Lade Inhalt...

Böhmische Länder und die Integrationsbemühungen in Europa

von Univ.-Doz. Karel Schelle (Autor) JUDr. Renata Veselá (Autor)

Fachbuch 2010 274 Seiten

Jura - Rechtsphilosophie, Rechtssoziologie, Rechtsgeschichte

Leseprobe

INHALTSVERZEICHNIS

I NHALTSVERZEICHNIS 5

Z USAMMENFASSUNG 13

EINFÜHRUNG 15

1. DIE ÄLTESTEN I NTEGRATIONSBEMÜHUNGEN 17
1.1 Verbindung von griechischen Stadtstaaten
1.2 Römisches Imperium als historisches Phänomen

2. MITTELALTERLICHE I NTEGRATIONSVERSUCHE UND I NTEGRATIONSKONZEPTIONEN 25
2.1 Mittelalterliche Integrationsversuche und Integrationskonzeptionen
2.1.1 Heiliges Römisches Reich – erfolgloser Versuch um Integration der christlichen Welt
2.1.2 Integrationstendenzen in Nordeuropa
2.1.3 Universalistische Konzeptionen des Mittelalters
2.2 Angleichungseinflüsse auf das mittelalterliche Recht

3. E UROPÄISCHE I NTEGRATIONSVERSUCHE IN DER N EUZEIT 41
3.1 Zerfall des römisch - deutsches Reiches und Entstehung des Deutschen Bundes
3.2 Neue Visionen von Europa und der Welt
3.3 Das neunzehnte Jahrhundert im Zeichen der Politik der Allianzen
3.4 Sackgassen der mitteleuropäischen Integration
3.5 Auf dem (Weiten) Horizont stehen die Vereinigten Staaten von Europa
3.6 Motivation und Integrationsziele in der Antike, im Mittelalter und in der früheren Neuzeit
3.7 Angleichungseinflüsse in der Zeit der ersten großen privatrechtlichen Kodifikationen
3.7.1 Einfluss des römischen Rechts
3.7.2 Bürgerliche Gesetzbücher und römisches Recht
3.7.3 Vergleich einiger Institute des römischen Rechts und des tschechischen bürgerlichen Rechts
3.7.4 Bedeutung des Naturrechts für die Rechtsentwicklung in Europa

4. E RSTER W ELTKRIEG – DAS E NDE DER IMPERIALEN K ONZEPTIONEN VOM VEREINTEN E UROPA
4.1 Friedensverhandlungen
4.2 Völkerbund
4.3 Antritt des Faschismus und des Nationalsozialismus
4.4 Europäische Integration unter dem Einfluss vom Antritt des Faschismus und des Nationalsozialismus
4.5 Die Tschechoslowakei und die Integrationsbemühung in der Zwischenkriegszeit
4.6 Entwicklung von Integrationsvereinigungen der antihitlerischen Koalition im Laufe des Zweiten Weltkrieges

5. N ACHKRIEGSENTWICKLUNG DER INTERNATIONALEN I NTEGRATION 133

5.1 Entstehung der Vereinten Nationen

5.2 Haupttendenzen der internationalen Zusammenarbeit nach dem Zweiten Weltkrieg

5.3 Anfänge von Integrationsbemühungen nach dem Zweiten Weltkrieg

5.4 Grundintegrationsinitiativen und –schritte in der Nachkriegszeit

5.5 Zielrichtung und Entwicklung „der europäischen Integrationszeit“ in den 50. Jahren des 20. Jahrhunderts

5.6 Entstehung der Europäischen Gemeinschaften

4.6.1 Die zur Entstehung der EGKS gerichteten Wegeund Bemühungen

4.6.2 Europäische Verteidigungsgemeinschaft

4.6.3 Entstehung der Westeuropäischen Union

4.6.4 Römische Verträge

4.6.5 EURATOM

4.6.6 EWG

4.6.7 EFTA

5.7 Entwicklung der Europäischen Gemeinschaften in den 60. Jahren

5.8 Europäische Integration in den 70. Jahren

4.8.1 Entstehung der Europäischen politischen Zusammenarbeit

4.8.2 Norderweiterung (sog. erste Erweiterung)

4.8.3 Anfänge des britischen Problems

4.8.4 Reformen in den 70. und in der ersten Hälfte der 80. Jahren

5.9 Entwicklung der europäischen Integration in der zweiten Hälfte der 80. Jahren

5.10 Die Integrationsentwicklung und die Errichtung der Europäischen Union

5.11 Europäische Union

4.10.1 Der EU-Vertrag

I NHALTSVERZEICHNIS

5.10.2 Ratifizierungsprozess des Vertrages von Maastricht

5.10.3 Vierte Erweiterung

5.10.4 Vertrag von Amsterdam

5.10.5 Zusammenarbeit mit den mittel- und osteuropäischen Ländern am Anfang der 90. Jahre

...205 5.10.6 Verhandlungen über den Beitritt zur EU

5.10.7 Ende der Vorbereitungen der Osterweiterung

Z UM S CHLUSS 251

L ITERATUR 263

ZUSAMMENFASSUNG

Der Gedanke der europäischen Integration scheint auf den ersten Blick als eine ganz moderne Sache zu sein. Wird von ihm gesprochen, also nur in den Reihen von Jahrzehnten, maximal in der Hinsicht auf die Jahreszahländerung als von der Problematik des letzten Jahrhunderts. Die Wurzeln der Integration in Europa finden wir ohne Zweifel bereits viel früher; und zwar in der Zeit, als das Römische Reich etliche Jahrhunderte lang nicht nur die europäische Entwicklung, sondern auch die Geschichte auf dem Teil des afrikanischen und asiatischen Kontinents beeinflusste. Wenn auch die Motivation ihrer Inspiratoren verschieden war, stoßen wir auch auf die Bemühungen um die Sicherstellung des dauernden Friedens unter den Personen, die sich den Frieden wirklich wünschen. Die ersten Verträge dieses Typs, die den Frieden unter die Sanktionen völkerrechtlichen Charakters stellen, sind uns schon seit dem Mittelalter bekannt.

Die lange Geschichte der Integrationsbemühungen sei dem ersten tschechoslowakischen Präsidenten gewiss in den Sinn gekommen, als er zu Karel Čapek die Worte gesagt hat, die wir in dem Geleitmotto[1] benutzt haben. Wie viele andere sah er auch die Hindernisse, die sich in der Vergangenheit in den Weg der Friedenszusammenarbeit von Staaten und Nationen gestellt haben. Er warnte vor der Illusion, dass alles Misstrauen, Verdächtigung und Spannung in den internationalen Beziehungen durch einen Schwung mit dem Zauberstab verschwinden würden. Trotzdem glaubte er, dass die Kriegserfahrung, zu der es

bisher keine Parallele gab, eine genügende Belehrung war, damit eine Wende eintreten könnte. Er glaubte, die Welt arbeite sich langsam, Schritt für Schritt und „durch Kleinarbeit“ zum friedlichen Zusammenleben empor. Den Krach dieser Hoffnung – den zweiten Weltkonflikt – erlebte er nicht mehr, aber seit Anfang der 30. Jahren musste er mit ansehen, wie seine Hoffnung von den ersten Nachkriegstagen und Nachkriegswochen in die Brüche ging.

Nach Ende des Zweiten Weltkriegs erwachte wieder eine Welle der Hoffnung aber die Realität der Nachkriegsentwicklung begrub die meisten von ihnen schnell wieder. Dennoch die Androhung der weltweiten Katastrophe mit den unvorsehbaren Folgen half auch die schwersten Situationen in der ein halbes Jahrhundert andauernden Geschichte der bipolaren Welt zu überwinden.

Vor kurzer Zeit behaupteten manche, dass „das Ende der Geschichte“[2] einträte, aber es sind einige Jahre vergangen und alten Androhungen schnell von den neuen ersetzt worden (resp. nicht ganz neu, aber bisher im Rahmen „des Angstgewichts“ gedämpft). Die Idee von gleichberechtigter Zusammenarbeit der Nationen ist daher immer präsent. Die entstehende europäische Integration hat eine Chance ein Schritt in die richtige Richtung zu sein. Aber gleich wie nach dem Ersten Weltkrieg gilt es und es zeigt sich immer deutlicher, dass die europäische Integration eine dauernde Bedeutung nur unter Voraussetzung haben kann, dass sie eine Vorstufe der weltweiten Zusammenarbeit sein wird.

Die vorgelegte Publikation fasst nur Grundforschungsergebnisse der Autoren im Bereich der Integrations- und Angleichungsprozessen in Europa zusammen. Die ausführlichen Ergebnisse der in den Jahren 2005 – 2009 durchgeführten Forschung wurden in einer Reihe von umfangreicheren Monographien, Studien und Aufsätzen durchlaufend veröffentlicht.[3]

ÚVODEM

Myšlenka evropské integrace a mnohdy na to navazující unifikace práva v Evropě se na první pohled jeví jako záležitost zcela novodobá. Pokud se o ní hovoří, tak nejspíše v řádech desetiletí, maximálně s ohledem na změnu letopočtu jako o problematice minulého století. Kořeny integrace Evropy však nepochybně nacházíme již mnohem dříve; a to v době, kdy římská říše po řadu století formovala nejen evropské uspořádání, ale i dějiny části území afrického a asijského kontinentu. I když motivace jejích inspirátorů byly různé, setkáváme se i se snahami o zajištění trvalého míru mírovými smlouvami mezi těmi, kdo si ho přejí. První smlouvy tohoto typu, stavící mír pod sankce mezinárodně právního charakteru, jsou známé už ve starověku.

Dlouhou historii integračních snah si jistě v mysli promítal první československý prezident

T. G. Masaryk, když Karlu Čapkovi říkal „Vidět, že národy začínají pochopovat to nejhlavnější, že nutná vzájemnost se dá uskutečňovat prostředky mírnými a rozumnými, nenásilím, federací, organizací samostatných států a národů, … Nepůjde to hned a snadno, stěží kdo z nás se dokonalého sjednocení dožije; ale znovu cituju ty boží mlýny.“ [4] Jako mnozí jiní i on nemohl nevidět překážky, které se v minulosti mírové spolupráci států a národů stavěly do cesty. Proto varoval před iluzí, že po válce jakoby mávnutím kouzelným proutkem zmizí všechna nedůvěra, podezřívavost a napětí v mezinárodních vztazích. Přesto však věřil, že

zkušenost s válkou, jaká do té doby neměla v historii obdoby, byla dostatečným poučením, aby nastal obrat nebo alespoň dílčí posun k lepšímu. Věřil, že pomalu, krok za krokem,

„drobnou prací“ se svět dopracuje k mírovému soužití. Krachu této naděje – druhého světového konfliktu – se již nedožil, ale zejména od začátku třicátých let musel cítit, že se naděje z prvních poválečných dní a týdnů rozplývají.

Konec druhé světové války vzedmul vlnu nadějí a realita poválečného vývoje zase většinu z nich rychle pohřbila. Přesto však hrozba celosvětové katastrofy s nepředvídatelnými následky nakonec pomohla zvládnout i ty nejkritičtější situace v půlstoleté historii bipolárního světa. Nedávno se dokonce mnozí opájeli nadějí, že nastal „konec dějin“ [5], ale svět se ani nenadál a staré hrozby rychle nahradily nové (respektive ne tak zcela nové, ale do té doby v rámci „rovnováhy strachu“ tlumené). Myšlenka rovnoprávné mírové spolupráce národů je proto stále živá. Rodící se evropská integrace má šanci být vykročením správným směrem. Ale stejně jako po první světové válce platí a ukazuje se stále zřetelněji, že trvalý význam může mít jen tehdy, bude-li předstupněm spolupráce celosvětové.

V předložené publikaci se podíváme na formování integračních koncepcí a unifikačních snah zejména z hlediska českého podílu na tomto procesu. O českých zemích se často píše a mluví jako o srdci Evropy a každý z nás mnohokrát slyšel známý výrok, že kdo ovládá Čechy, ovládá Evropu. I když se na tato a podobná konstatování můžeme dívat s jistou mírou skepse, nesporně naznačují, že úvahy o českých zemích musí v celoevropských a pochopitelně také v užších středoevropských konceptech sehrávat významnou roli. Z toho zároveň plyne, že koncepčně uvažující čeští politici nemohli celoevropské a středoevropské souvislosti opomíjet a – pokud to bylo možné – museli hledat ochranu před případnými expanzionistickými choutkami bližších i vzdálenějších mocných sousedů právě v širších seskupeních.

Předložená publikace shrnuje jen základní výsledky bádání autorů v oblasti integračních a unifikačních procesů v Evropě a podílu českého prostředí na těchto procesech. Podrobné výsledky bádání uskutečněného v letech 2005 – 2009 byly průběžně publikovány v širších monografiích a v řadě studií a článků. [6] americké a francouzské revoluce, tedy zejména konstitučního státu a občanské společnosti, a že tím společenský vývoj dospívá ke svému vrcholu.

R. – VOJÁČEK, L.: Nástin sbližování práva ČR s právem Evropské unie ve vybraných dokumentech. Ostrava, KEY Publishing 2007; SCHELLE, K. – VOJÁČEK, L. – VESELÁ, R. – TAUCHEN, J.: Geschichte von Integrationskonzeption in Europa bis 1945. München (SRN), Verlag Dr. Hut 2009; SCHELLE, K. – VOJÁČEK, L. – VESELÁ, R. – TAUCHEN, J.: Geschichte von Integrationskonzeptionen und ihre Äußerung in der Realität der EU. Brno, NOVPRESS 2009.

1. NEJSTARŠÍ INTEGRAČNÍ SNAHY

1.1 SPOJOVÁNÍ ŘECKÝCH MĚSTSKÝCH STÁTŮ

Prvními náznaky integračních snah byly nesporně starořecké amfiktyonie, což byly spolky řeckých kmenů vzniklé původně v předstátní době k uctívání společného božstva, později přeměněné ve sdružení drobných řeckých městských obcí (poleis; většinou se o nich píše jako o městských státech). Struktura těchto amfiktyonii vykazovala všechny znaky mezinárodní organizace. Poleis, jež byly její součástí, se musely řídit pravidly, která byla pro všechny závazná. Z někdejších helénistických amfiktyonií byly nejslavnější amfiktyonie delfské, k nimž patřily jak Sparta, tak Athény. „Vyspělejší“ formou sdružování městských států byly vojensko politické spolky, označované jako symmachie. Nejznámější byly symmachie lakedaimonská a athénská. Zmínit se na tomto místě musíme i o tom, že už v polovině 5. století před n. l. se

významný athénský státník Perikles neúspěšně pokusil svolat panhelénský mírový kongres.[7]

1.2 ŘÍMSKÉ IMPÉRIUM JAKO HISTORICKÝ FENOMÉN

Je otázkou, zda vykládat dědictví římské civilizace jako nedostižný vrchol dějin Evropy anebo naopak na ně nahlížet jako na přebytečný balast, kterým se skutečný vědec nemá zabývat. Domníváme se, že bádání o počátcích evropské civilizace je zároveň i hledáním a nalézáním zdrojů současné podoby evropského uspořádání. Proto nelze tento aspekt v tématu evropské integrace ponechat stranou.

Řím, původně malá latinská obec, později středomořská velmoc, prošla za dobu své existence dlouhým a komplikovaným státoprávním vývojem. Výsledkem jejího politického, vojenského, ekonomického, právního i kulturního rozvoje byla nejen její mimořádně dlouhá existence, ale také její velká geografická rozloha. Pokud přijmeme polovinu 2. stol. před n. l. jako počátek úvah o skutečném římském impériu a zánik západořímské říše je datován rokem 476 n. l., musíme konstatovat, že existence mocného impéria trvala nejméně šest století. Okolnosti, které vedly k tomuto mimořádnému historickému fenoménu, lze nejspíše vysledovat v tom období vývoje římského státu, které je běžně označováno za dobu císařskou.

Na otázku, které okolnosti nejvíce podmiňovaly existenci a fungování římského impéria, dává literatura nejčastěji následující odpovědi. Za prvé: římská politická špička a následně římská administrativa byla schopna spravovat říši tak, aby za všech okolností byla zachována územní celistvost a aby na území státu byl zachován vnitřní pořádek, bezpečnost a ekonomická prosperita. Praktickým odrazem této snahy se pak logicky stal historicky doložený vyspělý životní standard obyvatel říše, a to bez ohledu na to, zda žili v její východní (řecké) nebo západní (římské) části, a bez ohledu na to, zda žili ve městech, na venkově, v centrálních oblastech impéria anebo v provinciích.

Druhým výrazným faktorem, který měl vliv na existenci římského státu, byl vnitřní vztah nejrůznějších společenských vrstev a skupin ke státnímu mechanismu, k jeho nejvyšším i místním orgánům a institucím. Výslednicí těchto postojů byl objektivně zájem – v určitých podmínkách i nezájem – obyvatel říše na další existenci římského státu v jeho konkrétní historické podobě. Kombinace dvou shora uvedených faktorů přinášela závažné důsledky, které se projevovaly nejen na lokální úrovni, ale zejména v měřítku celoříšském, a to nejen dočasně, nýbrž zpravidla i v dalším vývoji.

Jako třetí významný fenomén, který se jeví jako určující pro celkové postavení a dějiny římského impéria, je třeba sledovat vztah Říma k barbarskému světu, které jej obklopoval. Nejzávažněji doléhal na Římany v okamžiku, kdy se barbarské národy začaly bezprostředně projevovat jako síla, která činila římskému impériu vnitřní komplikace a v konečné fázi ohrožovala samotnou existenci římského státu. Význam tohoto činitele postupně vzrůstal a svého maxima dosáhl ve druhé fázi císařství, za dominátu, a to během rozsáhlých kmenových přesunů, obvykle označovaných jako stěhování národů. Skutečností ovšem zůstává, že ještě před vpádem Hunů do Evropy byli Římané nuceni hledat ve vztahu ke germánským kmenům takovou formu koexistence, která odpovídala vojenským možnostem a politickohospodářským zájmům impéria prosaditelným v germánském světě. Strategická iniciativa, která měla zásadní vliv na utváření vztahu mezi Římem a germánskými národy, přešla v pozdní antice na stranu Germánů. Jejich vstup na evropskou historickou scénu v konečném důsledku znamenal na jedné straně rozbití západního římského impéria, tedy do té doby integrované Evropy. Na druhé straně ovšem nelze přehlédnout nástup nového významného mocenského subjektu, který získal výrazný vliv na utváření nové geopolitického

1. D IE ÄLTESTEN I NTEGRATIONSBEMÜHUNGEN

podoby pozdně antické a zvláště raně středověké Evropy.[8]

Vraťme se ale na počátek procesu, v němž došlo k proměně městského státu v univerzální říši. K přeměně Říma v mocenské centrum středomořského světa došlo v období republiky, které trvalo od konce 6. století před n. l. do roku 31 před n. l., kdy se vlády nad Římem zmocnil Octavianus, označovaný jako první římský císař jménem Augustus. Republikánské zřízení, které se vytvořilo jako optimální politická a správní forma římského městského státu mělo aristokratický charakter a zajišťovalo plná práva a svobody jen úzké skupině nejmajetnějších římských občanů. Základními instituty republikánské ústavy byla lidová shromáždění, senát a magistráti. Lidová shromáždění (comitia) představovala subjekt nejvyšší státní moci a reprezentovala v ústavním uspořádání demokratický prvek. Druhým významným orgánem římského republikánského systému byl senát, který sehrával v životě římské republiky úlohu prvořadého významu, ačkoli stál de iure v pozadí jako poradní orgán konzulů. Senát svým složením představoval v rámci římské ústavy aristokratický prvek. Třetí

složkou státní moci v římské republice byly tzv. magistratury, tedy úřady s převážně výkonnou mocí, obvykle považované za monarchistický prvek římské republikánské ústavy.[9]

V součinnosti uvedených institucí spatřoval již ve 2. století před n. l. učený otrok Polybios přednost nepsané římské republikánské ústavy a nejdůležitější předpoklad pro přeměnu Říma ve vůdčí mocnost středomořského světa: „Ty tři složky…všechny v obci vládly, všecko však pořádaly a spravovaly – každá na svém úseku – tak správně a přiměřeně, že ani nikdo z domácích lidí by nedovedl s jistotou říci, je-li jejich zřízení vcelku aristokratické nebo demokratické nebo monarchistické. A není divu. Kdykoliv totiž uvážíme moc konzulů, zdálo by se docela monarchické, a kdykoli moc senátu, zase aristokratické; a kdyby člověk pozoroval moc lidu, zdálo by se určitě demokratické.“ [10]

A v souvislosti s tímto pozorováním vyjádřil Polybios i svůj názor na vznik římského impéria, jímž vyvrcholilo období největšího rozmachu klasické římské republiky: „Byla to v první řadě zvláštnost jejich státního zřízení, která Římanům dopomohla nejen k získání nadvlády nad Italiky a Sicilany, a nadto i k přivtělení Iberů a Keltů, nýbrž i k tomu, že nakonec

– jakmile válkou pokořily Kartagince – pojali úmysl napadnout celý svět.“ [11]

Války, které vedly ke vzniku středomořského impéria, se ovšem rozvíjely z hlubších příčin, než usuzoval Polybios. Podstatnou úlohu hrály příčiny vnitropolitické, mezinárodní, hospodářské a samozřejmě vojenské. Jejich hlavní výsledek spočíval v tom, že Řím ve 2. století před n. l. vyřadil z okruhu středomořských velmocí makedonskou říši a Kartágo, jakožto svého nejnebezpečnějšího konkurenta v západní oblasti Středozemního moře. Dosažená vítězství byla na jedné straně pro Řím zdrojem nečekaného bohatství a příčinou nebývalého růstu mezinárodní prestiže, na druhé straně však byla i počátkem nečekaných obtíží, které se ve svém důsledku ukázaly v rámci republikánského zřízení jako neřešitelné. Přímá anexe mimoitalských držav (provincií), která vedla k podstatnému růstu rozlohy římského státního území, stavěla Římany před nutnost vytvořit nové administrativní principy, které do té doby systém městského státu nepotřeboval. Římská republika se stala příliš těsnou pro středomořskou říši, v níž se římský stát rozvinul.

Období bohaté na dramatické události, naplněné ostrými politickými, sociálními i osobními konflikty přinášelo stále jasnější důkazy o neudržitelnosti republiky, neschopné zajistit říši účinnou administrativu a udržet pod kontrolou zostřující se sociální napětí, k němuž docházelo v důsledku živelné exploatace provincií i prohlubující se majetkové diferenciace v řadách svobodných Římanů. Za této situace bylo republikánské zřízení odsouzeno k postupnému, ale nevyhnutelnému zániku. Východiskem se stal pevný režim osobní moci, schopný zabezpečit vnitřní mír, upevnit římskou společnost a vytvořit předpoklady k všeobecnému vzestupu impéria. K tomuto zjištění však mohly v jeho pregnantní podobě dospět až pozdější generace, schopné posoudit postavení pozdní republiky v souvislosti s předcházejícím vývojem i následným vznikem císařství. Současníkům se tato situace jevila jako zcela nepřehledná a zdálo se jim, že nedostatky republikánského zřízení jsou důsledkem nahodilé souhry nepříznivých okolností nebo, a to mnohem častěji, osobních charakterových vad římské nobility, představující úzký privilegovaný okruh římské přední aristokracie.

Pravděpodobně málokdo ze současníků prožívajících krizi republiky si však připouštěl myšlenku o nezbytnosti republiku odstranit a hledat novou formu státního zřízení, která by odpovídala potřebám světové říše. Římská republika trvala téměř pět set let a pouhá představa, že by mohla zaniknout, byla Římanům nepochopitelná. Proto se často hledala cesta, jak řešit problémy dílčími reformami, případně novým rozdělením moci ve státě. Tyto představy se ovšem nakonec ukázaly jako iluzorní a jedinou reálnou cestou k překonání krizové situace se stalo nastolení režimu osobní moci.

Poslední období fungování republiky bylo provázeno prohlubující se vnitřní krizí, která, jak již bylo řečeno, pramenila mimo jiné z protikladu mezi obrovským územím a nevyhovující starou strukturou jeho správy. Bylo třeba zdokonalit orgány místní správy a jejich hierarchické vazby k centru. Proto začal princeps budovat vlastní státní aparát, novou státní správu, která

1. D IE ÄLTESTEN I NTEGRATIONSBEMÜHUNGEN

by byla schopna zajistit výkon státní moci a chod impéria. Soustředil se na oblasti, které měly klíčový význam pro upevnění nového režimu, zejména na armádu a finance. Přitom dbal, aby změny navenek nenarušily zdání kontinuity s republikánským státním zřízením.

Octavianus Augustus začal při správě říše využívat množství otroků a propuštěnců a položil základy burocratia augustaea, profesionálního byrokratického sboru placených, osobně závislých úředníků. Tito „zaměstnanci“ již nebyli voleni, jak bylo zvykem za republiky, ale byli jmenováni císařem jmenovacím dekretem (codicillus). Augustus stál u zrodu později velmi rozvětvené byrokratické struktury, kterou další císaři podle momentálních potřeb rozšiřovali. Císař Claudius, autor významných reforem v oblasti státní správy, soustředil řízení veškerých státních záležitostí do čtyř velkých sekretariátů. Úřadem pro řízení záležitostí státní pokladny a zároveň finančním centrem říše, které sestavovalo rozpočet a státní bilanci, byla kancelář nazvaná a rationibus. Hlavní sekretariát pro císařskou korespondenci se nazýval ab epistulis. Za vyřizování soukromých záležitostí a stížností byla odpovědna kancelář a libellis. K nim se řadil ještě knihovník a literární poradce a studiis. Rozsahem činnosti a úřednického aparátu nabývaly zmíněné kanceláře charakteru skutečných ministerstev s působností na celém území říše.

V bezprostřední blízkosti principa byla zřízena císařská rada (konsilium principis), se kterou císař konzultoval nejdůležitější otázky politického a hospodářského života země. Členy rady vybíral princes z nejspolehlivějších lidí. Rada koncipovala císařská nařízení, proto v ní zasedalo mnoho právníků. Od doby Hadriánovy se pak zabývala převážně soudní činností.

Císařská garda (pretoriáni) byla ochranným sborem osoby císaře a současně tvořila posádku města Říma. V jejím čele stál preafectus praetorio, který vystupoval jako císařův zástupce. Příslušela mu trestní a částečně i civilní jurisdikce, dozor nad ostatními orgány a právo vydávat závazná nařízení.

Celá řada úřadů vznikla v oblasti Říma samotného. Například praefectus urbi – náčelník města – byl hlavou policejní správy Říma. Praefectus annonae byl zodpovědný za zásobování a praefectus vigilum stál v čele požární ochrany.

Z hlediska integrace a konsolidace římského impéria se jeví jako velmi zajímavá otázka římských provincií. Přímým důsledkem rozpínání římské moci totiž bylo, že se státní správa musela nutně neustále rozšiřovat a prohlubovat. Kvalitativní změny nastaly zejména při správě mimoitalských, zejména zámořských držav, nazývaných provincie. Úmyslem Římanů ovšem nebylo přivádět provincie k rozkvětu, ale naopak co nejvíce je exploatovat. Řím je postihoval tvrdými daněmi a dávkami všeho druhu, navíc provincie využívali ke svému obohacení římští místodržící a jim podřízený aparát, publikáni i jednotliví podnikatelé. Není proto divu, že takováto „správa“ mnohdy připomínající spíše drancování tyto oblasti často hospodářsky ničila. Nejdůležitější správní kroky čekaly Římany na mimoitalských teritoriích dobývaných od roku 241 před n. l. (prvním z nich byla Sicílie). Zatímco dobytá italská území byla vždy přivtělena k Římu jako nedílná součást rozšiřující ager Romanus, provincie byly od počátku chápány a organizovány odlišně, jakožto cizí podrobené území, které se stalo majetkem římského státu. V mnoha detailech se ovšem uplatňovaly prvky římské formy státní správy.

Provinční území nebylo jednolité a právně do něj nespadaly spojenecké obce ani latinské kolonie. Ostatní provinční města měla různý statut podle toho, jak to právě Římu vyhovovalo. Obyvatelé provincií byli původně římskými poddanými, Řím jim však ponechával via facti jejich dosavadní nemovitý majetek, ovšem za vysokou pozemkovou a osobní daň. Obrovské provinční pozemky pronajímali censoři hlavně bohaté nobilitě, jejíž příslušníci na nich zřizovali velkostatky. Římané postupně získávali k provinčním pozemkům vlastnictví, svou povahou však odlišné od římského civilního vlastnictví.

Každá provincie měla svou místní ústavu (lex provinciae), záměrně odlišnou od jiných. Provincii spravoval místodržící, jehož impérium bylo po dobu jeho funkčního období zcela neomezené. Teprve po jeho skončení mohli provinciálové místodržícího eventuálně volat k odpovědnosti za protiprávní jednání. Místodržící se svými podřízenými, legáty, kvestory a družinou, obstarával jen nejdůležitější agendu, na níž měl Řím zájem (jurisdikci ve věcech hrdelních, spory římských občanů a kterékoliv jiné záležitosti, pokud to uznal za vhodné), zatímco všechno ostatní museli provinciálové vyřizovat sami. Římané jim však v zásadě ponechávali jejich místní zvyklosti, kulty i právo, pokud neodporovaly římským zájmům.

Již zmíněné, často nezákonné vykořisťování provincií ve svých důsledcích Římskou říši poškozovalo, protože vyvolávalo značný odpor místního obyvatelstva. Proto Octavianus Augustus odstranil nejkřiklavější nepořádky, podstatně zreorganizoval řízení provincií a nastolil v nich takovou politiku a správu, aby spojení s Římem co možná nejvíce uspokojovalo místní aristokracii. Tím provincie ještě více připoutával k Římu. Tím, že provincie nyní spadaly pod přímou správu Říma, se zároveň podařilo odstranit nekřiklavější případy nezákonných exploatací. Podobně jako Octavianus postupovali i jeho následovníci.

Deset již pacifikovaných provincií ponechal Augustus ve správě římského senátu jakožto provinciae populi Romani. Řídil je vždy po dobu jednoho roku bývalý magistrát nazvaný jako místodržící praeses provinciae s titulem prokonsul, který měl pevný a dosti vysoký plat. V občanském a trestním soudnictví mu pomáhali legáti vysílaní senátem. Dalším důležitým úředníkem byli v provinciích quaestores, kteří vykonávali jurisdikci na tržištích, spravovali finanční záležitosti, z provinční pokladny vypláceli nižší správní úředníky a zároveň kontrolovali místodržícího.

Sedm strategicky významných provincií převzal do své správy sám Augustus jako císařské provincie. Místodržiteli se tam stali legáti Augusti pro praetore, kteří zároveň veleli provinční armádě. Délka jejich služby nebyla předem stanovena, podle svého uvážení ji určoval sám princeps. Místodržícímu pomáhal a zároveň ho kontroloval procurator, který řídil finanční správu provincie. Soudnictví v císařských provinciích obstarávali legáti Augusti iuridici. I všechny později zřízené provincie spravoval císař tímto způsobem.

Postupem času docházelo k romanizaci provincií, přičemž tento proces vyvrcholil v roce 212 n. l. konstitucí císaře Caracally, jíž udělil římské občanství všem svobodným obyvatelům říše.

Jestliže vývoj pozdní římské republiky a zejména principátu jasně dokládá integrační snahy římských císařů zejména v oblasti výkonu státní moci a státní správy, nemůžeme na závěr přehlédnout ještě dva významné faktory. Prvním z trvalých následků římské světovlády je

„pořímštění“ – romanizace západní části impéria. Okolnost, že obyvatelé podmaněných území přijímali jazyk a jeho prostřednictvím i kulturu Římanů, bývá obecně označována za nejvýraznější pozitivní přínos římské imperiální politiky. Romanizace byla postupným procesem, v němž na jedné straně nacházíme přirozený vliv římské kultury a latinského jazyka na život obyvatel porobených území, na druhé straně ochotu neřímského obyvatelstva akceptovat Římany zprostředkované výdobytky civilizace. Proces latinizace se nejmarkantněji objevuje především v západní Evropě, ale jeho důsledky nacházíme i v oblasti severní Afriky. Věcně se setkáváme s římským vlivem snad ve všech oblastech lidské činnosti – v hospodářství, politice, náboženství, kultuře, jazyku či právu.

Posledně jmenovaná oblast společenského života, evropská právní kultura, je tím druhým významným důsledkem staletého vlivu Římanů na historický vývoj Evropy. Římskoprávní dědictví a jeho vliv na kontinentální právní systém je všeobecně uznávanou hodnotou.[12] Recepce římského práva, která probíhala v různých časových obdobích a s různou intenzitou v řadě evropských zemí, je tradičně považována za základ novodobých evropských právních řádů i práva kanonického. Nic na tom nezmění skutečnost, že jejím základem se stala až

kodifikace císaře Justiniána, tedy sbírka, která byla produktem posledního období existence již desintegrovaného, tedy rozděleného římského impéria. Trvalé hodnoty římského právního myšlení přetrvávají, pochopitelně v modifikované podobě, dodnes.

2. STŘEDOVĚKÉ INTEGRAČNÍ A UNIFIKAČNÍ SNAHY

2.1 STŘEDOVĚKÉ POKUSY O INTEGRACI A INTEGRAČNÍ KONCEPCE

To, že se ve středověku a na začátku novověku zrodilo hned několik koncepcí celoevropské či všekřesťanské integrace, není vůbec překvapivé. Expanzivní povaha raně středověkých útvarů podmiňovala relativně rychlé vytváření velkých celků typu Franské říše s vnitřním uspořádáním připomínajícím spíše než jednotný stát volnou konfederaci s hegemonií Franků (kmenová vévodství) a „obklíčení“ pohany i po jejím rozpadu evokovalo u těch, kteří s nimi byli v kontaktu, potřebu jednoty křesťanského světa. Idea jednotného křesťanského státu však ztroskotala ve střetu s realitou feudální společnosti. Evropa i jednotlivé středověké státy se staly až neskutečně dezintegrovaným společenstvím.[13] Řečeno výstižnými slovy Andrého Mauroise, „feudální zřízení bylo spíše než koherentním systémem souhrnem miliónů lidských bytostí, pánů, vazalů a sedláků, vytvářejících jakési rozptýlené tlupy“.[14] Evropa se rozpadala do nepřeberného množství větších a menších států, ale dezintegrace se neomezovala jen na státní rovinu. Dezintegrované byly i jednotlivé státy. Zapříčinil to celý komplex faktorů, zejména povaha feudální ekonomiky rozvíjené v malých ucelených celcích a s tím související stav komunikací a později určitě též stavovský partikularismus. V důsledku něj se od sebe ostře oddělovaly „světy“ politicky aktivních stavů a závislého obyvatelstva, ale i příslušníci jednotlivých stavů, „domácí“ a cizinci nebo město a venkov. A nelze opomenout ani další rozdíly, které jako hluboké propasti oddělovaly například příslušníky jednotlivých náboženství nebo mužský a ženský svět. Nevýhody všestranné dezintegrace vystupovaly do popředí zejména v konfrontaci s vnějším nebezpečím, představovaným už v 13. století Tatary a pak v době vrcholícího středověku a na začátku novověku především Osmanskou říší.

2.1.1 S VATÁ ŘÍŠE ŘÍMSKÁ – NEÚSPĚŠNÝ POKUS O INTEGRACI KŘESŤANSKÉHO SVĚTA

Pro raný středověk ovšem byly ještě typické centralizovaná forma vládnutí a expanzionistické tendence jednotlivých států vyvolávané nutností obstarávat si zdroje obživy a potřebné prostředky k udržování ozbrojených družin a rodícího se státního aparátu na úkor sousedů. Proto také území raně středověkých říší nebylo příliš stabilizované. Pevnější obrysy mu dávaly jen výrazné geografické předěly nebo vojenské linie. Jinak jeho rozsah určovala především faktická schopnost raně středověkých panovníků prosadit a udržet svou moc v jednotlivých oblastech.

Raně středověké státy byly úzce spjaty s církví, protože katolické náboženství se v Evropě stalo ideologií nové státní moci a v nových státech jí pomáhalo vytlačovat z veřejného života přežívající rodové organizační struktury. Vzdělaní církevní hodnostáři nacházeli uplatnění ve státním aparátu a stát církev chránil (a v podstatě i řídil) a vesměs štědře podporoval.

Centralismus, expanzionistická povaha raně středověkých států a jejich propojení s univerzalistickou katolickou církví vytvářely poměrně příznivé klima pro širší integraci.

Reálnými pokusy o integraci raně středověké Evropy byly politické snahy franských panovníků na čele s císařem Karlem Velikým a především konstituování římsko-německé říše (Svaté říše římské).[15] Koncept římsko-německé říše se opíral o sdílení společných – křesťanských – hodnot a sledoval především mocenskopolitické cíle. Zakladatel říše Ota I. ze saské dynastie, který se po vzoru Karla Velikého v roce 962 nechal papežem korunovat za římského císaře, opřel své ambice o teorii, podle níž se světovládná moc starořímských císařů přenesla na panovníky Franské říše a přes ně na jeho dynastii (translatio imperii). On sám a jeho bezprostřední nástupci při tom akcentovali především spojitost s říší Karla Velikého,

pozdější císaři více preferovali římské tradice.

Svatá říše římská, jak se ve 13. století začal nový útvar označovat, měla představovat universální nadstátní křesťanský útvar, sdružující všechny křesťanské panovníky. Na jejím čele měli stát císař s papežem. Císař v ní vystupoval jako činitel, který měl s využitím své světské moci chránit, prosazovat a šířit zájmy křesťanství, papež představoval nejvyšší duchovní autoritu.

Integrující tendence raně středověkého patrimoniálního státu ovšem neměla dlouhého trvání. Bezprostředně po vzniku římské říše působila jako decentralizační faktor především

2. M ITTELALTERLICHE I NTEGRATIONSVERSUCHE UND I NTEGRATIONSKONZEPTIONEN

existence kmenových vévodství, stmelovaných personálními vazbami mezi příslušníky jednotlivých kmenů (národů). Tuto komplikaci se císařům ještě podařilo úspěšně zvládnout. Rozhodujícím krokem k zániku kmenových vévodství se stalo svržení vévody Jindřicha Lva Fridrichem I. Barbarossou v roce 1180 a rozdělení bavorského a saského vévodství novým vazalům. Později však již ekonomickými a společenskými poměry podloženou dezintegraci nebylo možné zastavit.

Decentralizaci v konečném důsledku podporovaly lenní vztahy v podobě, v níž se prosadily na území římsko-německé říše. Na velké části jejího území se plně rozvinuly až na konci 11. a na začátku 12. století, kdy se císaři snažili pomocí udělování úředních lén omezit vliv kmenových vévodů. Lenní řád zajišťoval dědičnost úředních lén a německá říšská knížata, která spolu s úřadem na císařském dvoře získala i část území říše jako léno, disponovala též plnou soudní jurisdikcí a řadou dalších privilegií a imunit, které v jejich prospěch omezovaly vliv panovnické moci. Německou lenní soustavu však charakterizovala především skutečnost, že lenní řád zaručoval šlechtě nárok na uprázdněná léna (tzv. lenní přímus). Uvolněné léno nemohl císař připojit k vlastním doménám, nýbrž je musel do jednoho roku, šesti týdnů a tří dnů (říkalo se „do roka a do dne“) poskytnout jinému vazalovi. To pochopitelně nepřispívalo k posílení centrální moci, protože císař nemohl (na rozdíl například od francouzského krále) touto cestou zvětšovat své domény a posilovat svou reálnou moc. Plný nárok na držená světská léna císaři zajistili také vysokým církevním hodnostářům – duchovním knížatům

(Wormský konkordát z roku 1122 a zejména privilegium Confoederatio cum principibus ecclesiasticis z roku 1220).[16]

Politickou decentralizaci Evropy posilovalo – jen zdánlivě paradoxně – universalistické chápání římsko-německé říše. Její teritoriální neurčitost a expanzívnost totiž utvrzovaly již existující vnitřní členění říše na menší, často historicky daná teritoria, a tak překážely vytvoření jednotného národního státu.[17]

Hlavní projevy feudální rozdrobenosti se sice v zásadě podařilo eliminovat, ale pouze na úrovni jednotlivých teritorií. Svatá říše římská se proto sice stala uznávaným mocenským činitelem středověké Evropy, ale proklamované universálnosti nedosáhla. Snaha císaře stavět se nad ostatní panovníky narážela na účinný odpor nejvýznamnějších z nich. I mnohá území formálně uznávající svou příslušnost k římské říši stála vně reálného vlivu císaře. Pevné jádro říše naopak představovala především německá teritoria, sever Itálie, Lotrinsko, Burgundsko a území dnešního Beneluxu.

V 15. století římští císaři fakticky uplatňovali svůj vliv jen na území dnešního Německa a Rakouska a na některých teritoriích na levém břehu Rýna. V té době už jednoznačně rezignovali na universalistický charakter své moci. Odráží to i modifikovaná podoba názvu říše: na konci 15. století (1474) se začalo používat označení Svatá říše římská národa německého.

Také zamýšlená kooperace císaře a papeže na čele říše reálně nefungovala. Nejdříve získal vůdčí postavení císař. Pozdější vývoj dlouho určovalo soupeření obou mocenských činitelů. Nakonec se v kompromisním řešení vymezily sféry světských a církevních záležitostí (temporalia a spiritualia). Od 16. století komplikoval náboženské poměry a vztah státu a církve v říši také silný ohlas reformace.[18]

Od 13. až do začátku 16. století byli pojítkem různorodých německých teritorií prakticky jen císař a říšský sněm. Skutečně funkční společné výkonné orgány nefungovaly. Vnitřní uspořádání říše upravovala zejména Zlatá bula Karla IV., jak označujeme říšský zákon schválený z popudu Karla IV. na říšském sněmu v Norimberku roku 1356. Zlatá bula představovala vlastně první ucelený základní říšský zákon, upravující organizaci říše. Vznikla zřejmě po velmi obtížných jednáních panovníka s ostatními kurfiřty a dalšími čelnými knížaty. Karel IV. v ní musel reagovat na mocenský vzestup knížat, především kurfiřtů, a zároveň se snažil zajistit císařskou hodnost pro Lucemburky (zejména posílením pozice českého krále a Českého království).

V hluboké krizi na konci 15. století, projevující se nezvládnutelnými finančními problémy a zostřením vztahů mezi císařem a říšskými stavy i vztahů mezi jednotlivými stavy navzájem a ještě umocňované tureckou hrozbou, se Habsburkové snažili i za cenu ústupků říšským stavům posílit ústřední moc, avšak v podstatě bez úspěchu. Nejkomplexněji se pokusil reformovat říšské poměry a posílit soudržnost říše císař Maxmilián (1493-15[19] ). Předpokladem stabilizace politické situace v říši se mělo stát vyhlášení všeobecného a věčného zemského míru na říšském sněmu ve Wormsu v roce 1495. Mír měl zamezit soukromým válkám a vytvořit podmínky pro zavedení jednotného právního řádu. Další reformy se týkaly organizace říšské správy. Říšský sněm se rozčleňoval do tří kolegií s přesně upraveným způsobem hlasování (1489). Zřizoval se zejména stavovský říšský regiment, jemuž se svěřovala vláda v době nepřítomnosti císaře. Tento orgán se však nedokázal prosadit proti říšským knížatům na čele s kurfiřty a fungoval jen velmi krátce. Brzy zanikl i po obnovení Karlem V. Císař se také pokoušel vytvořit sobě podřízené orgány s vládními a soudními úlohami (dvorská rada) a s finanční pravomocí (dvorská komora), říšská knížata se však Tento i podobné ještě méně úspěšné pokusy pak definitivně pohřbil vestfálský mír z roku 1648[20], který ukončil třicetiletou válku a otevřel cestu k faktické nezávislosti jednotlivých zeměpánů na Říši. Původně proklamované koherentní společenství křesťanských panovníků, všekřesťanský stát, tedy římští císaři vytvořit nedokázali. Říše se stala jen fiktivní jednotou bez většího reálného vlivu, navíc omezenou jen na středoevropské poměry. Její slabost dokazuje zejména to, že zpravidla nedokázala zajistit společný postup proti vnějším nepřátelům a dokonce ani zabránit vojenským konfliktům mezi těmi, kdo se k ní hlásili.

2.1.2 I NTEGRAČNÍ TENDENCE V SEVERNÍ E VROPĚ

Skandinávské země – Dánsko, Švédsko, Norsko, Island a Finsko – propojovalo od dávných dob předivo vzájemných vazeb, které nás nutí vnímat sever Evropy jako svého druhu specifickou oblast.[21] Ve středověku i v novověku se tyto země několikrát přeskupily, když si nejsilnější z nich, respektive jejich panovníci – zpočátku dánský a později švédský král – k sobě ostatní dočasně připoutávali. V dobách největšího rozmachu severské mocnosti zasahovaly i do vývoje na území dnešní Velké Británie, Německa, Polska, pobaltských zemí a Ruska. Do pozice severské mocnosti se nejdříve vypracovalo Dánsko, ovládající nejen Jutský

poloostrov a přilehlá území na kontinentě, ale do 14. století také jižní cíp dnešního Švédska. Svými výboji ohrožovalo východní Pobaltí (ve 13. století ovládlo sever Estonska), Meklenbursko a Pomořansko.

Po dřívějších personálních spojeních severských států (společný panovník stál v čele Švédska a Norska, Dánska a Norska, Dánska a Švédska) iniciovalo Dánsko na samém konci 14. století (1397) vznik Kalmarské unie, pojmenované podle města na jihovýchodě Švédska. Spojilo se v ní s Norskem, které již od šedesátých let 13. století ovládalo Island, a se Švédskem, jehož integrální součást tvořilo i území dnešního Finska. Kalmarská unie, která tak obsáhla celou Skandinávii, měla vytvořit věčný vojenskopolitický svazek, v němž si však každá země zachovávala vnitřní samostatnost. Proklamovali ji jako „velkolepou pevnost domácí svornosti“ a měla poskytovat „nezlomnou ochranu před násilím, zločiny a pýchou všech cizinců“. Spojení přinášelo prospěch především Dánsku, které svým partnerům nutilo pro ně často nevýhodnou zahraniční politiku a snažilo se zasahovat i do vnitřních poměrů ostatních členských států, zejména dosazováním Dánů do vysokých státních úřadů.

Přes mnohé obtíže a občasná narušení svazku fungovala Kalmarská unie až do začátku 16. století (1526). Tehdy z ní definitivně vystoupilo Švédsko, z nějž se v 16. století postupně stávala nejsilnější severská země. Dále však přetrvávala formálně rovnoprávná, ovšem v praxi zcela nevyvážená vazba mezi Dánskem a Norskem, v roce 1450 prohloubená tzv. Bergenskou unií. V době tohoto svazku postupně sláblo dřívější spojení Islandu a Norska a ostrovní země se dostávala pod vliv Dánska (podobně tomu bylo i s Grónskem).

2.1.3 U NIVERSALISTICKÉ KONCEPCE STŘEDOVĚKU

Hloubka středověké dezintegrace vedla k zamýšlení nad eliminací jejích nepříznivých důsledků nejen středověké vládce, ale i středověké a raně novověké myslitele.

První práce pocházejí už z doby prvního boje o investituru mezi císařem Jindřichem IV. a papežem Řehořem VII. v druhé polovině 11. století. Jednak je to spis královského sudího v Ravenně Petra Krasse jenž kolem roku 1085 sepsal dílo Obrana krále Jindřicha IV., v němž obhajoval císařovy snahy o získání vlády nad Evropou. Své závěry o podřízenosti moci duchovní moci světské opíral o Justinuánův kodex. Téměř obratem mu opověděl mnich Manegold z Lautenbachu spisem Kniha na obranu papeže Řehoře VII. vycházející pochopitelně z opačných koncepcí o nadřazenosti papeže nad mocí světskou. Své názory podpořil myšlenkami sv. Augustina obsaženými ve spise O Boží obci. Konečně zmínit je možné ještě třetí spis, a to kolínského kanovníka Alexandra z Roesu, jenž navrhoval jako východisko spolupráci papeže, císaře a francouzského krále.

Další práce vycházející z myšlenky sjednocené Evropy se začaly objevovat od počátku 14. století. V letech 1308 – 1313 vzniklo dílo O původu a zániku římského císařství z pera mnicha Engelberta z Admontu. Evropský mír si představoval jako výsledek násilného rozšíření křesťanství pomoci války s pohanským světem. Císař by byl arbitr míru. Začátkem 14. století představil ve spise „De monarchia“ ideu světové univerzální monarchie Dante Alieghieri. Jeho koncepce směřovala k podpoře politických cílů Jindřicha VII. a k oslabení papežské kurie. Po jeho smrti v roce 1329 však papežský legát Bertrand du Poyet nechal Dantovo dílo veřejně spálit jako kacířské a pro církev nebezpečné.[22]

Francouzský právník a myslitel, významný legista na dvoře Filipa IV. Sličného Pierre Dubois (Petrus de Bosco) na počátku 14. století vykreslil myšlenku společenství křesťanských států, které se měly spojit za účelem udržení trvalého míru.[23] Z tohoto spojení měl vzniknout těžko definovatelný svaz evropských států. Rozhodujícím orgánem měl být kongres monarchů, propojený s koncilem za účasti papeže, církevních elit a významných knížat. O sporech mezi státy měl rozhodovat soud složený vždy ze tří světských a tří duchovních zástupců

znepřátelených stran. V případě, že by došlo k napadení jednoho státu druhým státem tohoto společenství, byly by vůči agresorovi uplatněny sankce. I tento projekt měl pochopitelně politický cíl, jenž sledoval upevnění postavení Francie na úkor papeže a císaře. Tehdejší francouzský panovník Filip IV. Sličný však měl jiné zájmy a podobné projekty jej nezajímaly.

Turecké nebezpečí stálo u zrodu několika konceptů, jejichž autory jsou lidé aktivně ovlivňující politický život. Francouzský učenec, národohospodář a královský poradce Antonius Marini chtěl pod vedením císaře a papeže vytvořit protitureckou koalici všech křesťanských států.[24] Jeho projekt má podobně jako koncept Pierra Duboise jistou spojitost s mírovým projektem, který je z našeho – českého – pohledu je nesporně nejvýznamnějším. Je jím mírový projekt českého krále Jiřího z Poděbrad z let 1462 – 1464.

Motivace Mariniho a Poděbradova konceptu byly stejné. I projekt českého krále vznikl ze snahy vytvořit spojení branných sil křesťanských zemí, jež by zasadily drtivý úder rozpínající se turecké říši a dobyly nazpět Jerusalem. Podstatný rozdíl spočíval v tom, že podle Jiřího z Poděbrad měl v čele stát francouzský král. Z původního podnětu ovšem v krátké době vzniklo něco daleko obsažnějšího: projekt mezinárodní mírové organizace, obsažený ve spise

Sm l ou v a o nastolení míru v celém křesťanstvu “. Jeho zrod se datuje do června roku 1463, kdy byl zapsán do registru polské královské kanceláře. Od předchozích návrhů mírových spolků se lišil nejen svou propracovaností, ale i tím, že byl spojen s rozsáhlou diplomaticko- politickou akcí, jejímž cílem bylo uvést zásady projektu v život.

Diplomatická aktivita mající za cíl prosadit Jiříkův projekt byla na svou dobu nebývalá. Proběhla řada diplomatických jednání, většinou tajných, jejichž cílem bylo získat pro tento projekt uherského krále Matyáše a polského krále Kazimíra. Ve stejné době však zasáhla papežská kurie, s níž se v projektu nepočítalo. Ta vypracovala protinávrh užšího spolku zemí bezprostředně ohrožených Turky. Přes tuto zásadní překážku Jiří z Poděbrad pokračoval v diplomatických aktivitách směřujících zejména k tomu, aby na svou stranu získal francouzského krále Ludvíka XI. A tak se na francouzský dvůr vydalo poselstvo, jež mělo mandát nejen českého krále, ale i králů polského a uherského, s žádostí o svolání sněmu evropských panovníků. Poselstvo z Prahy vyjelo v květnu 1464, ovšem s malou nadějí na úspěch. Papežská kurie byla rychlejší a její argumenty pro francouzského krále přesvědčivější.

Přestože mírové poselstvo nedosáhlo na francouzském dvoře kýženého výsledku, nelze je hodnotit jako neúspěšné. Vznik mezinárodní organizace sice Francie nepodpořila, česká delegace si však přivezla potvrzení Ludvíka XI. o pravověrnosti Jiřího z Poděbrad a přátelskou smlouvu s Francií, jež měla být mocenskou protiváhou formující se protičeské opozice.

Co bylo vlastně obsahem Jiříkova projektu? Měla vzniknout unie založená na multilaterární mezinárodní smlouvě, jejímž členy se mohly stát všechny křesťanské státy. Navrhovaný svaz suverénních států měl mít ryse světský charakter. „ Cultus pacis“ – kult míru

- byl hlavním cílem projektu, přičemž se nemělo jednat jen o mír s Tureckem. Veškeré spory mezi členy unie, případně i jinými státy se měly řešit jen mírovými prostředky, a to před smírčí komisí či před mezinárodním rozhodčím soudem. Návrh mírové organizace rovněž počítal se solidární pomocí všech členů unie napadenému státu.

Jiříkův návrh předpokládal i vytvoření struktury mezinárodních orgánů. Bylo to především valné shromáždění delegátů (congregatio) zasedající nepřetržitě. Dále rada panovníků (consilium), která se měla scházet příležitostně, mezinárodní rozhodčí soud (consistorium, parlamentum) v čele s předsedou (iudex) a dalšími členy (assesores). Konečně to měl být sekretariát, v jehož čele měl stát syndicus, jenž měl klíčové postavení v celé organizaci. Každých pět let se sídlo organizace mělo přenášet do jiné země a při té příležitosti se měl sekretariát měnit. Prvním sídlem se měla stát Basilej.

Ve čtyřiadvaceti článcích Mírového projektu Jiřího z Poděbrad jsou precizně promyšleny hlavní rysy, zásady i organizační záležitosti navrhované mezinárodní organizace. Zajímavé a na svou dobu bezprecedentní bylo pojetí postavení jednotlivých států. Společná vůle organizace měla být určována zásadně většinou hlasů, přičemž každý stát měl mít jen jeden hlas, bez ohledu na velikost delegace. Ani římsko-německá říše v této organizaci neměla mít zvláštní postavení. S římským císařem se zřejmě podle článku 19 počítalo jako s pouhým „knížetem Germánie“. Císař měl mít v této mezinárodní organizaci postavení pouze jako jeden z mnoha. Pokud jde o papeže, vše nasvědčuje tomu, že se s ním jako se členem mírové organizace vůbec nepočítalo. V textu o něm nacházíme zmínku pouze v ustanovení článku 21. Tento

článek stanoví pro případ, že by organizace zamýšlela podniknout obrannou akci proti Turkům, aby papež vyzval všechny (i nečlenské) křesťanské mocnosti, aby se akce účastnily.[25]

Starší i moderní historiografie se tímto projektem zabývala soustavně, i když s různými závěry. Česky i v různých světových jazycích text Jiříkova projektu vyšel mnohokrát. U nás s jeho vydáním začal František Palacký[26], po něm pokračoval Josef Kalousek.[27] Největší pozornost na sebe upoutal v souvislosti s 500. výročím v roce 1964, kdy UNESCO vydání tohoto dokumentu zařadilo mezi svá významná výročí. Slavnostnímu shromáždění uspořádanému v Praze 15. května 1964 tehdy zaslal pozdrav i generální tajemník OSN. Ve svém poselství zdůraznil, že OSN se považuje za ztělesnění idejí krále Jiřího z Poděbrad.[28] Při této příležitosti byl poprvé knižně publikován úplný text Jiříkova projektu podle již zmíněné autentické kopie z roku 1463, nacházející se v archívu polských králů ve Varšavě, a to nejen v češtině, ale také původní latinský text (editor Jiří Kejř) společně s překlady do angličtiny, ruštiny, francouzštiny a španělštiny.[29]

Tomuto dokumentu věnovali výraznou pozornost nejen čeští historici, ale první kvalitní anglický překlad vyšel v Londýně už v roce 1871.[30] Německý výtah z Palackého vydání byl pořízen ve stejném roce jako Palackého publikace, tedy v roce 1827.[31] Jeho první kritický rozbor v Německu vyšel z pera Hermanna Markgrafa už v roce 1869. [32]

Při příležitosti 500. výročí projektu byly vydány zajímavé publikace ve Spojených státech amerických,[33] tehdejším Sovětském svazu[34] a v dalších státech.[35]

politice krále Jiřího, Československý časopis historický, 13, 1965, s. 19 – 49; KAVKA, F.: La Bohema hussite et les projets de paix de Georges de Podiébrad. In: Cultus pacis. Etudes et documents du Symposium Pragense Cultus pacis 1464 – 1964, red. V. VANĚČEK, Praha 1966, s. 13 – 20; ŠMAHEL, F.: Problemes rattachés aux recherches sur le projet pacifique du roi Georges, tamtéž, s. 155 – 165; HECK, R.: Polen und das Friedensprojekt Geors von Podiebrad, tamtéž, s. 97 – 108; TAPIÉ, V. L.: Le projet pacifique de Georges et la politique francaise, tamtéž, s. 111 – 118; KLIMENT, J.: Svaz národů Jiřího z Poděbrad a idea jediné světovlády, Praha 1935; ZUCKER, A.: Jiří Poděbradský a české mezinárodní styky v 15. století, Česká revue, IV, 1901, s. 134. Podrobněji k další literatuře viz zejména VANĚČEK, V.: Eine Weltfriedensorganisation nach den Vorschlägen des böhmischen Königs Georg von Podiebrad und nach den Ideen des Johannes Amos Comenius, Sitzungberichte der deutschen Akademie der Wissenschaften zu Berlin, Klasse für Philosophie, Geschichte atc, 1962, Nr. 3, Berlin 1963.

V české právní historiografii je moderní rozbor tohoto dokumentu spojen zejména se jménem Václava Vaněčka,[36] jenž se v této problematice významně angažoval zejména v první polovině šedesátých let minulého století. Pozornost tomuto dokumentu ovšem věnovali i významní odborníci přes mezinárodní právo veřejné, například A. Hobza, Vl. Outrata[37] nebo J. Žourek.[38]

Základní principy, na nichž byl mírový návrh Jiřího z Poděbrad postaven, stejně jako všechny předchozí a následující návrhy a projekty našly svou realizaci nejprve ve dvou haagských konvencích z let 1899 a 1907, jednání mírové konference ve Versailles v roce 1919 (Pakt o Společnosti národů), ve výsledcích mezinárodní konference v San Francisku z roku 1945 (založení OSN) a konečně ve vytvoření Evropské unie.

Posledním panovníkem prosazujícím myšlenku sjednocení křesťanské Evropy byl nesporně císař Karel V. Ze stejného důvodu – aby čelil tureckému nebezpečí – přišel několikrát s myšlenkou na všeobecném sjednocení křesťanských vládců. Poprve s tímto projektem vystoupil v roce 1521 na říšském sněmu ve Wormsu, podruhé v roce 1528 před španělskou státní radou, potřetí v roce 1536 za přítomnosti papeže Pavla III. a konečně v roce 1555

v Bruselu. Jeho projekt však neměl tu propracovanost jako například projekt Jiřího z Poděbrad, nebyla jasná organizace tohoto nadnárodního celku a způsob jeho řízení.[39]

2.2 UNIFIKAČNÍ VLIVY NA STŘEDOVĚKÉ PRÁVO

Chceme-li hledat unifikační vlivy na středověké právo, musíme si úvodem uvědomit, jaké vlastně právo ve středověku bylo a jakou hrálo ve společnosti roli. Především je třeba zdůraznit, že v celém tomto období nehrálo ani zdaleka tak významnou roli jako v naší společnosti. Místo něj se více než dnes prosazoval prvek faktické moci. Pojmy zákonnost a právní jistota byly středověku cizí. Nebyl to jen problém neomezeného vládce stojícího v počátcích středověku nad společnosti a autoritativně určujícího, co právem je a co není, ale především otázka poznatelnosti a vynutitelnosti práva. Právo, které se tradovalo převážně ústně, nemělo ustálenou podobu a jednotlivé orgány je aplikovaly často značně odlišně a prakticky bez kontroly. Výklad práva byl nezřídka uzpůsobován osobním nebo skupinovým zájmům a dostatečně mocný člověk se dokázal odpovědnosti před ním relativně snadno vyhnout. Zpočátku ještě přežívalo svémocné řešení sporů. Později rozhodovaly soudní orgány v naprosté většině případů na základě soukromé žaloby, zatímco státní orgány samy iniciovaly zahájení soudního řízení jen zřídka. Soudy navíc neměly dostatečný aparát, který by jim v případě potřeby obstaral důkazy. Proto si vypomáhaly různými iracionálními postupy, které sice působily efektivněji, než by se nám dnes mohlo zdát, avšak přece jen nezaručovaly správné rozhodnutí, a tedy neskýtaly záruku, že se oprávněný nárok soudní cestou prosadí.

Středověké právo bylo zpočátku v souladu s nerozvinutou sociální strukturou obyvatelstva v podstatě jednotné v tom smyslu, že platilo pro všechny příslušníky daného etnika bez rozdílu postavení (s výjimkou panovníka, který stál nad zákony). Přitom však často na území jednoho státu vedle sebe platilo více takovýchto jednotných právních řádů.

V předcházejícím odstavci zmíněný rys středověkého práva – jeho teritoriální roztříštěnost

- označujeme jako místní partikularismus. Ve více či méně výrazně podobě se s ním střetáváme v celé Evropě a v různě modifikované podobě přežíval dlouhá staletí.

Zatímco místní partikularismus sahá svými kořeny před raný středověk až k obyčejovým normativním řádům předstátní společnosti, druhá podoba středověkého právního partikularismu - stavovský partikularismus – se začala výrazněji projevovat v době feudální rozdrobenosti a plně se rozvinula v době stavovské monarchie. Vznik stavovského partikularismu souvisí s ekonomickou a politickou diferenciací společnosti, v níž hrála významnou roli privilegia, udělovaná panovníky jednotlivcům, skupinám obyvatel nebo různým korporacím (družiníkům a dalším osobám z jejich okolí, církevním institucím, městům, cizincům).

V době stavovské monarchie tak vyrostl pestrý právní systém, resp. pestrý systém relativně samostatných právních řádů. Jeho jednotlivé součásti zpravidla spojujeme do dvou velkých oblastí, označovaných jako cizí práva a práva národní (domácí). Pod společné označení cizí práva zařazujeme římské právo a kanonické právo. Každý z těchto právních systémů se ve středověké společnosti uplatnil odlišným způsobem. Římské právo jednak používalo jako „národní“ právo původní obyvatelstvo nově utvářených raněstředověkých germánských říší a Byzancké říše, jednak – a především – v procesu recepce římského práva pronikalo do národních práv. Nahrazovalo jejich primitivní normy kvalitnějšími a zpravidla působilo jako unifikační činitel, pomáhající překonávat teritoriální i stavovský právní partikularismus. Pronikání římského práva do národních práv se výrazně projevilo zejména na území Německa, naopak jen nepatrně v Rusku. Specifickou podobu mělo v Anglii.

Kanonické právo jako právo římskokatolické církve mělo nadnárodní charakter a na rozdíl od římského práva v celém křesťanském světě platilo vedle práv národních jako samostatná oblast práva (a zároveň působilo i na národní práva). Neupravovalo jen vnitřní poměry v církvi, ale také manželské záležitosti. Jeho zprostředkovaný vliv je zřetelný zejména v procesních normách.

Z uvedeného tedy vyplývá, že unifikačními nástroji ve středověkém právu v Evropě hrálo právo kanonické, ale zejména římské. Větší pozornost tedy upřeme k právu římskému.

Významný prvorepublikový romanista Jan Vážný, který se mimo jiné věnoval vztahu a vlivu římského práva na moderní občanské právo, vyjádřil následující myšlenku: „Vzájemný poměr občanského zákoníku k římskému právu bych vyjádřil těmito hlavními schématy: 1. shoda, 2. rozdíl a zvláště opak, 3. výhrady a dodatky k římským principům, obecně převzatým, 4. generalizace římských speciálních ustanovení, 5. unifikace“.[40]

Výstižně označil vliv římského práva na evropský právní systém. m j. také Valentin Urfus:

„Trvání a návraty římského práva tedy vidím nikoli v kontinuitě či vracení institucí justiniánského práva. V těchto institucích spatřuji spíše historickou inspiraci současného práva, než počátek souvislého historického vývoje. Jak by ostatně tento vývoj mohl být souvislý, když začal až zhruba 500 let po justiniánské kodifikaci a nikoli na jejím bezprostředním základě.“ [41] Tentýž autor ve své jiné práci píše: „Římské právo není kámen mudrců, který stačí nalézt. Evropskému právnímu myšlení nelze porozumět jen četbou antických textů a obdivem k juristické erudici římských právníků. Je třeba číst i to, co následovalo a bez čeho by římské právo nebylo tím, čím je dnes.“ [42]

Proto je třeba při hledání kořenů a východisek evropské právní kultury začít od historicky doložených pramenů. Již samotný termín soukromé právo (ius privatum) je pojem, který se objevil v jedné z nejznámějších právních památek starověku, v Digestech. Jeden z nejvýznamnějších římských právníků Domitius Ulpianus v nich definoval rozdíl mezi soukromým a veřejným právem tak, že soukromé právo se dotýká ochrany zájmů jednotlivce, zatímco veřejné právo směřuje k římskému státu a jeho činnosti. (D, 1, 1, 1,2).[43] Uvedená Ulpiánova definice je dodnes často citována právě tak, jako je naopak – zejména právními teoretiky - nezřídka zpochybňována. Většinou je jí vytýkáno to, že jde o zjednodušení směřující k vnějším znakům obou pojmů, nikoliv k jejich obsahu. Základní výtkou vůči Ulpiánovi obvykle je, že nedefinuje základní rozdíl mezi soukromým a veřejným právem, a to princip rovnosti subjektů.

Skutečností však zůstává, že opravdový obsah pojmů soukromé a veřejné právo vážně řešila až doba mnohem pozdější. Bylo to období, v němž se začala vytvářet moderní občanská společnost, tj. perioda, pro niž je příznačný vznik novodobých právních řádů. Středověk a tehdejší právní řád spočíval totiž na zcela jiných principech, než na odlišování práva soukromého a veřejného. Tezi o odlišení práva soukromého a veřejného jednoznačně akceptoval tzv. kontinentální právní systém (klasickým způsobem jej propracovala evropská právní věda v 19. století), zatímco anglosaské právo tuto diferenciaci nezohledňovalo.

Pokud tedy budeme zkoumat kořeny evropského soukromého práva, respektive evropské právní kultury, budeme vždy klást důraz na dějiny evropské kontinentální právní kultury a kontinentální právní vědy. Její počátky sice nalézáme již ve středověku, kdy vznikala právní věda v obecném slova smyslu, i když její zájem se velmi záhy začal soustřeďovat převážně na majetkoprávní vztahy, tedy na oblast typickou pro soukromé právo. Základy právní vědy v Evropě můžeme skutečně chápat především jako základy právní vědy soukromého práva. Jinak řečeno: Tato věda měla skutečně evropský ráz, byla naukou nadnárodní a v tomto smyslu se stávala i jakousi obecnou teorií práva a práva soukromého zvláště. Proto dějiny soukromého práva v Evropě jsou – jak je možno znovu opakovat – daleko více dějinami této právní vědy a daleko méně dějinami jednotlivých právních úprav. Tato nadnárodní evropská právní věda, která byla současně právní vědou v obecném smyslu i vědou soukromého práva, byla skutečnou silou, sjednocující intelektuální svět minulých dob a tvořící dodnes myšlenkový základ novodobé právní kultury civilizované společnosti.[44]

Vývoj právní vědy na evropském kontinentě, který vycházel ze středověkých základů a směřoval posléze převážně k soukromoprávním otázkám, nebyl pochopitelně zcela přímočarý. Přestože se v jednotlivých historických obdobích ubíral mnoha peripetiemi, úskalími i vrcholy, právní věda se i s přihlédnutím k výše zmíněnému shoduje na jedné základní myšlence. Základ novodobé právní vědy a tudíž i novodobého evropského kontinentálního právního systému je nutné jednoznačně spatřovat v obnoveném zájmu o římské právo, který můžeme vystopovat již v 11. století a ve stoletích těsně navazujících u italských středověkých římskoprávních škol. Další, i když poněkud odlišný směr evropské právní vědy, pak představuje právní humanismus, směr typický zejména pro rozvoj právní kultury ve Francii ale například i v Nizozemí. K němu velmi brzy přistupuje další velmi podstatný vliv v podobě racionalistického přirozeného práva, u něhož podle obecného mínění právních historiků můžeme najít některé styčné body s francouzským právním humanismem. Právně teoretické postuláty z racionalisticky pojímaného přirozeného práva sice do značné míry ovlivnily zejména evropskou právní vědu soukromého práva, nikdy však zcela nepřerušily její spojení s římskoprávními prameny. Racionalisticky tradované a využívané přirozené právo je tak rozhodujícím činitelem, který má vliv na vznik nové legislativní tvorby, jejímž hmatatelným výstupem jsou systematicky pojaté odvětvové zákony. Tyto kodifikace, z nichž první vznikly již v 18. století, představují základ tzv. moderního, v mnoha případech dodnes platného práva států dnešní Evropy. Tím se ovšem paradoxně začaly s konečnou platností rozcházet cesty evropské právní vědy, která si do 18. století, resp. jeho přelomu se stoletím následujícím, přece jen udržovala relativní jednotu. Ještě jedenkrát však, tentokrát v německých poměrech, jakoby znovu ožívá jednotící síla společné právní vědy. Jejím úkolem je překlenout nejen politickou ale i právní roztříštěnost Německa. Právě tam sehrál rozhodující roli právně teoretický směr označovaný jako německá pandektistika. Právě německá pandektistika se stala zjednodušeně řečeno jakousi obecnou teorií práva a předznamenala další vývoj ještě v jednom ohledu. Můžeme ji totiž považovat za jakéhosi předchůdce právního pozitivizmu, který je určujícím právně teoretickým směrem evropské právní kultury 19. století.

Římské právo sehrálo důležitou roli i v českém středověkém právním prostředí. V souvislosti s pronikáním vlivu římského práva do práv na českém území se i zde tradičně hovoří o recepci římského práva. Je to vžitý terminus technicus, označující proces, který byl více než skutečným přebíráním práva (tedy recepcí) ovlivňováním středověkých a novověkých tvůrců a aplikátorů právních předpisů znalostí římského práva, zkoumaného a zpracovávaného na středověkých univerzitách. Raději bychom proto měli hovořit o romanizaci českého středověkého práva.

V českém právu se romanizace práva neprojevila zvlášť výrazně, přestože některé její výrazné vlivy jsou nepřehlédnutelné. Naše zdrženlivé hodnocení se opírá o skutečnost, že se vliv římského práva dlouho prakticky nedotkl nejdůležitější oblasti českého práva - zemského práva, které mu v zásadě odolávalo až do 17. století.

V jiných oborech se ovšem situace přece jen vyvinula poněkud jinak. Kanonické právo, zejména jeho procesní předpisy (římsko-kanonický proces), se od počátku rozvíjelo na tradicích římského práva a klerici byli u nás prvními šiřiteli znalostí římského práva. Také do městského a horního práva proniklo římské právo velmi výrazně, jak to dokumentují právní památky z těchto oblastí. V příklonu k římskému právu se promítly centralizační snahy panovníka (už Ius regale montanorum), zejména od konce 15. století zřetelné působení německého práva (v německých státech se římské právo zpracované středověkými badateli recipovalo v pravém slova smyslu), ale také skutečnost, že psychologii městského obyvatelstva bylo jasné a pregnantní římské právo velmi blízké.

Romanizaci práva v českých zemích příznivě ovlivnilo též založení pražské univerzity s právnickou fakultou (1348). V husitských válkách sice právnické studium, které se mezitím zcela osamostatnilo, zaniklo a právnická fakulta byla znovu obnovena až v 17. století, přesto se právnická učenost značně rozšířila. Uplatnění římského práva výrazně přispělo také zřízení apelačního soudu v roce 1548. V roce 1562 byly do češtiny přeloženy Justiniánovy Instituce („Justiniána ciesaře ustanovenie a naučenie“), učebnice, která vznikla v 6. století v Byzanci jako součást slavné kodifikace římského práva.

3. INTEGRAČNÍ A UNIFIKAČNÍ SNAHY V NOVOVĚKÉ EVROPĚ

3.1 ROZPAD ŘÍMSKO -NĚMECKÉ ŘÍŠE A VZNIK NĚMECKÉHO SPOLKU

Také v novověkých dějinách bychom našli celou škálu reálných pokusů o světovou a evropskou integraci a spoustu dalších konceptů, které zůstaly jen na papíře. Reálné pokusy o integraci byly výsledky jednání mírových konferencí po velkých válečných konfliktech. Svých dočasných vojenských úspěchů chtěl využít k reorganizaci Evropy Napoleon I. Větší reálný dosah měla až rakousko-pruská dohoda o uspořádání prostoru bývalé římsko-německé říše, jejímž výsledkem bylo vytvoření Německého spolku. Pokusem o jistou integraci přesahující rámec pouhého spojenectví byla ve dvacátém století i spolupráce v rámci Společnosti národů a OSN.

Nejdříve se však ještě musíme vrátit k dožívající římsko-německé říši, která už nejenže nebyla schopna zajistit alespoň vnějškovou jednotu svého teritoria a pozitivně ovlivňovat poměry na něm, ale dokonce začala představovat hlavní překážku německého sjednocení. Po Vestfálském míru byl císař Ferdinand III. přinucen uznat plnou územní výsost říšských stavů. Netýkala se jen vlády uvnitř teritorií, ale zahrnovala také právo uzavírat spojenecké svazky mimo říši (i když ne proti říši; zemská knížata však toto omezení stejně překračovala), tedy vystupovat jako samostatný subjekt mezinárodního práva. Svatá říše římská tak jednoznačně získala podobu velmi slabého mezinárodněprávního spolku suverénních států, reprezentovaného císařem a říšským sněmem. Rozloženou a v podstatě fiktivní moc říšských orgánů a neurčitou povahu říše v tomto období výstižně vyjádřil významný německý právní

myslitel Samuel Pufendorf (1632 – 1694), který ji obrazně označil jako „jakési nepravidelné těleso podobné monstru“ („irregulare aliguod corpus et monstro simile“).[45]

Svatá říše římská národa německého se definitivně rozpadla v průběhu napoleonských válek. Neurovnané a stále se měnící poměry v Evropě ukázaly v plné nahotě, jak málo již k sobě vázala své jednotlivé součásti. Rozhodující moment přišel v roce 1806 po skončení třetí koaliční války a vzniku Rýnského spolku. Na vytvoření Rýnského spolku reagoval císař František II. prohlášením, učiněným prostřednictvím jeho vyslance na říšském sněmu, že se nadále necítí vázán k říši a že tedy skládá hodnost německého císaře a zprošťuje říšské stavy a říšské soudy jejich povinností. Toto jeho prohlášení znamenalo, že fakticky již stejně nefunkční říše v roce 1806 zanikla i de iure.

Rýnský spolek, který stál u konce římsko-německé říše, vznikl z vůle císaře Napoleona. Navazoval na to, že ve třetí koaliční válce proti Rakousku na straně Napoleona bojovaly i některé německé státy. Po jejím skončení šestnáct převážně jihoněmeckých států (z větších Bavorsko a Württembersko) vytvořilo pod císařovým protektorátem tzv. Rýnský spolek[46] a zřeklo se spojení s „říšským tělesem“. Spolek se opíral o spolkovou aktu z roku 1806, podle níž byl konfederací suverénních států. Spolkové státy přijímaly podle francouzského vzoru ústavy a přejímaly i nové francouzské zákonodárství, zejména Code Civil. Spolek ovšem neměl dlouhého trvání a zanikl v roce 1813, kdy se většina jeho členů připojila k protinapoleonské koalici.

Přestože se na jednáních Vídeňského kongresu (1814 – 1815)[47] ustavil Německý spolek jako spolek suverénních států založený na mezinárodní smlouvě, stála u jeho zrodu myšlenka národní integrace a vytvoření německého státu. Likvidace Svaté říše římské národa německého totiž otevřela cestu složitého hledání nové moderní formy spojení německých zemí a boj proti francouzským vojskům a zhroucení starých organizačních forem posunuly německé národní cítění z roviny jazykové a kulturní do polohy státoprávní.

Nové uspořádání, které v podstatě utvrdilo (i když v počtu teritorií značně omezilo) roztříštěnost Německa, prosadily nejsilnější německé státy – Rakousko a Prusko. Petrifikovala je smlouva německých států o vytvoření Německého spolku z roku 1815 (Německá spolková akta, Deutsche Bundesakte) a poněkud je modifikoval závěrečný akt vídeňských jednání spolkové rady z roku 1820 (Vídeňská závěrečná akta, Wiener Schlußakte).

Německý spolek[48] byl založen na mezinárodní smlouvě, uzavřené panovníky německých zemí, kteří si i nadále podrželi suverenitu. Byl tedy spolkem států, respektive panovníků, nikoliv spolkovým státem (Staatenbund, nikoliv Bundesstaat). V původní podobě k němu náleželo sedmatřicet monarchistických států, případně jejich částí (tak tomu bylo v případě

Pruska a Rakouska) a čtyři svobodná města. Členy spolku se díky držbě německých území stali také britský (reprezentoval Hannoversko), dánský (Holštýnsko a Lauenbursko) a nizozemský král (Lucembursko, Limbursko). Obě německé velmoci – Rakousko a Prusko – a též další státy, především Bavorsko, si na své konto připsaly rozsáhlé územní zisky na úkor těch, kdo se nejúžeji spojili s Napoleonem (například Saska). Pro ilustraci rozsahu těchto změn jen uveďme, že díky nim například počet obyvatel pruského království vzrostl z pěti miliónů na jedenáct. Úkolem spolku měla být ochrana členů před ohrožením zvenčí, vzájemná pomoc při případných vnitropolitických obtížích a podle původních – rychle opuštěných – záměrů i garance zavedení ústavního zřízení.

Pro poměry v Německém spolku bylo příznačné ustavení a fungování známé Svaté aliance. Reakční duch aliance přetrval v Evropě včetně naprosté většiny německých států přes dočasné uvolnění v roce 1830 až do konce čtyřicátých let. Dobovou atmosféru dokreslovala tzv. „karlovarská usnesení“ [49] představitelů vybraných německých států ze srpna 1819. Jejich přijetí inicioval rakouský kancléř K. Metternich v reakci na aktivizaci studentských spolků, hlásících se k liberalismu a německému patriotismu (Burschenschaften). Směřovala proti akademickým svobodám, k zavedení cenzury a k omezení spolkového práva. Na jejich základě přijalo spolkové shromáždění spolkový exekuční řád, umožňující vojensky intervenovat proti státu, který nedostojí svým smluvním závazkům (spolková exekuce), tiskový zákon, zákon o universitách a zákon o zřízení vyšetřovací komise v Mohuči, která měla odhalovat nositele revolučních myšlenek.

Vrcholným orgánem Německého spolku se stalo spolkové shromáždění (Bundesversammlung, též Bundestag), scházející se na plenárních zasedáních a v tzv. užší radě. Sídlilo ve Frankfurtu nad Mohanem, kde jednotlivé státy zastupovali zplnomocnění vyslanci. Plénu, které se scházelo v průměru asi jednou za tři roky, příslušelo rozhodovat o nejzávažnějších otázkách, jako například o válce a míru nebo o přijímání nových členů. Největší státy (Bavorsko, Hannoversko, Prusko, Rakousko, Sasko a Württembersko) v něm disponovaly každý čtyřmi, ostatní třemi, dvěma nebo jedním hlasem (celkem 69 hlasů). Fakticky větší význam měla permanentně zasedající užší rada, jíž příslušelo rozhodovat prakticky o všech otázkách s výjimkou ústavních a v níž si zajistily rozhodující pozice větší německé státy. Jen ony totiž měly přímé zastoupení, zatímco ostatní členové spolku se museli sdružit do šesti kurií (ze sedmnácti hlasů bylo jedenáct bezprostředních a šest kuriátních). Funkci předsednické velmoci spolku získalo Rakousko. Soudnictví se rozvíjelo samostatně v jednotlivých zemích a zdrojem soudní moci byli nadále zeměpáni. Spolková akta pouze umožňovala, aby si menší státy a svobodná města zřídili společné odvolací instance (vznikly například v Jeně nebo Lübecku). Rámec jednotlivých členských států Německého spolku se stával stále těsnějším pro prudký rozvoj řemesel, průmyslu, obchodu a dopravy, k němuž v první polovině 19. století došlo a který podnítila už zahraničně-obchodní opatření z doby napoleonských válek (kontinentální blokáda). Negativní důsledky přetrvávající politické nejednotnosti pro ekonomiku minimalizovalo zrušení celních bariér mezi většinou členských států Německého spolku, sdružených v roce 1833 do německého celního spolku.

Německý celní spolek[50] je z našeho pohledu pozoruhodný zejména tím, že byl jako první inspirován primárně ekonomickým zájmem, tedy sledoval „blaho národů“, obsažené i mezi cíli současné evropské integrace. Vedle velmi volného a nevýrazného Německého spolku byl institucí, která o sobě dávala vědět daleko zřetelněji a jejíž pozitivní výsledky byly přes všechny vnitřní potíže zcela zřejmé. Vyrostl v ekonomickou velmoc, která se mohla pyšnit nejen svým územním rozsahem, ale také obrovským ekonomickým potenciálem, rychle rozvinutým v procesu průmyslové revoluce. Tím, že nezahrnoval rakouské země a že v něm prim hrálo Prusko, předznamenal podobu pozdějšího „maloněmeckého“ sjednocení, plně vyhovující strategickým záměrům pruských činitelů. Vytvoření celního spolku se tak stalo jedním z důležitých kroků na cestě k německému sjednocení. Myšlenkou jeho rozšíření i na rakouské země se v padesátých letech 19. století zabýval rakouský politik Karl Brück.

Nejvýznamnějším spolkovým orgánem se v původní podobě Německého celního spolku stala nepravidelně se scházející generální celní konference, do níž vysílaly členské státy své delegáty a která rozhodovala podle principu jednomyslnosti. Dále v něm fungovaly výkonné komise, které připravovaly provedení přijatých usnesení, smírčí soudce, centrální kontrolní úřad a orgány spolkové kontroly celní správy. Uspořádání celního spolku se změnilo v roce 1867. Nejvýznamnější novinkou bylo zřízení celního parlamentu, který nahradil generální celní konference a díky zavedení většinového principu rozhodování umožňoval daleko operativněji měnit celní předpisy.

3.2 NOVÉ VIZE EVROPY A SVĚTA

Na počátcích novověku se objevilo několik nových konceptů celoevropské integrace, někdy ji dokonce přesahujících. V následujících řádcích se pokusíme demonstrovat jen ty nejzajímavější, neboť jen v 17. století své myšlenky v tomto směru prezentovalo téměř třicet autorů, přičemž původnost jejich myšlenek byla mnohdy velmi sporná.

V roce 1623 přišel s myšlenkou na vytvoření univerzální mírové organizace Emerico Crucé („Le nouveau Cynée ou Discours des occasions et moyens d´établir une générale et la liberté du commerce pour tout le monde“). Kromě křesťanských států členy této unie měly být i Turecko a asijská a africká knížectví. Nejvyšším orgánem měla být generální rada, která měla zasedat v Benátkách. Měla být složena z vyslanců všech členských států. Rovněž se počítalo se společnými vojenskými jednotkami. Zapojení Turecka napovídá motivaci celého konceptu: ochranu Evropy před jeho expanzí.

Přibližně ze stejné doby jako koncepce Emerica Crucého, tedy ze začátku 17. století (1603), pochází projekt vzešlý z pera francouzského ministra Maxmiliána de Sullyho, dokonce schválený francouzským králem Jindřichem IV.[51] Jeho „le grand dessein“ předpokládal vytvoření konfederace rozčleněné do oblastních skupin. Konfederace se měla skládat z patnácti států, a to šesti dědičných monarchií (Francie, Anglie, Španělska, Dánska, Švédska a Lombardie), šesti volených monarchií (Papežského státu, Svaté říše římské, Českého

království, Uherského království, Polského království a Benátek) a tří republik (Švýcarska, Nizozemí a Itálie). Zástupci těchto států měli volit Generální radu a šest Regionálních rad. Tyto Rady potom měly chránit mír a řešit vzniklé problémy. Postavení jednotlivých států mělo být konstruováno na principu rovnosti. Prezidentem se měl stát papež. Cílem projektu bylo dosažení rovnováhy sil v Evropě a opět vytvoření seskupení proti Turecku. A pochopitelně také posílení pozice Francie, neboť, jak si poznamenal sám Sully: „Každý francouzský král má spíš myslet na to, aby si získal přátele a spojence, jež k němu poutá společenství zájmů (a to je

nejspolehlivější pouto), nežli vyvolávati proti sobě žhavou nenávist a nepřátelství …“. [52]

Na počátku 17. století se zrodil rovněž projekt Huga Grotia, jenž uvažoval o vytvoření shromáždění, na němž by spory křesťanských mocností soudili ti účastníci, kteří na nich nebyli zainteresováni.

Na principu rovnosti států byl postaven i projekt kvakera a pozdějšího zakladatele Pensylvánie Williama Penna. Ten ovšem, stejně jako Emerico Crucé, šel nad rámec Evropy a křesťanstva. Jím navržený spolek států (projekt z roku 1693 je obsažen v jeho Eseji o současném a budoucím míru v Evropě) měl zahrnovat i Rusko a Turecko. Spory mezi státy mělo řešit spolkové shromáždění (jakýsi evropský parlament podle anglického vzoru) tříčtvrtinovou většinou. Jednotlivé státy měly být na tomto shromáždění zastoupeny podle počtu obyvatelstva a podle svého hospodářského významu. Předsednictví mělo rotovat. Pokračovatelem Pennových myšlenek byl rovněž kvaker Angličan John Bellers, autor eseje

„Některé důvody ve prospěch všeevropského státu“. Myšlenkou nového uspořádání Evropy se zabýval i německý filozof Gottfried Wilhelm Leibniz, jenž však spíše vycházel z myšlenky středověkého universalismu v podstatě navazující na teorii dvou mečů – sjednocené Evropy pod vedením papeže a římsko-německého císaře.

Opat Charles Irenée Castel de Saint-Pierre v roce 1713 rozvinul ve spisu nazvaném „Projet pour rendre la paix perpétuelle en Europe“ myšlenku na vytvoření unie evropských států, jejímž cílem mělo být zajištění trvalého míru. Ústředním orgánem unie se měl stát stálý kongres zástupců, jenž měl řešit všechny spory států začleněných do unie. Rozhodčí výrok měl být pro státy závazný a pomocí sankcí vynutitelný. Kongres měl disponovat společnou armádou a příspěvky placenými členskými zeměmi. Opatovy myšlenky, inspirované Utrechtským mírem, však našly odezvu až o půl století později díky Jeanu Jacquesovi

Rousseauovi, pro nějž nebyli „žádní Francouzi, Němci a Španělé, dokonce ani Angličané, nýbrž pouze Evropané“.[53]

Myslíme, že z tohoto stručného nástinu je zřejmé, že smysl všech těchto starších konceptů do jisté míry korespondoval s prvním cílem Evropské unie, vyjádřeným v její chystané

„Ústavě“, protože se dotýkal otázky války a míru. Je však třeba vidět, že integrační koncepty ne vždy sledovaly „nastolení míru“, tedy to, co proklamuje Unie. V některých z nich byl totiž zakomponován i hodnotový prvek, přičemž zpravidla nešlo jen o „obranu společných hodnot“, ale i o jejich šíření. V tomto jsou jiné zejména koncepty Emerica Crucého a Williama Penna, neboť na rozdíl od předchozích nevycházely z myšlenky semknout se proti nepříteli, ale potencionální nepřátele integrovat.

Mezi koncepty evropské integrace z počátku novověku nelze opomenout ani představy českého myslitele skutečně renesančního záběru Jana Amose Komenského, které nepozbyly na aktuálnosti ani dnes. Jeho dříve nedoceňovaná práce De rerum humanarum emendatione consultatio catholica … (Obecná porada o nápravě věcí lidských)[54] je výzvou k diskusi, na níž by podle jeho vlastních slov měly účast všechny národy světa, které jsou rozděleny a vzájemně si odcizeny různými názory na věci , „takže i žid, Turek, pohan (nemluvě o nás křesťanech, ať už jsme navzájem rozděleni jakýmikoli názory) může do tohoto našeho díla bez překážky vstoupit“ [55] . „Poradu“ však můžeme zároveň vnímat jako „dalekosáhle sociálně zaměřený program obrody světového společenství“, přičemž „ s universalismem takto široce společensky zaměřeným byly jiné projekty 17. století těžko souměřitelné“ [56] . Komenský si od něj sliboval, že „vyprchá to ďábelské rozděl a panuj a nastoupí tato rada božská: spojuj a kraluj!“ [57] V šestém díle této monumentální práce nazvaném Panorthosia (Všeobecné napravování, náprava stavu vzdělání, kultury a politiky) Komenský vykonstruoval světovou monarchii, v níž by Bůh byl nejvyšším vladařem a která by završovala důmyslné uspořádání lidských záležitostí od každého jednotlivce přes rodinu, školu, církev a stát až k celému světu. Dosavadní státy by si v ní zachovaly svou osobitost, včetně různého společenského zřízení a státní formy. Na základě křesťanských zásad („Kristových zákonů“) však mělo vzniknout jednotné právo a společné instituce – sbory světla spojující vzdělance, mírové soudy spojující státy a nejvyšší konzistoře spojující církev – ustavené jednak v dílčích oblastech světa (v Evropě, Asii, Africe a Americe) a jednak pro celý svět. Jejich úkolem by bylo řídit příslušné oblasti a dohlížet na činnost orgánů jednotlivých států. Konkrétně úkolem mírového soudu mělo být mimo jiné dbát na spravedlnost, dohlížet na soudní dvory a radnice jako sídla spravedlnosti, na soudce „jako kněze spravedlnosti“, na provádění práva, vykonavatele a komentátory zákonů, na notáře a na míry, váhy, mince a veřejné cesty.[58] Nové uspořádání

světa měl prosadit ekumenický koncil „osvícených mužů“ celého světa.[59] Velkou roli

v celosvětové integraci Komenský připisoval jednotnému jazyku, protože „bude možné bez překážky třeba po všech pásmech cestovat, vyučovat i učit se, bude-li komu libo“ a všichni budou „jakoby jeden národ, jeden dům a jedna Boží škola“ [60].

Přestože část Komenského práce nepsaná v Lešně shořela v roce 1656 při požáru města, napsal ji znovu a podařilo se mu i první dvě části ze sedmi vydat, zatímco ostatní zůstaly v rukopise. Dlouho se považovaly za ztracené a celý text byl náhodně objeven až v roce 1935, právě včas, aby se ukázalo, nakolik jsou jeho ideály – byť často přetavené do utopistické podoby – pro naši dobu aktuální.

O něco později se myšlenkou zajištění evropského míru zabýval ve svém spise „ K věčnému míru “ z roku 1795 německý filosof Immanuel Kant. Vyzval evropské národy, aby „opustily dosavadní bezzákonný stav divochů a aby uzavřely spolek národů, v němž by každý – i nejmenší stát – mohl zajistit svou bezpečnost a svá práva ne vlastní mocí nebo z vlastního právního posuzování, nýbrž jedině mocí tohoto velkého svazu národů“ [61]. Jeho názory směřovaly k vytvoření celoevropské konfederace a posléze k vzniku Spojených států evropských, jež by byly federací. Členskými státy federace by měly být republiky svobodných

občanů. Pod vlivem Velké francouzské revoluce se ke Kantově myšlence vrátili další filozofové jako Johann Gottlieb Fichte, Friedrich Schlegel a Joseph von Görres.

[...]


[1] Čapek, K.: Hovory s T. G. Masarykem. Praha: Československý spisovatel 1969, S. 253.

[2] Im Jahre 1989 veröffentlichte Amerikaner Francis Fukuyama in der Zeitschrift The National Interest seinen weltbekannten Essay unter den Namen „Ende der Geschichte“, in dem er zu dem Schluss kam, dass es durch die Zerschlagung des sowjetischen Imperiums gelang, definitiv den Sieg von Kapitalismus und Liberalismus zu erreichen. So wurde das Ziel der Geschichte erfüllt. Er ließ sich von G. W. Hegel inspirieren, der vom Ende der Geschichte im Zusammenhang mit dem Sieg Napoleons über die Armeen von Preußen und Sachsen in der Schlacht von Jena 1806 geschrieben hatte. Hegel glaubte, dass alle Voraussetzungen für eine dauernde Durchsetzung der amerikanischen und französischen Revolution vor allem des Verfassungsstaates und der bürgerlichen Gesellschaft geschaffen wurden und dass die gesellschaftliche Entwicklung ihren Höhepunkt erreichte.

[3] Dazu vor allem: Schelle, K. – Veselá, R. – Vojáček, L.: Myšlenka evropské integrace a její vyústění v realitě EU (nástin problematiky). Ostrava, KEY Publishing 2006; SCHELLE, K. – VESELÁ, R. – VOJÁČEK, L.: Historie integračních koncepcí a jejich vyústění v realitě EU. Ostrava, KEY Publishing 2007; SCHELLE, K. – VESELÁ, R. – VOJÁČEK, L.: Nástin sbližování práva ČR s právem Evropské unie ve vybraných dokumentech. Ostrava, KEY Publishing 2007; SCHELLE, K. – VOJÁČEK, L. – VESELÁ, R. – TAUCHEN, J.: Geschichte von Integrationskonzeption in Europa bis 1945. München (SRN), Verlag Dr. Hut 2009; Schelle, K. – Vojáček, L. – Veselá, R. – Tauchen, J.: Geschichte von Integrationskonzeptionen und ihre Äußerung in der Realität der EU. Brno, NOVPRESS 2009.

[4] ČAPEK, K.: Hovory s T. G. Masarykem. Praha: Československý spisovatel 1969, s. 253

[5] Pod názvem Konec dějin? publikoval v roce 1989 v časopise The National Interest Američan Francis FUKUYAMA světoznámou esej, v níž došel k závěru, že se rozbitím sovětského impéria podařilo dosáhnout definitivního vítězství kapitalismu a liberalismu, a tak dospět k naplnění účelu historie. Inspiroval jej G. W. Hegel, který o konci dějin psal v souvislosti s Napoleonovým vítězstvím nad vojsky Pruska a Saska v bitvě národů u Jeny v roce 1806, neboť se domníval, že se vytvořily všechny předpoklady pro trvalé prosazení principů

[6] Širší pohled viz především: SCHELLE, K. – VESELÁ, R. – VOJÁČEK, L.: Myšlenka evropské integrace a její vyústění v realitě EU (nástin problematiky). Ostrava, KEY Publishing 2006; SCHELLE, K. – VESELÁ, R. – VOJÁČEK, L.: Historie integračních koncepcí a jejich vyústění v realitě EU. Ostrava, KEY Publishing 2007; SCHELLE, K. – VESELÁ,

[7] Srovnej například HATTENHAUER, H.: Evropské dějiny práva. Praha: C. H. Beck 1998, s. 45 a násl. nebo Dějiny diplomacie. I. Praha: Svoboda 1978, s. 17 a násl.

[8] K tomu například Dějiny pravěku a starověku. I., II. Praha: SPN 1979; NEMEC, M.: Štát, cirkev a právo v Rímskej ríši v prvých štyroch storočiach po Kristovi. Bratislava – Trnava: Iura Edition 2005; TUREČEK, J.: Světové dějiny státu a práva ve starověku. Praha: Orbis 1963.

[9] K tomu učebnice římského práva například KINCL, J. - URFUS, V. - SKŘEJPEK, M.: Římské právo. Praha: C. H. Beck 1995; REBRO, K.: Rímské právo. Bratislava: Obzor 1980.

[10] BURIAN, J.: Římské impérium, Praha, nakladatelství SVOBODA - LIBERTAS 1994, s. 13.

[11] BURIAN, J.: Římské impérium, nakladatelství SVOBODA - LIBERTAS Praha, 1994, s. 13.

[12] K tomu například BARTOŠEK, M.: Dějiny římského práva /ve třech fázích jeho vývoje/. Praha: Academia 1988; týž: Encyklopedie římského práva. Praha: Panorama 1981; Římské právo a jeho odkaz v současném právu. Sborník z vědecké konference věnované prof. Vážnému. Brno: Masarykova univerzita 1992; URFUS, V.: Římskoprávní vzdělanost a její vklad do státoprávních představ. Od středověku do konce feudalismu. Brno: UJEP 1978; týž Historické základy novodobého práva soukromého. Praha: C. H. Beck/SEVT 1994.

[13] VOJÁČEK, L. a kol.: Dejiny verejného práva v Európe. Bratislava: Praf UK 2003, s. 97 – 105.

[14] MAUROIS, A.: Dějiny Francie. Praha: Nakladatelství Lidové noviny 1994, s. 37.

[15] K tomu obecně Dějiny evropského kontinentálního práva. Praha: UK/Linde 2003; HATTENHAUER, H.: Evropské dějiny práva. Praha: C. H. Beck 1998, s. 255 a násl.; KADLEC, K.: Dějiny veřejného práva ve střední Evropě. Praha: vlastním nákladem 1928; Právní dějiny. Praha: Eurolex Bohemia 2005, s. 196 a násl., VOJÁČEK, L. A kol.: Dejiny verejného práva v Európe. Bratislava: Vydavateľské oddelenie PraF UK 2003, s. 164 a násl.

[16] Výtah z textů obou dokumentů in BALÍK, S. a kol.: Texty ke studiu obecných dějin státu a práva. II. Feudální stát a právo. Praha: SPN 1974, s. 139 – 140 a 141 – 143.

[17] VOJÁČEK, L. a kol.: Dejiny verejného práva v Európe. Bratislava: Praf UK 2003, s. 167.

[18] K vztahu státu a církve ve středověku například FRANCEN, A.: Malé církevní dějiny. Praha: Zvon 1992; KADLEC, J.: Církevní dějiny. II. a III. Litoměřice: Římskokatolická Cyrilometodějská bohoslovecká fakulta v Praze 1972; KÜNG, H.: Katolícka cirkev. Stručné dejiny. Bratislava: Slovart 2003.

[19] K tomu například HANEL, J. J. Říšské právní dějiny německé se zvláštním zřetelem k zemím rakouským. Praha: J. Otto 1906; HATTENHAUER, H.: Evropské dějiny práva. Praha: C. H. Beck 1998.

[20] SKŘIVAN, A. - DRŠKA, V. - STELLNER, F.: Kapitoly z dějin mezinárodních vztahů 1648 – 1918. Praha: ISE 1994, s. 7 a násl.

[21] Právní dějiny. Praha: Eurolex Bohemia 2005, s. 478 a násl. (na s. 509 – 510 výběr další literatury).

[22] VEBER, V.: Dějiny sjednocené Evropy od antických počátků do současnosti. Praha 2004, s. 67 – 70.

[23] ADAMOVÁ, K.: Dějiny veřejného práva ve střední Evropě. Přehled vybraných otázek. Praha: C. H. Beck 2000, s. 90. Své myšlenky vložil zejména do svých dvou prací: z roku 1300 „ O ukončení válek a sporů ve francouzském království “, a z roku 1305 (nebo 1307) „ O znovuobnovení Svaté země “.

[24] Tamtéž.

[25] K tomu zejména, kromě literatury dále uvedené: URBÁNEK, R.: Ve službách Jiříka krále. Praha 1940; URBÁNEK, R.: Věk poděbradský 1 – 4 (České dějiny III, 1 – 4). Praha 1915 – 1962; MIKULKA J.: Jiří z Poděbrad a plán mírového uspořádání v Evropě, Slovanský přehled, 50, 1964, s. 75 – 80, 154 – 159; MACEK, J.: K zahraniční

[26] PALACKÝ, F.: Denník poslů krále Jiřího ku králi franskému, Časopis Společnosti wlastenského Museum v Čechách, I – 1, 1827, s. 40 – 67.

[27] KALOUSEK, J. In: Archiv Český, VII, Praha 1887, s. 427 – 445.

[28] Cultus pacis. Études et documents du „Symposium Pragense Cultus Pacis 1464 – 1964“. Commemoratio pacis generalis ante quingentos annos a Georgio Bohemiae rege propositae, Praha, Academia 1966, 200 s.; dále k tomu Věstník ČSAV, roč. 73, 1964, č. 4, s. 553 – 566.

[29] The universal peace organisation of King George of Bohemia. A fifteenth century plan for world peace, Praha 1964.

[30] Diary of an Embassy from King George of Bohemia to King Louis XI. of France in the Year of Grace 1464,

Londýn 1871, s. 1 – 80. Autorem překladu byl A. H. Wratislaw.

[31] In: Monatschrift der Gesellschaft des Böhmischen Museums, Praha 1828, s. 44 – 59.

[32] MARKGRAF, H.: Ueber Georgs von Podiebrad Project eines christlichen Fürstenbundes zur Vertreibung der Türken aus Europa und Herstellung des allgemeinen Friedens innerhalb der Christenheit, Historische Zeitschrift, 21, 1869, s. 237 – 304.

[33] HEYMANN, F. G.: George of Bohemia, King of Heretics, Princeton-New Jersey University Press 1965; ODLOŽILÍK, O.: The Hussite King. Bohemia in European Affairs, 1440 – 1471, New Brunswick-New Jersey 1965.

[34] Sovětskoje gosudarstvo i pravo, 1965/1, s. 108 – 112; Voprosy istorii, 1965/3, s. 198 – 200; Ukrajinskij istoričeskij žurnal, 1965/2, s. 158.

[35] Např. dále HECK, R.: Zjazd Glogowski w 1462 r., Warszawa-Wroclaw 1962.

[36] Zejména VANĚČEK, V.: Historický význam projektu krále Jiřího a vědecké problémy kolem něho. In: Všeobecná mírová organizace, Praha 1964. Podrobné exkurzy do této problematiky jsou i v jeho učebnicích československých právních dějin, viz VANĚČEK, V.: Dějiny státu a práva v Československu do roku 1945, Praha 1975, s. 487. Z této publikace byly i čerpány některé bibliografické údaje.

[37] Outrata, V.: Pokus o systém kolektivní společnosti v 15. stol., Časopis pro mezinárodní právo, 1964, s. 93 – 111; OUTRATA, V.: Une tentative de création d´un systeme de sécurité collective au XV e siecle, Bulletin de droit tchécoslovaque, 1963, Nr. 3, Praha 1964, s. 125 – 150.

[38] ŽOUREK, J.: Le projet du roi Georges de Podiebrad, Annuaire francais de droit international, X, Paris 1964, s. 14 – 37.

[39] VEBER, V.: Dějiny sjednocené Evropy od antických počátků do současnosti, Praha 2004, s. 78.

[40] VÁŽNÝ, J.: Římské právní ideje v občanském zákoníku a v osnově, Časopis pro právní a státní vědu, XVI. 1933, s. 171

[41] URFUS, V. In: KINCL, J. - URFUS, V.: Římské právo. Praha 1990, s. 391 a násl.

[42] URFUS, V.: Historické základy novodobého práva soukromého. Praha 1994.

[43] „…Publicum ius est, quod ad statum rei Romanae spectat, privatum quod singulorum utilitatem; sunt autem enim quaedam publicae utilia, quedam privatim. Publicum ius in sacris, in sacerdotibus, in magistratibus consistit privatum ius tripertitum est: collectum etenim est ex naturalibus praeceptis aut gentium aut civilibus…“

[44] URFUS, V.: Historické základy novodobého práva soukromého. Praha 1994, s. 2.

[45] Citováno podle VOJÁČEK, L. a kol.: Dejiny verejného práva v Európe. Bratislava: Praf UK 2003, s. 171.

[46] K německým dějinám po roce 1789 velmi podrobně HUBER, E. R.: Deutsche Verfassungsgeschichte seit 1789.

Bd. I. – V. Bonn: Verlag W. Kohlhammer 1986 – 1992; týž Dokumente zur deutschen Verfassungsgeschichte. Bd.

I. – V. Bonn: Verlag W. Kohlhammer 1996 – 1997.

[47] SKŘIVAN, A. - DRŠKA, V. - STELLNER, F.: Kapitoly z dějin mezinárodních vztahů 1648 – 1918. Praha: ISE 1994, s. 126 a násl.

[48] VOJÁČEK, L.: Celní právo a celní politika v procesu prvního sjednocení Německa. Brno: Masarykova univerzita 1995, s. 38 a násl.

[49] Ukázka z textu in BALÍK, S. a kol.: Texty ke studiu obecných dějin státu a práva. II. Feudální stát a právo.

[50] K tomu VOJÁČEK, L.: Celní právo a celní politika v procesu prvního sjednocení Německa. Brno: Masarykova univerzita 1995.

[51] Jeho projekt je především obsažen v jeho pamětech, které byly uceleně publikovány až po jeho smrti v roce 1742 pod názvem „ Politické schéma“.

[52] Dějiny diplomacie. II. Praha: Svoboda 1948, s. 138.

[53] DAVIES, N.: Evropa. Dějiny jednoho kontinentu. Praha: Prostor – Academia 2005, s. 29.

[54] KOMENSKÝ, J. A.: Obecná porada o nápravě věcí lidských. I. – III. Praha: Svoboda 1992.

[55] Tamtéž, I., s. 66.

[56] Dagmar Čapková v předmluvě k práci KOMENSKÝ, J. A.: Obecná porada o nápravě věcí lidských. I. Praha: Svoboda 1992, s. 13.

[57] KOMENSKÝ, J. A.: Obecná porada o nápravě věcí lidských. III. Praha: Svoboda 1992, s. 432.

[58] Tamtéž, III., s. 357.

[59] Tamtéž, III., s. 418 a násl.

[60] Tamtéž, III., s. 431.

[61] Citováno podle NEČAS, J.: Spojené státy evropské. Praha: Čin 1926, s. 7.

Details

Seiten
274
Jahr
2010
ISBN (eBook)
9783640741885
ISBN (Buch)
9783640741915
Dateigröße
2.4 MB
Sprache
Tschechisch
Katalognummer
v158264
Note
Schlagworte
Europäische Integration Rechtsgeschichte

Autoren

Teilen

Zurück

Titel: Böhmische Länder und die Integrationsbemühungen in Europa