vyhrazen jen pro prípady, že dlužníkem byla osoba senátorské hodnosti, za Justiniána se potom stal obecným jevem.

Za Justiniána došlo ješte k dalším úpravám v takovémto rízení. Predevším se již tehdy objevily tendence, aby se rízení konalo za účasti pokud možno všech veritelú. Vyplývalo to z toho, že povolená missio in bona pricházela k dobru také tem veritelúm, kterí ohlásili a prokázali své pohledávky do dvou let, a byli-li neprítomni, do čtyr let. Mimo to bylo narízeno uložit v pokladne místního kostela prípadný prebytek útržku za prodaný majetek, který zústal po uspokojení veritelú, kterí se prihlásili, aby z neho mohli být uspokojeni veritelé, kterí by se ješte pozdeji prihlásili. Dále se ukazovala snaha zajistit pro veritele co nejvíce z dlužníkova majetku. Bylo totiž stanoveno, že dlužník, který zchudl pro neštestí, která ho pronásledovala, a jenž dobrovolne postoupil své jmení veritelúm, nepodléhal infamii ani telesným trestúm, ale mel složit iuramentum manifestationis na potvrzení toho, že vydal vše, a mimo to, že veritelé jsou oprávneni v dúsledku cessionis bonorum žádat také pozústalosti, odkazy a dary, kterých se dostalo pozdeji dlužníkovi, aniž by bylo treba nové cessio bonorum. Konečne za Justiniána se značne rozširoval úrední vliv na rízení, protože nejen že soud udeloval missionem in bona, ale i volba curatora bonorum, jímž mohl být buď veritel nebo tretí osoba, se konala za vrchnostenské intervence. Soud pov oloval prodej, o prodeji, který vykonal curator, byl sepsán za úrední účasti protokol a curator musel prísežne potvrdit, že prodal co nejlépe. Také rozdelení výtežku z prodeje se provádelo pod úredním dohledem.

Poznatek, že je pro veritele mnohem výhodnejší, když dlužníkúv majetek je prodán po jednotlivých částech více kupcúm (distractio bonorum) než prodá-li se en bloc jedinému kupci, bylo prvním krokem k rozlišení exekučního a konkurzního rízení. Ukazovalo se totiž, že jsou-li pohledávky veritelú nižší než je hodnota celého dlužníkova majetku, stačí k uspokojení veritelú prodej jen nekterých predmetú z jeho majetku a nebylo tedy treba rozprodávat celý majetek. Rozprodej celého majetku se stal nutným pouze tam, kde se dluhy rovnaly jeho hodnote nebo ji prevyšovaly, tedy v prípade insolvence.

3.1.2. CESTY KE KONKURZNÍMU RÍZENÍ VE STREDOVËKU

Až ve stredoveku zcela prevládla myšlenka na to, že rozprodej celého dlužníkova majetku se stává nutným jen v prípade insolvence. Vznik konkurzního rízení ve stredoveku musíme spojovat s tím, kdy se v soudní praxi začalo jako samostatný procesní útvar vyhraňovat rízení, jehož cílem bylo usporádat majetkové pomery insolventního dlužníka zpúsobem, jež by zajistilo všem jeho veritelúm pomerné uspokojení jejich nárokú podle jejich výše.

Tento proces právního myšlení se začal zejména v italských mestech, jež byla obchodne velmi čilá a která tuto vec posuzovala prevážne hospodársky. Z Itálie se tyto myšlenky rozšírily i do Nemecka. Zejména v okruhu severonemeckého práva saského se konkurzní rízení vyvinulo z tzv. saského arestačního procesu (arrestum Saxonicum) vzniklého recepcí a smíšením prvkú italského arestačního rízení s domácím obyčejovým právem. Pro saský arest byly charakteristickými vecneprávní účinky a proto také jednou z nejdúležitejších otázek saské praxe bylo zajišťování a stanovování priorit. Když k tomu pak v dalším pristoupilo podezrení z insolvence jako formální predpoklad pro povolení arestačního rízení a zvolna se prosazující zásada univerzality rízení vúči veškerému majetku postiženého, počalo ze saského arestačního rízení vznikat samostatné konkurzní rízení.

V souvislosti s počátky konkurzního rízení v Evrope není možné se nezastavit nad spisy, v nichž byly poprvé literárne zachyceny obchodneprávní počátky smerující svým významem ke konkurznímu rízení. Jedná se zejména o dílo Tractatus de conturbatoribus sive decoctoribus Benvenuta Stracchy, jež bylo součástí práce Tractatus de mercatura (1576). Mnohem známejším se však stalo dílo Španela Salgada de Samozu nazvané Labyrinthus creditorum concurrentium ad litem per debitorem communem inter illos causatam z roku 1653. I když zde ješte nenajdeme prímo pojednání o konkurzním rízení, jedná se o práce, které mely pro pozdejší konkurzneprávní literaturu nesmírný význam.

Kde je treba hledat počátky vývoje konkurzního rízení v Čechách? Rozho dným je druhá polovina tricátých let 17. století a následující desetiletí. Léta tricátá je možné charakterizovat jako období počátkú konkurzního rízení, kdežto čtyricátá jako období jeho definitivního konstituování, ve kterém podoba konkurzního rízení byla jednak legislativne dotvorena, jednak se v tomto smeru začíná rozvíjet i praxe soudú. Chceme-li zachytit vývoj úplneji, musíme jít ješte hloubeji do české historie, na konec 16. století, který byl charakterizován rychlým rústem cen a všeobecnou drahotou;20 tzv. cenová revoluce, která vzrústem drahoty postihovala zejména mimomestské vrstvy obyvatelstva, zasahovala v prvé rade šlechtu, která upadala do dluhú. Nebudeme asi daleko od pravdy, když zde budeme hledat počátky snah o hledání pevné právní úpravy zpúsobu, jakým se mel zadlužený šlechtic vyrovnat se svými veriteli. A práve z tohoto období pochází pokusy o „novou redakci" zemského zrízení formulovanou na stavovském snemu v roce 1610, resp. již v roce 1575.21

Dalším ekonomickým impulzem pro vznik konkurzního rízení byla tzv. menová kaláda z roku 1623, kterou múžeme označit za jakýsi státní bankrot, což byl dúsledek znehodnocení české meny výrobou a uvedením do obehu ménecenné tzv. dlouhé mince.22 České konkurzní právo tedy vycházelo zejména z potreb šlechty, proto melo jako instituce zemského práva vyhranene šlechtický ráz a Ize je označit za nástroj, jenž si vytvorila šlechta pro rešení svých dlužnických vztahù. Rada právních predpisù bezprostredne predcházejících právni úpravu českého konkurzního práva proto začíná príslušnými ustanoveními obnoveného zrízení zemského z roku 1627. Články LXXII - LXXVI nadepsané O placení dluhuv, kteŕí vétší jasu, nežli dlužník svého statku neb jméní má obsahují právní úpravu reagující na obavy veritelù z jejich plného neuspokojení. Zejména sem byla vtelena myšlenka pomerného uspokojování veritelù.23 K vlastnímu osamostatnení konkurzního rízení a k jeho úplného vydelení z dosud jednotného soudního rízení došlo ovšem až v roce 1637 dvema legislativními akty, císarským reskriptem z 29. srpna 163724 a na neho navazujícím místodržitelským patentem z 23. listopadu 1637, jímž reskript byl realizován. Bezprostredním popudem k jejich vydání byla jednání v léte 1637 z iniciativy menších zemských úredníkú, jimž podle príslušných ustanovení obnoveného zrízení zemského pripadalo projednávání predlužených pozústalostí.

Oba citované dokumenty reagovaly na potrebu zjistit všechny veritele a pr imet je k tomu, aby uplatnili u soudu své nároky25, což bylo vteleno do ustanovení o tom, že je treba aby všichni veritelé predlužené pozùstalosti byli verejne a úredne vyzváni k prihlášení svých nárokú. Dúležitou částí bylo i ustanovení o tom, že podobná výzva je omezena určitou lhùtou sankcionovanou prekluzivními účinky.26 Konečne císarský reskript a místodržitelský patent obsahovaly ješte ustanovení o tom, že príbuzní, popr. z dedického nápadu jinak oprávnené osoby, které daly podnet pro predlužení pozùstalosti ke konkurznímu projednávání celé záležitosti, mají se postarat současne o rádnou intabulaci a ostatní potrebné náležitosti.27 S tím souvisí i založení nového kvaternu venovaného jen konkurzním záležitostem, kam byly potom zapisovány patenty, jimiž byly vyhlašovány úrední vyhlášky o zahájení konkurzního rízení Kvatern nový kridy zelený od léta 1638. Na tento kvatern navazovaly pozdeji vzniklé kvaterny kridárních rozsudkù a nálezù v rámci zemských desek.

Tato etapa vývoje námi sledované problematiky potom vyvrcholila ve vydání Deklaratorií a Novell roku 1640. V Novellách byla konkurznímu rízení venována zvláštní partie28, což je28

možné považovat vlastne za prvý český konkurzní rád. Tato část také byla pozdeji (v roce 1644) samostatne publikována pod názvem Krida-Ordnung. Jak již v minulosti upozornil V. Urfus, Novelly vycházely z pojmového rozlišení mezi konkurzem a mezi kridou. Vyrovnávací rízení v technickém slova smyslu označoval podle dobové terminologie vlastne jedine druhý pojem, zatímco termín „konkurz" znamenal nejčasteji jen faktický soubeh a vzájemnou konkurenci určitých nárokú k jednomu predmetu.29 K povolení konkurzního rízení melo dojít ovšem jen tehdy, dospelo-li se k záveru, že dluhy osoby, k jejímuž majetku uplatňuje současne svoje nároky nekolik veritelú, nelze likvidovat jinak než po provedení rádného vyrovnávacího rízení (ordentliche Crida), a že dlužník múže být jedine takto zachránén. Vlastní konání konkurzního rízení príslušelo ve smyslu Novell a na základe již vžité tradice menším zemským úredníkúm.

Na Novelly potom navazovaly ješte nekterá další legislativní opatrení, z ejména obsáhlá Deklaratorie z 9. záŕí 1644. Konečne legislativní vývoj počátkú konkurzního rízení byl uzavren Deklaratorii z 9. ledna 1646 a 4. června 1648.

Vyhlášením konkurzu se podle Novell zastavily všechny dosud vedené dílčí exekuce, konkurzní podstata byla sekvestrována a deskový soud po prozkoumání nárokú všech veritelú, kterí se prihlásili, vydával tzv. klasifikatorní rozsudek, kterým určoval, jak mají být uspokojeni. Nejprve se mely uspokojit privilegované pohledávky, potom hypotekární veritelé a konečne ostatní veritelé v poradí, v jakém se prihlásili. Soud v rozsudku buď odhadl hodnotu úpadcova jmení a prisoudil jeho jednotlivé části veritelúm v poradí, které stanovil, nebo se prikročilo k verejné dražbe. V žádném prípade se však konkurzní jmení nedelilo mezi veritele alikvotne: prednejší v poradí dostával vždy celou svou pohledávku i s úroky. Protože konkurzní podstata, již od počátku ne moc velká, aby mohla všechny veritele uspokojit, ve své hodnote behem sekvestrace ješte klesla, protože sekvestri hospodarili hlavne pro sebe30, nedostávali veritelé na dalších poradích vetšinou vúbec nic.31

Ješte neutešenejší situace v tomto smeru byla v mestském právu, kde neexistovaly speciální predpisy o konkurzním rízení. V praxi se proto používalo zásadne prípovedí Koldínova zákoníku, které se však pro konkurzy nehodily a byly proto vylepšovány zvyklostmi podle vzorú konkurzú v cizine a hlavne v zemském právu. Konkurz se však v mestech nevyhlašoval verejnou vyhláškou, soudce vydával klasifikatorní rozsudek jen na základe ohlášených kondikcí, pokud se veritelé o úpadku sami doslechli. Mnozí se o nem, ale dovídali až opoždene, a podávali své žaloby, mnohdy zajištené hypotékami, až dodatečne, když už konkurzní podstata byla rozdelena, což prirozene podlamovalo chuť kupovat veci v dražbe. Vznikaly proto v mestských konkurzech složité spory o poradí, protože mestské kondikce mely vecné účinky. Kdo dríve pripovedel, získal celý kapitál, takže na veritele na dalších poradích, kterí pripovídali pozdeji, se, stejne jako v zemském právu, nedostávalo. Protože to byli, pri nedostatku ediktálního vyhlašování konkurzú v mestech, vetšinou cizinci, podlamoval neutešený stav konkurzní rízení v českých mestech úver a zabraňoval prílivu penez do Čech z ciziny.32

Další etapa vývoje formování konkurzního ŕízení byla vymezena koncem čtyŕicátých let a vydáním definitivního konkurzního ŕádu roku 1781. Byla ve znamení kodifikačních konkurzneprávních pokusú.

Z poznatkú z legislativní aktivity, ale zejména z tehdejší právní praxe múžeme do určité míry konkurzní ŕízení rekonstruovat následovne: Pŕedevším bylo rozdeleno do nekolika uzavŕených stadií, jejichž poradí bylo nemenné. I zde se totiž odrážela zásada formálnosti, která prostupovala celé stŕedoveké soudní ŕízení. Začalo se pŕípravným ŕízením, po nemž následovalo likvidační ŕízení, které sloužilo za podklad ŕízení prioritnímu, po kterém se pŕešlo k distribučnímu ŕízení.

V rámci pŕípravného (preparatorního) ŕízení bylo nutné zjistit, zda jsou splneny podmínky pro vyhlášení konkurzu. K tem patŕil pŕedevším návrh od osoby k tomu legitimované. Legitimaci k jeho podání mel jak dlužník, tak veŕitel. Zemŕel-li dlužník, mohl návrh podat buď veŕitel nebo dedic, který se pŕihlásil podmínečne, nebo pŕípadný curator pozústalosti. Druhou podmínkou byl špatný majetkový stav dlužníka. Již v tomto pŕípravném stadiu mohl soud pŕikročit k nekterým zabezpečovacím opatŕením v zájmu veŕitelú. Zejména mohl naŕídit zabavení dlužníkových pohledávek, soudní deponování penez a penežitých hodnot, ustanovení prozatímního kuratora atd. Zjistil-li soud splnení techto podmínek vyhlásil konkurz (decretum de aperiundo concursu). Vyhlášení konkurzu bylo možné napadnout opravným prostŕedkem, který mel odkladný účinek. Jakmile byl konkurz vyhlášen, bylo povinností soudu postarat se o zajištení aktivního majetku a zjistit dlužníkova pasiva. Prvnímu úkolu učinil zadost tím, že vzal do soudní úschovy hotovosti a cennosti, ostatní movitosti dal pod uzáveru, veškerý majetek inventarizoval a pŕípadne dal do správy prozatímnímu správci, zakázal dlužníkovi platit a zastavil všechny exekuce vedené ve prospech jednotlivých veŕitelú. Aby byla zajištena pasiva, ustanovil tzv. contradictora čili coratora ad litem, jímž musel být právník (z této funkce byly pochopitelne vyloučeni veŕitelé), jehož úkolem bylo zastupovat dlužníka a bránit ho proti nárokúm veŕitelú. Mimo to vyzval ediktálne veŕitele, aby pŕihlásili do určité lhúty své pohledávky a stanovil rok k volbe správce (curator bonorum, masakurator) a veŕitelského výboru i k pokusu o smírné vyrovnání. Správcem mohl být zvolen kdokoli, i nekterý z veŕitelú, pŕípadne nekdo z pŕíbuzných. Jeho volba odpadla, byl-li majetek tak malý, že jej mohl spravovat soud sám, anebo shod li-li se veŕitelé na tom, že ho budou spravovat společne. Ani volba veŕitelského výboru nebyla obligatorní.

Počátkem likvidačního ŕízení bylo vyzvání veŕitelú, aby pŕihlásili své pohledávky. Jakmile uplynula lhúta stanovená pro podání pŕihlášek, navrhl contradictor praeklusi veŕitelú, kteŕí se nepŕihlásili, a soud tuto praeklusi prohlásil decreto praeclusionis. Toto prohlášení nemelo za následek zánik nepŕihlášených pohledávek, nýbrž znemožnilo jen jejich uspokojení z majetku, který v té dobe činil pŕedmet ŕízení. Veŕitelé je mohli po skončení konkurzu vymáhat na dlužníkovi, behem konkurzního ŕízení však jen proti ručitelovi nebo solidárne zavázanému spoludlužníkovi nacházejícímu se mimo konkurz. Likvidační ŕízení melo samo podobu sporného ŕízení. S pŕihláškou každého veŕitele se nakládalo jako se žalobou veŕitele proti contradictorovi jako žalovanému. Tak vzniklo v tomto ŕízení tolik sporú, kolik bylo pŕihlášeno pohledávek.

Ke stanovení poradí jednotlivých pohledávek sloužilo prioritní rízení. Účast na nem meli jen veritelé, nikoli tedy contradictor nebo curator bonorum. Končilo se vždy rozsudkem, který se nazýval prioritní nebo lokační, kollokační, klasifikační nebo designační. Podle nekterých partikulárních práv obsahoval tento rozsudek nejen rozhodnutí o poradí, nýbrž i o existenci pohledávek, kdežto podle jiných smelo být klasifikační rízení zahájeno teprve když bylo právoplatným rozsudkem rozhodnuto o existenci pohledávek. Obsahoval-li lokační rozsudek rozhodnutí o existenci pohledávek, mela ta jeho část, v níž byla stanovena priorita, povahu pouhého prozatímního návrhu, proti kterému mohl kterýkoli veritel podat do určité ihuty námitky, jejichž dúsledkem bylo, že byl zaveden pravidelný spor, jehož výsledek prinesl definitivne v rozsudku stanovené poradí konečného rázu, takže odpadlo prioritní rízení jako zvláštní stadium konkurzu. Veritelé byli zarazeni do peti tríd. Do prvé patrili absolutne privilegovaní veritelé, do druhé privilegovaní zástavní veritelé, do tretí neprivilegovaní zástavní veritelé, do čtvrté proste privilegovaní veritelé a do páté neprivilegovaní veritelé bez zástavního práva.

Jakmile nabylo právní moci usnesení o poradí, a jakmile byla realizována veškerá aktiva, vydal soud rozhodnutí o rozdelení penez (decretum distributionis), které také hned vyplatil veritelúm, kterí se dostavili ke zvláštnímu roku. Pro veritele, kterí se k nemu nedostavili, byly částky na ne pripadající deponovány.33 Uvedená pravidla, jakož i další myšlenky, kodifikoval v roce 1781 josefínský konkurzní rád.

3.1.3 První kodifikace konkurzního práva

Cesta k prosazení kodifikace konkurzního práva však byla značne složitá. Myšlenka na vytvorení samostatného konkurzního rádu či „Krideordnungu" se objevila patrne nekdy kolem poloviny tricátých let 18. století. Mel nahradit platnost kridárních ustanovení Novell a predpisú na ne navazujících.34 Diskuse se o nem vedly nekolik dalších desetiletí. Dúležitým dokumentem na ceste k jeho prosazení byl reskript z roku 1750 jež obsahoval mimo jiné nekteré pripomínky vídeňských orgánú. Za púl roku po nem následoval potom další reskript s datem 26. června 1751, jímž byly publikovány nekteré další pripomínky. Tímto ponekud neobvyklým zpúsobem bylo učineno i meritorní rozhodnutí, takže osnova jako celek zmínenými reskripty a samozrejme s pripomínkami v nich obsaženými vstoupila alespoň v prozatímní platnost. Formálne ovšem zústala nadále jen „projektem". Dalším dúležitým právním aktem na ceste k prosazení konkurzního rádu byl rakousko-český smenečný rád z roku 1763, který obsahoval rovnež nekteré dúležité konkurzní predpisy a současne unifikoval české a rakouské právo. Špecifický český vývoj se pak v tomto smeru definitivne uzavrel vydáním obecného konkurzního rádu josefínského roku 1781, kterým se začíná další etapa vývoje konkurzního práva.35

Co tedy tato kodifikace obsahovala? Formálni podmínkou k zahájení rízení byla podle neho žaloba, vycházel-li popud k rízení od veritele. Rovnež prihlášky pohledávek k rízení se podávaly ve forme žalob, v nichž bylo treba uvést, kterou trídu si veritel nárokuje pro svoji pohledávku. Takovým zpúsobem bylo treba žalovat i pohledávky, které contradictor nepopíral nebo ani poprít nemohl. Také klasifikační rozhodnutí bylo možné napadnout žalobou, která se projednávala jako každá jiná žaloba ve trech instancích. Zároveň zde byla do dúsledku provedena myšlenka, že konkurz je pro všechny veritele. Proto vyzvání k prihlášení pohledávek platilo nejen osobním veritelùm a vindikantùm, ale i osobám oprávneným ke kompenzaci, a pro všechny stejne platilo rozhodnutí o prekluzi. Konkurz nebyl ukončen, jakmile byl rozdelen zjištený majetek, ale trval tak dlouho, dokud nebyly plne uspokojeny pohledávky všech veritelù, kterí se prihlásili včas. Veritelé byli v klasifikačním rízení rozdeleni do dvou skupin. Do první byli zarazeni vindikanti a ti veritelé, kterí po vyhlášení konkurzu neco vynaložili, do druhé všichni ostatní. Druhá skupina mela šest tríd. Do první patrily pohledávky za pohreb, pohledávky lékarù, lékárníkú, kominíkú a nekteré vrchnostenské pohledávky i zemepanské dávky, do druhé zástavní veritelé se zretelem na zastavený majetek a podle poradí určovaného dobou, ve které k nemu nabyli zástavního práva, do tretí pohledávky poručencú proti jejich zákonným zástupcúm, pohledávky fisku proti zemepanským sluhùm ze služebního pomeru, smenečné pohledávky a manželčina pohledávka vena, do čtvrté trídy ostatní veritelé, do páté trídy úroky starší trí let a do šesté pohledávky z dobročiných dlužníkových ùkonù a penežité tresty, pokud nebyly kryty zástavním právem.

3.1.4 Konkurzní právo v habsburské monarchii po roce 1848

Hlavními nedostatky konkurzního rízení kodifikovaného josefínským konkurzním rádem, což velmi brzy ukázala právní praxe, byla jeho nákladnost a zdlo uhavost. Proto se v prùbehu první poloviny 19. století objevovaly snahy o jeho nahrazení novým rádem. Prvý takový pokus se datuje do roku 1820, druhý do roku 1845 a tretí, tzv. Sommarugova osnova, do roku 1848. Obe první zapadly, kdežto tretí se stala základem provizorního konkurzního rádu vydaného roku 1853 pro uherské zeme. V té dobe v rakouských zemích zesílila nedùvera k platnému právu, takže se veritelé začali konkurzùm vyhýbat a místo neho volili mimosoudní vyrovnání s dlužníkem i za cenu, že všichni nebo alespoň nekterí tím byli poškozeni. Za takových okolností byla vydána roku 1859 dve narízení a v roce 1862 zákon č. 97 r. z. o vyrovnacím rízení v prípade zastavení platù.36 Tato nová ustanovení platila jen pro protokolované obchodníky, živnostníky a továrníky a neznamenala nápravu, neboť zejména predpisy o likvidačním rízení byly v rozporu s nejprimitivnejšími zásadami spravedlnosti. Uspokojivejší rešení prinesl teprve nový konkurzní rád z 25. prosince 1868 č. 1/1869 r. z., který se do značné míry opíral o pruský konkurzní rád z 8. kvetna 1855.37 Za nejvetší nedostatek se u neho považovalo ustanovení o odpùram právu. V tomto smeru se totiž nový konkurzní rád spokojil s odkazem na zásady obecného občanského práva. Náprava v tomto smeru nastala až vydáním odpúrčího zákona č. 35/1884 r. z. z 25. brezna 188438 doplneného zákonem z téhož dne č. 36 r. z.39

Hlavní myšlenky, na nichž nový konkurzní rád z roku 1869 spočíval, múžeme shrnout do nekolika bodú:

Prosadil se princip univerzality, který však ješte nebyl doveden do všech dúsledkú. Predmetem rízení se tedy melo stát veškeré aktivní i pasivní dlužníkovo jmení, jež melo sloužit k uspokojení pohledávek všech veritelú. Nedúslednost spočívala v tom, že do konkurzu nepatrilo dlužníkovo jmení, které bylo vyloučeno z exekuce, dále to, čeho dlužník nabyl, pokud mu to veritelé ponechali k jeho vlastní výžive a k výžive členú jeho rodiny, dále predmety na než mel nekdo zástavní nebo retenční právo, dlužníkovy nemovitosti nacházející se v cizine a konečne predmety, které príslušné orgány z konkurzu vyloučily. Na rízení nemely účast osoby oprávnené k vrácení vecí, dále reální veritelé, veritelé s nároky na predmety vyloučené z konkurzu a konečne konkurzní veritelé, kterí z vlastní vúle nemeli účast na rízení.

Dále bylo rízení postaveno na zásade stejného nakládání s veriteli (par conditio creditorum). Rozdelení do skupin a tríd platilo v zásade to stejné, jako v josefínském konkurzním rádu.

Majetek podléhající rízení byl odňat z volné dispozice dlužníka a byl sveren správci podstaty, byla stanovena informační a ediční povinnost dlužníka.

Rízení se rozpadalo na dve části. Zahajovací a vlastní konkurzní rízení. V zahajovacím šlo o zjišťování podmínek vyhlášení konkurzu. V prípade, že byl učinen kladný záver, bylo zakončeno vyhlášením konkurzu. Vlastní konkurzní rízení potom tvorilo jednotný celek na rozdíl od drívejších trí etap (likvidační, prioritní a distribuční). Veritelský výbor byl obligatorní. Opravných prostredkú zde bylo nekolik. Od konkurzního komisare se mohlo jít ke konkurznímu soudu, pak na vrchní soud a na Nejvyšší soudní dvúr.

I když nový konkurzní rád z roku 1869 znamenal výrazný posun v konkurzním rízení, brzy se objevily kritické hlasy. První kritika se ozvala již v roce 1875 z advokátních kruhú a postupem doby se kritické hlasy množily; zejména v letech 1895 a 1896, když byly uzákoneny Kleinovy reformy v oblasti sporného a exekučního rízení. Predevším je nutné upozornit na kritické rozbory Otto Frankla z roku 1896 a R. Pollaka z roku 1908. Kritizována byla mimo jiné malá právní ochrana veritelú v mimokonkurzním vyrovnávacím rízení. Instituce mimokonkurzních vyrovnání byla vúbec velmi sporná. Nechybely ovšem ani hlasy volající po úplném odstranení vyrovnávacího rádu, v nemž byla shledávána mimo jiné jedna z príčin hospodárské krize. Prehlíželo se pritom, že instituce mimokonkurzního vyrovnání nebyla u nás žádnou novinkou, a že byla postupne zavedena témer ve všech evropských státech. Jen pro úplnost je treba uvést, že mimokonkurzní vyrovnání bylo pripušteno v českých a alpských zemích, jakož i v Haliči a Bukovine, narízením č. 90 r. z. z 18. kvetna 1859, které však již za mesíc po vydání bylo nahrazeno cís. narízením č. 108 r. z. z 15. června 1859. Toto císarské narízení rozšírilo prípustnost mimokonkurzního soudního vyrovnání na celé tehdejší státní území mimo tzv. vojenské hranice a s doplňky, které byly vydány naŕízením č. 129 ŕ. z. a 143 ŕ. z. z roku 1859, platilo až do roku 1862. Zákonem č. 97 ŕ. z. ze 17. prosince 1862 byly o mimokonkurzním vyrovnání vydány opet nové predpisy. Uvedený zákon pŕipouštel vyrovnání jedine v prípade insolvence kupcù a živnostníkú zapsaných nejméne dva roky v obchodním rejstŕíku, a platil na celém území Rakouska, mimo Uher. V praxi se však neosvedčil, a tak do konkurzního ŕádu z roku 1869 nebylo již mimokonkurzní vyrovnání pŕevzato. Pŕipušteno bylo jen nucené vyrovnání v kupeckém konkurzu. Brzy se však nekteré kruhy začaly opet domáhat, aby bylo pŕipušteno nucené vyrovnání i mimo konkurz. Proto rakouská vláda v roce 1904 pŕedložila Ríšské rade návrh zákona o svolání veŕitelú. K jeho uzákonení však nedošlo.

Dalším kritizovaným nedostatkem konkurzního ŕádu z roku 1869 byla aplikace princípu stejného nakládání s veŕiteli, který se prakticky zvrhl v opak. Nárokú na vyloučení a nárokú na pŕednostní uspokojení bylo tolik, že se obyčejne na vlastní veŕitele (tŕetí tŕídy) nedostalo buď vùbec nebo jen nepatrnou částí majetku. Kritické hlasy tedy začaly pŕevažovat nad hlasy pochvalnými. Konkurzní ŕád z roku 1869 se tedy v praxi málo osvedčil. Toto poznání také vedlo zejména po vypuknutí první svetové války ke zvýšené aktivite ve smeru jeho novelizace, a tak bylo vydáno císaŕské naŕízení č. 337/1914 ŕ.z., které konkurzní ŕízení nove zreformovalo a to pŕímo i nepŕímo.40 Nepŕímá reforma spočívala zejména v dokonalejší úprave odpúrčího práva, jednak v tom, že byl, po belgickém vzoru, normován zvláštní, oproti konkurznímu ŕádu technicky samostatný vyrovnací ŕád obsahující pŕedpisy vyrovnávání mimo konkurz, a konečne v nové úprave nekterých ustanovení trestního práva v souvislosti s konkurzem. Císaŕské naŕízení nabylo účinnosti 1. ledna 1915.

Rovnež pro uherské zeme byl za války vydán vyrovnávací ŕád naŕízením č. 4070/1915 z 15. listopadu 1915.

3.1.5 Právní úprav konkurzního práva v první Československé republice

Rakouský konkurzní ŕád z roku 1914 společne s uherským konkurzním ŕádem vydaným zák. čl. XVII/1881, jakož i oba vyrovnávací ŕády byly pŕevzaty recepčním zákonem č. 11/1918 Sb. Československou republikou, a staly se tak součástí československého právního ŕádu. K nepatrným zmenám došlo zákony č. 161/1921 Sb.41 a č. 99/1923 Sb.,42 jakož i vládními naŕízeními č. 96/1922 Sb.43 a č. 18/1923 Sb.44 Jinak výše uvedená právní úprava konkurzního práva zùstala v platnosti až do roku 1931.

O vydání nového konkurzního rádu se začalo uvažovat již od poloviny dvacátých let. První ucelenejší návrh byl na ministerstvu spravedlnosti vypracován v roce 1927 a byl dán k diskusi. Rada názorú, kritických stanovisek, jakož i statistické materiály dodané Státním úradem statistickým tvorily podklad pro vypracování nového návrhu. Ten byl na jare roku 1930 predložen vládou Senátu Národního shromáždení,*45 kde byl prikázán ústavneprávnímu výboru, který k jeho projednání zvolil podvýbor jehož predsedou byl dr. Witt.46 Podvýbor o osnove jednal na dvanácti schúzích v listopadu a prosinci 1930, načež byl návrh s četnými zmenami prijat plénem ústavneprávního výboru 12. prosince 1930. Podle výborové zprávy47 byl „po odklizení nékterých sporných bodú výborem koalovaných stran" schválen v plenární schúzi senátu dne 22. ledna 1931. Usnesení senátu48 bylo v ústavneprávním výboru poslanecké snemovny Národního shromáždení v nekterých smerech pozmeneno.49 Další zmeny byly usneseny plenární schúzí Poslanecké snemovny. Znení schválené Poslaneckou snemovnou50 bylo po novém projednání v ústavneprávním výboru51 prijato Senátem Národního shromáždení 27. brezna 1931. Nový zákon byl vyhlášen dne 1. kvetna 1931 pod číslem 64 Sb.52 Týmž dnem nabylo účinnosti jeho nové ustanovení o nejmenší prípustné nabídce v mimokonkurzním vyrovnacím rízení, ostatní predpisy se staly závaznými až za další tri mesíce, tedy dnem 1. srpna 1931.

Nová zákonná úprava predevším unifikovala konkurzní právo na celém území republiky, čímž byl alespoň v této oblasti právního rádu odstranen právní dualismus. Dalším zákonem z 16. července 1931 č. 120 Sb. byla provedena i nová úprava predpisú o soudních poplatcích, čímž bylo v celém státe v oblasti konkurzního a vyrovnacího rízení sjednoceno i poplatkové právo.

Zákon č. 64/1931 Sb. byl doplnen vládním narízením č. 114/1931 Sb. o doručování vyhlášek v konkurzním a vyrovnacím rízení a o uverejňování j ich v Ústredním oznamovateli, vládním narízením č. 115/1931 Sb. o výberu a úhrnné odmene správcú konkurzní podstaty, vyrovnacích správcú a znalcú v rízení konkurzním a vyrovnacím, a výnosy ministerstva spravedlnosti z 8. července 1931 č. 31.67 353 o nových rádech konkurzním, vyrovnacím a odpúrčím, ze 7. července 1931 č. 31.44154 o rejstrících pro veci konkurzní a vyrovnací, o spisech konkurzních a vyrovnacích a o ročních výkazech techto vecí, a z 13. července 1931 č. 30.70155 o sčítacích lístcích pro konkurzy a vyrovnání. Uvozovací zákon č. 64/1931 Sb. však ponechal v platnosti celou radu predpisú obsažených v rúzných speciálních zákonech týkajících se hlavne účinkú vyhlášení konkurzù na právni postavení dlužníka apod. Podpúrným pramenem konkurzního práva byly predpisy o rízení a o príslušnosti ve vecech sporných, tedy predpisy civilního soudního rádu a jurisdikční normy, a mimo to nekterá ustanovení exekučního práva.

3.1.6 návrat ke konkurznímu právu po roce 1989

Po roce 1948 bylo v hospodárské sfére v podstate zcela zlikvidováno so ukromé vlastnictví výrobních prostredkú, jako hlavní prekážka rozvoje tzv. socialistických vztahú ve společnosti. Zaveden byl institut tzv. celospolečenského vlastnictví - vlastnictví všeho lidu. Tím došlo ke zrušení mnohosti konkurenčních hospodárských subjektú, takrka výhradním vlastníkem výrobních prostredkú se stal stát, který predal majetek do správy jednotlivým hospodárským organizacím. Tomuto stavu byl prizpúsoben i právní rád socialistického státu, bylo zavedeno direktivní rízení hospodárství - systém trístupňového rízení. K podstatné zmene muselo dojít i v právní úprave konkurzního a vyrovnacího rízení. Právní úprava konkurzního práva z první republiky prestala platit v roce 1950. Občanský soudní rád č. 142/1950 Sb. v §§ 570 - 605 zavedl institut tzv. exekuční likvidace jako exekučního prostredku, spočívající v prodeji veškerého majetku dlužníka, který byl od nich diferenční. V občanském soudním rádu z roku 1963 v §§ 352 - 354 o likvidaci majetku byl i tento institut nahrazen a zústal fakticky jen jeho název kvúli reciprocite potrebné pro konkurzy v zahraničí. Stejne tak tomu bylo ve trech ustanoveních notárského rádu (§§ 43 - 45 o likvidaci dedictví).

Nastolením tohoto stavu bylo zcela vyloučeno fungování tržního mechanismu, jako regulátora zdravého vývoje mezi nabídkou a poptávkou, vedoucí ve své podstate k príznivému vývoji ekonomiky státu.

Vzhledem k existenci v podstate jednoho vlastnického subjektu k výrobním prostredkúm, kterým byl stát, stal se konkurz v podmínkách tzv. socialistického hospodárského systému neaplikovatelným.

Likvidací konkurenčního tržního hospodárství ztratila socialistická společnost schopnost ekonomicky nezbytné samoregulace, zajišťující vytvárení společensky prospešných ekonomických proporcí. Postavení zeme ve svete se nedá charakterizovat v žádném prípade jediným ukazatelem nebo jednoznačnou formulací odpovedi. Srovnávat je treba vždy komplexne ekonomickou úroveň, stav a vývoj národního hospodárství, strukturu výroby a užití produkce, efektivnost využití základních výrobních fondú, ekologii, pracovní podmínky, prípadne další faktory.

V socialistické společnosti dlouho pretrvávala predstava, že ekonomická úroveň zeme je charakterizována úrovní výroby pripadající na jednoho obyvatele. Vedlo to k tomu, že se rúznými metodami a pomocí rúzných prepočtových vah prep očítávala tzv. úroveň výroby na jednoho obyvatele. Z tohoto pohledu se jevil vývoj naší společnosti jako relativne príznivý. Tento zpúsob hodnocení však nevystihoval objektivní stav vývoje ekonomické úrovne naší společnosti, protože ta byla na rozdíl od vyspelých zemí udržována intenzivními nástroji rùstu, jejichž rozsah je časové omezený. Tato situace se nezbytne projevovala negatívne v menší či vetší mire ve všech oblastech národního hospodárství (Plýtvání prírodními zdroji, nízká produktivita práce, devastace prírody a další). Na tyto poruchy v hospodárství nebylo možno vlivem neexistence pružne fungujícího tržního mechanismu včas reagovat. Vlivem uplatňování direktivního rízení vývoje hmotných procesù, mezd a cen nebylo možné objektivne zjistit neekonomické procesy v jednotlivých oblastech hospodárství. Rozdílná ekonomická úroveň podnikù pak byla rešena plánem, vznikající disproporce pak prerozdelovacími procesy na úrovni státního rozpočtu, ministerstev a stredních článkú rízení.

Od roku 1987 byla sice na základe analýzy stavu československé ekonomiky provádena opatrení k zavedení nového ekonomického mechanismu, podle kterého melo dojít k posílení pravomoci podnikù, v praxi však došlo pouze k zavedení dvoustupňového rízení zrušením stredního článku rízení a k pokusu tzv. samofinancování podnikù, tedy jejich povinnosti hradit ze svých prfjmù svoje výdaje. Koncepci samofinancování odpovídala i právní úprava o státním podniku (zákon č. 88/1988 Sb., o státním podniku), která obsahovala ustanovení, že stát neodpovídá za závazky podniku a podnik neodpovídá za závazky státu. Tato právní formulace odpovednosti se však ukázala jako neaplikovatelná, protože v prípade hospodárského úpadku podniku zùstal vlastnickým subjektem stát, a to bez ohledu na to zda se jednalo o podnik národní, státní či státní akciovou společnost. U techto podnikù tedy nemohlo dojít v rámci československého státu ke konkurzu, mohlo však na základe rozhodnutí príslušného orgánu státu dojít k jejich zrušení, rozdelení, prípadne pripojení k jinému podniku.

Politické a navazující ekonomické zmeny v našem státe po listopadu 1989 si vynutily návrat ke konkurznímu právu, což bylo vyjádreno prijetím zákona č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání.

Rovnež svou bohatou tradici má odborná literatura venovaná konkurznímu právu. V rámci výkladu o vývoji výzkumu v oblasti konkurzního práva musíme začít již v 16. století pripomenutím spisu Tractatus de conturbatoribus sive decoctoribus Benvenuta Stracchy jenž byl součástí jeho práce Tractatus de mercatura z roku 1576. Straccha je považován za jednoho ze zakladatelù obchodneprávní a smenečné literatúry.

Stracchu však svým významem predčil autor španelského pùvodu P. Salgado de Samoza jehož dílo Labyrinthus creditorum concurrentium ad litem per debitorem communem inter illos causatam, jež vzniklo pred polovinou 17. století (poprvé bylo vydáno v Antverpách roku 1653), sice ješte výslovne o konkurzním rízení v pravém slova smyslu nepojednávalo, avšak zejména pro pozdejší nemecké autory pojednávající o konkurzním právu se stalo rozhodující autoritou.56

Chceme-li hledat počátky českého bádání v oblasti konkurzního práva musíme se nejprve zastavit u jednoho z nejvýznamnejších českých pobelohorských právníkú Václava Xavera Neumanna z Puchholzu. K jeho základním spisúm náleží Reflexiones Juridicae über die im Königreich Böheimb Häuffig sich Hervorthuende Fallimenta, deren Schädlichkeit und Vorkherende Remendia, který byl sice vydán anonymne, Heumannovo autorství je však nesporné. Ze stejného období pochází spis Reflexiones Juridico-oeconomicae, auf was weyse das wahre und Billigmässige pretium der Böhmischen Landt-gütter am füglichsten zubeheben sey jehož autor není znám, nevylučuje se však možnost autorství rovnež V. X. Neumanna.57 Konečne tretím anonymním dílem jež má dialogickou podobu a je obsahové jakýmsi rozhovorem mezi právníkem a účetním o otázkách techniky konkurzní praxe, je Rechtsgelehrten und Buchhalterische pro et contra abgehandlere Einwendungen, occasionederer Landt-Tafflichen Detaxationen, dann derer Crida Processen, und deren Hieraus entstehenden Fallimentorum, sambt dem projectirten praecautelativo modo, wie man Bey aus Leyhung deren Capitalien sich in die Securitaet der zu künfftigen Solubilitaet stellen könte. Uvedené práce pocházející z první poloviny 18. století vytvorily základ české právnické literatury venované stredovekému konkurznímu právu. V roce 1732 vyšla tiskem disertace Karla Ignace Veita Juri et praxi conformis expositio cridae seu dissertatio inauguralis juridica de processu concursus creditorum. Autor byl dekanem právnické fakulty a prvý predseda smenečného a merkantilního soudu.

Druhá polovina 18. století již byla ve znamení rozvoje konkurzního práva v souvislosti s vydáním konkurzního rádu. Rozsáhlejší teoretická literatura, jakož i komentáre k rakouským nebo nemeckým konkurzním rádúm, nekteré i z historického pohledu, které mají význam i pro dnešní badatele v této oblasti, se začaly objevovat až ve druhé polovine 19. století.

Ze starších prací venovaných tomuto tématu, jež ovlivnily další bádání, je treba upozornit zejména na díla Carla Fuchse (Das Concursverfahren, Marburg 1863 a Der deutsche Concursprozess, Lipsko 1877), jenž venoval hlavne pozornost vlivu italského práva na vývoj práva konkurzního. Rovnež se pokusil i o vydání památek italského statutárního práva významných pro vznik konkurzního rízení (Statutorum Italicom ad processum concursus creditorum pertinentium collectio. Pars I. Statuta Florentiae, Marburger jurid. Fakultätsprogramm zum 50. Professorjubiläum von S igismund Loebell, Marburg 1865). Z dalších nemeckých autorú minulého století, kterí vnesli posun do bádání o konkurzním právu je nutné jmenovat W. Endemanna (Die Entwicklung des Konkurzverfahrens in der gemeinrechtlichen Lehre bis zu der Deutschen Konkurzordnung von 10. Februar 1877, Zeitschrift für deutschen Civilprozess, XII, Berlin 1888, s. 26 - 64), Lothara Seufferta (Zur Geschichte und Dogmatikdes deutschen Konkursrechts, I, Nördlingen 1888 a Deutsches Konkursprozessrecht, in: Binding-Oetker, Handbuch der deutschen Rechtwissenschaft, IX, 3, Lipsko 1899) a O. Stobbeho (Zur Geschichte des älteren deutschen Konkursprozessrechts, Berlin 1888).

K vývoji konkurzního práva je treba pripomenout zejména práce A. Skedla (Die Grundlagen des oesterreichischen Konkursrechtes in ihrer historischen Entwicklung, Festschrift für Adolf Wach, III, Lipsko 1913, s. 20 - 164) a Q. Kische (Der deutsche Arrestprozess, Vídeň - Lipsko 1914).

Není možné pochopitelne prejít bez povšimnutí ješte další významná jména, jejichž práce dodnes nezapadly v zapomenutí. Je to predevším R. Pollak (Das Concursrecht. I, Berlin 1896, II. Berlin 1897), C. Schwarz (Das österreichische Concursrecht, I, Wien 1894, II. Wien 1896) a E. Steinbach (Commentar zu den Gesetzen über die Anfechtung von Rechtshandlungen, Wien 1884). K začátku století se váží ješte dve další jména jejichž práce nebyly zapomenuty: A. Lehmann (Kommentar zur österreichische Konkurs-, Ausgleichs- und Anfechtungsordnung, Wien 1916, Kommentar zur oestereichische Ausgleichsordnung, Wien 1925) a A. Rintelen (Das österreichische Konkursrecht, Leipzig 1910).

Z českých procesualistù se konkurzní problematice venoval zejména E. Ott (Ŕízení úpadkové -konkursní- se zretelem na zákon odpúrčía rád exekuční, Praha 1905). Se vznikem první republiky se postupne odpoutával náš právní rád od rádu rakouského a uherského. V občanském hmotném i procesním právu se to, jak známo, v zásade až na výjimky nepodarilo. Dále platily rakouské a uherské právní predpisy. Práve konkurzní právo ovšem patrilo v oblasti soukromého práva k onem nekolika významným výjimkám, kde se podarilo československé legislative osamostatnení našeho právního rádu a tím odstranení právního dualismu.58 Pochopitelne, že v tom okamžiku se začala objevovat i česká právnická literatura venovaná československému konkurznímu právu. Vzhledem k tomu, že československý zákon č. 64/1931 Sb., jímž byl vydán konkurzní, vyrovnací a odpúrčí rád, byl jedním z nejdúležitejších inspiračních zdrojú pro současné legislativní orgány pri tvorbe dnes platné právní úpravy v této oblasti, je dúležitá i odborná literatura, která vznikla jako reakce na novou prvorepublikovou právní úpravu. Mnohdy se jedná o práce, které dodnes neztratily na aktuálnosti a obsahují nepreberné množství informací i pro dnešní právníky. Tato odborná literatura je spojena zejména se jmény V. Hora59, F. Štajgr60 a J. Voska.61 Zejména práce prvých dvou jmenovaných pro svou komplexnost a teoretickou hloubku zústanou asi ješte hodne dlouho součástí zlatého fondu konkurzní literatury.

3.2 ZAHRANIČNÍ PRÁVNÍ ÚPRAVY INSOLVENČNÍHO ŔÍZENÍ

Nové vývojové tendence se poprvé objevily v zákone zvaném Bankruptcy Law, vydaném v roce 1978 v USA. Tento zákon se stal více či méne vzorem i pro úpravu konkursního práva v jiných státech. Principy této úpravy ovlivnily i evropské právo, zejména narízení Rady (ES) č. 1346/2000, ze dne 29. kvetna 2000, o úpadkovém ŕízení.

[...]


1 Viz Dúvodová zpráva k zákona o úpadku a zpúsobech jeho rešení (insolvencní zákon), tisk 1120, Poslanecké snemovny Parlamentu Ceské republiky, 2005, IV. volební období.

2 Tisky senátu Národního shromáždení republiky Ceskoslovenské z roku 1930, tisk c. 253. K tomu srov. tisk senátu ze stejného roku c. 362, z roku 1931 c. 414, 418, Tisky poslanecké snemovny Národního shromáždení Ceskoslovenského z roku 1931, tisky c. 895 a 1008.

3 Štajgr, F.: Konkurzní právo. Praha 1947, s. 32 - 33.

4 Archivní materiály nám mimo jiné uchovaly svedectví o zajímavém užití termínu „krida“ pro porážku a potrestání stavovského odboje v letech 1618 - 1620, jenž prichází z Moravy. Protokol o potrestání odboje v roce 1621 je nazýván „Krida-Protokol“. Tento poznatek uvádí m.j. V. Urfus ve své práci Vznik a pocátky konkurzního práva v Cechách, Praha 1960, s. 6, pozn. 5. Zde je také citován príslušný archivní materiál.

5 Zoulík, F.: Zákon o konkurzu a vyrovnání. Praha 1992, s. 13 - 14.

6 Hora, V.: Ceskoslovenské civilní právo procesní. Díl I. Praha 1922, s. 10.

7 Hora, V.: Základy prednášek o rízení konkurzním a vyrovnacím. Praha 1925. Rovnež tak této terminologie používá ve svých zbývajících pracích.

8 Štajgr, F.: Konkurzní právo. Praha 1947, napr. s. 12.

9 Steiner, V.: K novému zákonu o konkurzu a vyrovnám', Arbitrážní praxe, 1991, c. 11, s. 285 - 286.

10 Pro porovnání názorú nahlédneme do nekterých rozhodnutí Nejvyššího soudu první Ceskoslovenské republiky. Zejména se jednání o rozhodnutí tohoto soudního orgánu ze dne 5. ledna 1922, c.j. R I 1557/21, uverejnené ve sbírce Vážného pod c. 1396. Podle názoru zde publikovaného pro posouzení otázky, zda-li je dlužník insolventní, pricházejí v úvahu pouze jeho splatné závazky. Dluhy dosud nedospelé rozhodné nejsou.

11 V nekterých rozhodnutích vydaných zejména v trestním rízení Nejvyšší soud vyžadoval k pojmu insolvence neschopnost uspokojit splatné pohledávky veškerých veritelú „v primerené dobe", prechodná platební neschopnost (váznutí platú), pri níž múže dlužník pocítat s možností, že „své závazky splní s odkladem neprevyšujícím míru, jakou veritelé v podobných prípadech obvykle poskytují" za insolvenci nepovažoval. Dále k tomu srov. zejm. Rozh. z 9. cervence 1874, c. 5720, Gl. U. 5392 (Gl. U. viz sbírka civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu ve Vídni, založená Glasem a Ungerem vydávaná do roku 1897); Rozh. ze dne 6. prosince 1892, c. 13981, Gl. U. 14 512; Rozh. ze dne 16. února 1904, c. 14 391, Víd. Vestn. 781 (Víd. Vest. viz Sbírka rozhodnutí Nejvyššího soudu vydávaná jako príloha k Vestníku ministerstva spravedlnosti ve Vídni); Rozh. ze dne 8. cervna 1909, Rv II 305/9, N. F. 4644 (N. F. viz nová rada sbírky civilního rozhodnutí Nejvyššího soudu ve Vídni, založená Glaserem a Ungrem, pokrac. Pfaffem, Scheyem, Krupským, Štepánem - od roku 1898, Neue Folge); Rozh. ze dne 18. zárí 1917, Kr II 234/17, Právník z roku 1918; Rozh. z 5. ledna 1922, R I 1557/22, Sb. nejv. s. 1396 (Sb. nejv. s. viz sbírka Nejvyššího soudu ceskoslovenského ve vecech obcanských, porádána z príkazu presidia Nejvyššího soudu jeho druhým presidentem dr. F. Vážným); Rozh. ze dne 10. listopadu 1926, 1 Pelikánová, I.: Konkurz, Právní praxe v podnikání, 1993, c. 1, s. 2.

12 Stát, územní samosprávný celek, Ceská národní banka, Všeobecná zdravotní pojištovna Ceské republiky, Fond pojištení vkladú, Garancní fond obchodníkú s cennými papíry, Zajištovací fond družstevních záložen, verejná vysokou školu, nebo právnická osoba, jestliže stát nebo vyšší územní samosprávný celek pred zahájením insolvencního rízení prevzal všechny její dluhy nebo se za ne zarucil.

13 Cl. 99 ústavního zákona c. 1/1993 Sb., Ústava Ceské republiky, ve znení ústavního zákona c. 347/1997 Sb.

14 Srov. clánek 98 Ústavy Ceské republiky a zákon c. 6/1993 Sb. ve znení pozdejších predpisú, dále § 3 zákona c. 551/1991 Sb. ve znení pozdejších predpisú, § 41a násl zákona c. 21/1992 Sb. ve znení pozdejších predpisú, § 128 a násl. zákona c. 256/2004 Sb. ve znení pozdejších predpisú, § 14 a násl. zákona c. 87/1995 Sb. ve znení pozdejších predpisú a § 101 odst. 6 zákona c. 111/1998 Sb. ve znení pozdejších predpisú).

15 Pospíšil, B.: Zákon o konkurze a reštrukturalizácii s komentárom, Bratislava 2005, s. 12.

16 K tomu m.j. Zotter, O.: Úvod do rakouského konkurzního práva, Právo a podnikání, 1993, c. 8, s. 23 - 26. Ze starší literatury k rakouskému konkurznímu rádu z roku 1914 viz zejména Lehmann, A.: Kommentar zur österreichische Konkurz-, Ausgleichs- und Anfechtungsordnung, Wien 1916; Lehmann, A.: Kommentar zur österreichische Ausgleichsordnung, Wien 1925; Bartsch, R. - Pollak, R. : Konkurz-, Ausgleichs- und Anfechtungsordnung, Wien 1916; Bartsch, R.: Grundriss des Ausgleichs- und Konkurzrechts, 1924, 1925; Friedländer, J.: Konkurz-, Ausgleichs- und Anfechtungsordnung, Wien 1915; Heller, M. - Frankl, G. - Heller, L.: Konkurz-, Ausgleichs- und Anfechtiungsordnung, Wien 1927; Rintelen, A.: Hanbuch des östereichische Konkurz- und Ausgleichsrechts, München 1915. K rakouskému konkurznímu právu viz m.j. Stumvolla, H.: Konkurz- und Ausgleichsordnung, Wien 1983. K nemeckému konkurznímu právu ze starší literatury viz zejména Jaeger, E.: Konkurzrecht, Berlín 1924; Jaeger, E.: Kommentar zur Konkurzordnung und den Einführungsgesetzen, Berlín und Leipzig 1931. Z nejnovejší literatury viz zejména Jauerniga, O.: Zwangsvollsreckungs- und Konkurzrecht (nejrúznejší vydání), dále Konkurzordnung, München 1991; Schrader - Uhlenbruck - Delhaes: Konkurz- und Vergleichsverfahren, München 1977; Otte, K.: Inländisch einstweiliger Rechtsschutz im Inland bei Auslandskonkurz - ein neuer internationaler Justizkonflikt, Rabels Zeitschrift für ausländisches und internationales Privatrecht, 1994, c. 2, s. 192 a násl.

17 K tomu viz podrobneji zejména Pelikánová, I.: Konkurz, Právní praxe v podnikání, 1993, c. 1, s. 1 - 3. Z francouzské literatury zejména Jauffret, A.: Droit commercial, L.G.D.J., Paris 1991; Saint Alary Houin, C.: Reforma francouzského konkurzního práva, Právní praxe, 1994, c. 4, s. 227 - 237; Winterová, A.: Nové konkurzní právo ve Francii, Právo a zákonnost, 1992, c. 1, s. 51 a násl.; Sonnenberger, H. J.: Französisches Handels- und Wirtschaftsrecht, Heidelberg 1991, s. 373 a násl., Eliáš, K.: Konkurz, Právník, 1995, c. 2, s. 120; Eliáš, K. : Kurs obchodního práva, Praha, C.H.Beck 1995, s. 163 - 164.

18 Zoulík, F.: Knékterým problémum zákona o konkurzu a vyrovnání, Právo a podnikání, 1993, c. 2, s. 2 - 6.

19 Spoluautorem této cásti kapitoly je Karel Schelle.

20 Viz k tomu podrobneji zejména Janácek, J.: Rudolfínské drahotnírády, Praha 1957

21 K tomu viz zejména Glücklich, J.: Nová redakce zemského zrízení království Ceského z posledních let pred ceským povstáním, Brno 1936

22 K tomu Oliva, F.: Financní politika v Cechách po Bílé hore do kalády r. 1623, Praha 1925

23 Cl. LXXIV.: „.tehdy mají všickni vëhtelé, domáci i cizozemci, kterížby dluh spravedlivý ukázali, v tom rovnost sobë nésti a sobë podle malosti a velikosti z téhož statku, pokudž toho stává, platiti..."; cl. LXXXV.: „.a cožby zbylo o tu summu jiní vëritelé podle velikosti a malosti mají se všickni rozdëliti. "

24 Pocátky rádu konkurzního v Rakousích, Právník, I, 1861, s. 358 - 359.

25 „.aby jak zadlužilých vëriteluv a pretendentuv, tak i prátel a príbuzných, od nich úredníkuv menších pripomenutému neslušnému procedurování náleží v cestu vkroceno a všem tudy vyplývajícím nerestem skutecnë remedírováno bylo.".

26 „.co se vëhteluv a praetendentuv tkne.v takovém složeném termínu v konecnosti sub poena praecluasi a pod pokutou propadení praetensí své náleží ohlásil a právo své (necekaje tu jakého obzvláštního privátního pripuštënía likvidirování) prokázatipovinen byl.".

27 „Druhé, aby jeden každý prítel aneb príbuzný, který by takové podání objednal a za tou prícinou Relati ke dskám obdržel, aby netoliko touž Relati neprodlenë a nejdéleji.k týmž dskám odvésti, ale i do desk zemských náleží vepsati dáti.povinen byl. Jestli.tak, jak se nadepisuje.se nezachoval.tehdy že potomnë sám vëhtele v tom, co by se takového statku osoby mrtvé nedostávalo, zastoupiti a je vlastním statkem a jmëni'm svým contentirovatipovinen býtimá.".

28 Jednalo se o clánky XIX-XXXV pod spolecným názvem „Von Crida Process".

29 Urfus, V.: Vznik a pocátky konkurzního práva v Cechách, Praha 1960, s. 22.

30 Proto bylo u nás tehdy rozšíreno nemecké prísloví „Die Sequester machen leere Nester".

31 Klabouch, J.: Staré ceské soudnictví(Jak se drive soudívalo), Praha, Orbis 1967, s. 216.

32 Klabouch, J.: Staré ceské soudnictví (Jak se drive soudívalo), Praha, Orbis 1967, s. 235.

33 ’ Štaj'gr, F.: Konkursníprávo, Praha 1947, s. 16 - 19; Pocátky rádu konkursního v Rakousích, Právník 1861, c. 6.

34 1 K jeho srovnání s Novellami viz zejména Urfus, V.: Vznik a pocátky konkursního práva v Cechách, Praha 1960, s. 59 a násl.

35 Publikován byl v Justitzgesetzsammlung, c. 14 pod datem 1. V. 1781.

36 5 Zákon c. 97/1862 r. z. byl m.j. nove publikován ve sbírce: Schelleová, I.: Právní úprava konkursního rízení

37 (Historie a soucasnost), Brno, Masarykova univerzita 1995, s. 5 a násl.

38 Zákon c. 35/1884 r. z. byl m.j. nove publikován ve sbírce: Schelleová, I.: Právní úprava konkursního rízení

39 (Historie a soucasnost), Brno, Masarykova univerzita 1995, s. 72 a násl.

40 Zákon c. 337/1914 r. z. byl m.j. nove publikován ve sbírce: Schelleová, I.: Právní úprava konkursního rízení (Historie a soucasnost), Brno, Masarykova univerzita 1995, s. 86 a násl.

41 1 Zákon c. 161/1921 Sb.. byl m.j. nove publikován ve sbírce: Schelleová, I.: Právní úprava konkursního rízení (Historie a soucasnost), Brno, Masarykova univerzita 1995, s. 166 a násl.

42 Zákon c. 99/1923 Sb. byl m.j. nove publikován ve sbírce: Schelleová, I.: Právní úprava konkursního rízení

43 (Historie a soucasnost), Brno, Masarykova univerzita 1995, s. 174.

44 4 Zákon c. 18/1923 Sb. byl m.j. nove publikován ve sbírce: Schelleová, I.: Právní úprava konkursního rízení (Historie a soucasnost), Brno, Masarykova univerzita 1995, s. 175

45 Tisky senátu Národního shromáždení republiky Ceskoslovenské z roku 1930, tisk 253.

46 Dalšími cleny podvýboru byli senátori dr. Havelka (referent), dr. Fácek, Riedl, Trcka a Stolberg.

47 Tisky senátu Národního shromáždení republiky Ceskoslovenské z roku 1930, tisk c. 362.

48 Tisky poslanecké snemovny Národního shromáždení republiky Ceskoslovenské z roku 1931, tisk c. 895.

49 Tisky poslanecké snemovny Národního shromáždení republiky Ceskoslovenské z roku 1931, tisk c. 1008.

50 Tisky senátu Národního shromáždení republiky Ceskoslovenské z roku 1931, tisk 414.

51 Tisky senátu Národního shromáždení republiky Ceskoslovenské z roku 1931, tisk 418.

52 Zákon c. 64/1931 Sb. byl m.j. nove publikován ve sbírce: Schelleová, I.: Právní úprava konkursního rízení (Historie a soucasnost), Brno, Masarykova univerzita 1995, s. 181 a násl.

53 Viz c. 9 Vestníku ministerstva spravedlnosti z roku 1931.

54 Viz c. 10 Vestníku ministerstva spravedlnosti z roku 1931.

55 Viz c. 13 Vestníku ministerstva spravedlnosti z roku 1931.

56 Urfus, V.: Vznik a pocátky konkursního práva v Cechách, Praha 1960, s. 6

57 1 Urfus, V.: Vznik a pocátky konkursního práva vCeskách, Praha 1960, s. 39; Klabouch, J.: Osvícenské právní nauky v Cechách, Praha 1958, s. 157.

58 Stumvoll, H.: Konkurs- und Ausgleichsordnung, Wien 1983

59 Hora, V.: Rády konkursní, vyrovnací a odpúrcí, Praha 1931; Hora, V.: Základy prednášek o konkursním a vyrovnacím rízení, Praha 1932

60 Štaj'gr, F.: Konkursní právo, Praha 1947

61 Voska, J.: Konkursní, vyrovnací a odpúrcí rády, Praha 1931

Details

Seiten
371
Jahr
2010
ISBN (eBook)
9783640729470
ISBN (Buch)
9783640729999
Dateigröße
2.9 MB
Sprache
Tschechisch
Katalognummer
v157151
Note
Schlagworte
Einführung Insolvenzrecht

Autoren

Teilen

Zurück

Titel: Einführung in das tschechische Insolvenzrecht