Lade Inhalt...

Geschichte des tschechischen Verfassungsrechts

Fachbuch 2011 188 Seiten

Jura - Rechtsphilosophie, Rechtssoziologie, Rechtsgeschichte

Leseprobe

INHALTSVERZEICHNIS

OBSAH

ZUSAMMENFASSUNG

ÚVOD

1. POČÁTKY KONSTITUCIONALISMU NA ÚZEMÍ ČESKÉ REPUBLIKY
1.1 Pillersdorffova ústava (1848)
1.2 Návrh kroměřížské ústavy (1848 - 1849)
1.3 Stadionova ústava (1849)
1.4 Bachovský absolutismus
1.5 Schmerlingova ústava (1861)
1.6 Prosincová ústava (1867)
1.7 Ústřední orgány habsburské monarchie
1.7.1 Rakouské parlamenty
1.7.2 Delegace
1.7.3 Panovník
1.7.4 Ministerstva
1.8 České státoprávní programy z druhé poloviny 19. století

2. STÁTOPRÁVNÍ PŘEDSTAVY V OBDOBÍ PRVNÍ SVĚTOVÉ VÁLKY (1914 - 1918)
2.1 Vznik první světové války a politická situace v českých zemích
2.2 První protirakouské projevy v zahraničí
2.3 Formování československého zahraničního odboje
2.4 Postupné oživování „aktivity” domácí politické reprezentace
2.5 První projekty státoprávních změn
2.6 Změny v postojích domácí politické reprezentace v roce
2.7 Aktivizace domácího odboje v první polovině roku
2.8 Závěrečná etapa československého zahraničního odboje
2.9 Vyvrcholení boje za státní samostatnost. 28. říjen.

3. PRVNÍ ČESKOSLOVENSKÁ REPUBLIKA (1918 - 1938)
3.1 Vytvoření tzv. prvního ústavního provizoria
3.2 Vytváření soustavy ústředních státních orgánů
3.3 Národní shromáždění
3.4 Prezident
3.5 Vláda
3.6 Ministerstva
3.7 Ostatní ústřední úřady.

4. ČESKO-SLOVENSKÁ REPUBLIKA (1938 - 1939)
4.1 Příčiny, právní kvalifikace a státoprávní důsledky Mnichovského diktátu
4.2 Státoprávní změny
4.2.1 Vznik autonomních vlád na Slovensku a Podkarpatské Rusi
4.2.2 Ústavní zákony o autonomii Slovenska a Podkarpatské Rusi
4.3 Rozbití česko-slovenského státu.

5. OBDOBÍ NESVOBODY (1939 - 1945)
5.1 Protektorát Čechy a Morava
5.1.1 Protiprávní charakter zřízení Protektorátu Čechy a Morava
5.1.2 Postaveni protektorátních orgánů
5.2 Zahraniční odboj v letech 1939 - 1945 a vytváření státoprávních předpokladů obnovy československého státu
5.2.1 Formování zahraničního odboje
5.2.2 Prozatímní státní zřízení v Londýně
5.2.3 Dekretální pravomoc prezidenta republiky
5.2.4 Příprava poválečného uspořádání
5.2.5 Prozatímní národní shromáždění

6. ČESKOSLOVENSKÁ REPUBLIKA V LETECH 1945 -
6.1 Košický vládní program
6.2 Nejvyšší státní orgány
6.2.1 První a druhá pražská dohoda
6.2.2 Prozatímní národní shromáždění
6.2.3 Ústavodárné národní shromáždění
6.2.4 Třetí pražská dohoda
6.2.5 Příprava nové ústavy.

7. ČESKOSLOVENSKÁ REPUBLIKA V OBDOBÍ SOCIALISMU (1948 - 1989)
7.1 Období 1948 -
7.2 Období 1960 -
7.3 Období 1968 -

8. ČESKOSLOVENSKO NA ZAČÁTKU DEVADESÁTÝCH LET

9. ÚSTAVNÍ SOUDNICTVÍ

LITERATURA

ZUSAMMENFASSUNG

Im Jahre 2010 sind 90 Jahre seit der Verabschiedung der ohne Zweifel bedeutendsten Verfassung vergangen, welche nicht nur den demokratischen Charakter der Tschechoslowakischen Republik in der Zwischenkriegszeit grundsätzlich beeinflusste, sondern auch zu einer inspirierenden Quelle für die Schöpfer der gegenwärtigen tschechischen Verfassung wurde. Dies stellte einen aus der Reihe der Impulse zur Erstellung einerübersicht der Verfassungsentwicklung auf dem Gebiet der Tschechischen Republik dar In Rücksicht zur Bedeutung wurde selbstverständlich der Schwerpunkt gerade auf die Verfassung aus dem Jahre 1920 gelegt, also auf die Verfassungsentwicklung in der Tschechoslowakei in der Zwischenkriegszeit. Aus diesem Grunde ist die Abhandlungüber denösterreichischen Konstitutionalismus nur als eine gewisse Einführung in die Problematik des Konstitutionalismus auf tschechischem Gebiet zu verstehen Diese Monographie stellt ein Ergebnis der langjährigen Forschung des Autorsüber die tschechische Verfassungs- und Verwaltungsentwicklung dar; deswegen wurden die meisten Teile dieses Buches schon früher bearbeitet und in breiteren Zusammenhängen in anderen Werken des Autors veröffentlicht.1 Die Leser finden hier ein Literatur- und Quellenverzeichnis. Die Abhandlung wird dort beendet, wo eine anschließende Publikation beginnt, welche dem gegenwärtigen Verfassungsrecht gewidmet wird.2 Im Jahre 2010 erschien schon ihre dritte Auflage. Beide Publikationen sind als ein Ganzes wahrzunehmen Die vorgelegte Monographie geht von der folgenden Publikation aus: Schelle, K.: D ě jiny č esk é ho ú stavn í ho pr á va . Brno, The European Society for History of Law 2010. 177 S. (ISBN 978-80-904522-4-4)

ÚVOD

V roce 2010 uplynulo 90 let od vydání nesporně nejvýznamnější ústavy, která zásadně ovlivnila nejen demokratický charakter meziválečné Československé republiky, ale stala se rozhodujícím inspiračním zdrojem i pro tvůrce současné české ústavy. To byl jeden z řady impulzů proč sestavit přehled vývoje ústavního práva na území České republiky Vzhledem k významu je pochopitelně hlavní důraz položen právě na ústavu z roku 1920, tedy na ústavní vývoj v meziválečném Československu. Proto zejména výklad o rakouském konstitucionalismu, který byl z českých pozic, vnímán velmi negativně je třeba chápat pouze jako úvod do problematiky konstitucionalismu na našem území Práce je výsledkem dlouhodobého zájmu autora o státoprávní a správní vývoj v českém prostředí, proto většina částí této knihy byla již zpracována dříve a v širších souvislostech publikována v jiných autorových pracích3. Zde také čtenáři naleznou odkazy na literární a pramenné zdroje, případně na další literaturu Výklad končí vznikem samostatné České republiky a vydání současné české ústavy. Tedy končí tam, kde začíná navazující publikace4, kterou autor společně s Vlastistavem Manem věnoval současného ústavnímu právu a v roce 2010 vyšlo v České republice již její třetí vydání. Obě publikace je třeba vnímat jako jeden celek.

1. POČÁTKY KONSTITUCIONALISMU NA ÚZEMÍ ČESKÉ REPUBLIKY

Počátky parlamentarismu jsou na území České republiky spojeny se společenskopolitickými změnami, které nastaly v důsledku revoluce v roce 1848 a znamenaly zlom v chápání podílu širokých vrstev společnosti na politické moci.

1.1 PILLERSDORFFOVA ÚSTAVA (1848)

Pro počáteční úspěch revoluce v habsburské monarchii bylo rozhodující revoluční povstá- ní ve Vídni ve dnech 13. - 15. března 1848, kdy byl přinucen odstoupit nenáviděný Metter- nich a císař slíbil vydání ústavy a zaručení občanské svobody. K tomu 25. dubna 1848, kdy byla ústava, zvaná podle jejího autora Pillersdorffova, ve Vídni publikována a 8. května byl oktrojován císařským patentem volební řád do říšského sněmu. Ministr vnitra Pillersdorff se netajil tím, že narychlo sestavená ústava o 59 paragrafech, jako nepůvodní kompilát cizích vzorů, měla více méně vyjít vstříc volání po konstituci a utlumit veřejné mínění. Při všeobec- ném pozdvižení mysli se totiž nepočítalo ani příliš s tím, že konstituce bude podrobena kvali- fikované kritice. Pillersdorffova ústava se nevztahovala samozřejmě na Uhry ani na italské země, uchovávala posvátné a neporušitelné postavení panovníka a předpokládala dvouko- morový zastupitelský systém jmenovaného senátu a volené poslanecké sněmovny. Posla- necká sněmovna měla být volena nepřímo prostřednictvím voličů, přičemž z voleb byli vylou- čeni všichni „nesamostatní" občané, pracující v námezdním poměru či jinak závislí

Brzy se však ukázalo, že vláda podcenila veřejné mínění. Proti ústavě začala sílit kampaň, která vyvrcholila 13. - 15. května 1848. Namísto uklidnění měla tedy ústava opačný účinek, vyvolala bouře odporu. Vídeňský dvůr byl nucen utéct z Vídně do Innsbrucku, odkud císař vydal 16. května proklamaci, jíž prohlašoval, že ústava bude přijata novým ústavodárným sborem. Kromě zrušení horní sněmovny došlo vzápětí i k rozšíření volebního práva. Byly sice ponechány nepřímé volby, ale volební právo získali i samostatní dělníci starší 24 let.

Poslance měli volit volitelé, u nichž se požadoval k 24 let, stálé bydliště ve volebním okrese a zachovalost výkonu občanských práv. Jeden volitel připadal na 500 voličů a posla- nec na 50 tisíc obyvatel. Poslanci se volili podle zásad absolutní většiny hlasů volitelů, jichž se muselo volby účastnit nejméně 75%

Volby do říšského sněmu se v českých zemích konaly v dusné atmosféře již potlačeného pražského povstání. Do popředí se dostali čeští národní liberálové, kteří se nezdařeným povstáním zbavili radikálně demokratické konkurence. Nicméně volby proběhly a 22. července 1848 se tak mohl ve Vídni sejít rakouský říšský sněm čili Reichsversammlung. Šlo tu o Rakousko v užším slova smyslu, v němž hlavní roli hrály země alpské a země české, tedy o neuherskou část soustátí, později zvanou Předlitavsko.

1.2 NÁVRH KROMĚŘÍŽSKÉ ÚSTAVY (1848 - 1849)

Říšský sněm zasedající ve Vídni a od října 1848 v Kroměříži měl za svůj hlavní úkol, vypra- covat novou rakouskou ústavu, která mnohem více než ústava Pillersdorffova, měla odpoví- dat představám zejména liberálních sil tehdejší politické scény. Říšský sněm však byl hned od počátku výrazně politicky diferencován. Byla zde pravice, levice i politický střed. To způsobo- valo, že na řadu zásadních otázek byl zcela odlišný názor. Zejména to by spor mezi centralis- tickým a federalistickým pojetím rakouského státu. Kromě toho se na podzim 1848 začala v Rakousku výrazně zhoršovat celková politická atmosféra, v jejímž stínu probíhalo zasedání kroměřížského sněmu. Začaly se prosazovat síly, které nepřály nejen revoluci, ale byly i proti všem zásadám liberální občanské společnosti, které s ní byly spojeny. Do čela rakouské vlády byl postaven kníže Felix Schwarzenberg Windischgrätzův švagr. Dne 2. prosince 1848 navíc nastoupil po odstoupení Ferdinanda V. na císařský trůn synovec dosavadního císaře František Josef I. I když Schwarzenberg, tak nový císař se zavázali dodržovat ústavnost, neboť potřebo- vali čas k tomu, aby se vypořádali s maďarskou revolucí v Uhrách a obnovili rakouské panství v severní Itálii, začínalo být stále zřejmější, že vývoj nespěje k upevňování konstitucionalis- mu, ale spíše naopak.

Nicméně i přesto práce na půdě kroměřížského sněmu pokračovaly. Federalistické pojetí Rakouska zde bylo zastoupeno zejména českými poslanci v čele s Františkem Palackým, který sněmu předložil svůj návrh ústavy. Předpokládal, že Rakousko se bude dělit na autonomní obvody, podle národnostních zásad. Každé území mělo mít svojí zemskou vládu a sněm, svého ministra či guvernéra. Předpokládal pochopitelně zrušení stavovského rázu sněmů. Palacký chtěl navíc přenést jungmannovské pojetí československého národa na politické pole, tím, že navrhoval, aby jednu ze skupin zemí tvořilo území osídlené slovanskými obyvateli Čech, Moravy, Slezska a Horních Uher (Slovenska).

Konečný návrh ústavy však byl kompromisem mezi federalisty a centralisty. Sněm měl být dvoukomorový, složený z komory lidu a zemí. Prvá měla být volena přímými volbami na zá- kladě majetkového censu 5 zlatých přímých daní. Komora zemí měla být volena jednak 14 zemskými sněmy, jednak krajskými sněmíky na 6 let, přičemž každé tři roky by se polovina poslanců změnila. Co se týká volebního práva, tak nikdo při jednání kroměřížského sněmu nenavrhl zavedení všeobecného volebního práva. Nejradiálnější v tomto směru byl požada- vek, aby jediným omezením byl census gramotnosti. Konečná podoba navrhovaného voleb- ního práva byla nakonec výsledkem snah té části politických kruhů, které za plnoprávného občana považovaly jen vlastníka. V přímých volbách měl mít tedy aktivní volební právo každý občan od 24 let, vykonávající občanská práva, samostatný, který nepobíral chudinskou pod- poru a platil alespoň 5 zlatých přímých daní či měl v nájmu zdanitelný objekt. Podmínky voli- telnosti byly stanoveny obdobně. Navíc se zde požadoval jen o čtyři roky vyšší věk a roční pobyt na území říše. U nepřímých voleb do komory zemí byla úprava ponechána na zem- ských zákonech, protože zástupcem mohl být volitelný ten, kdo byl volitelný do zemského sněmu, ovšem starší 33 let.

1.3 STADIONOVA ÚSTAVA (1849)

Kroměřížský sněm však neměl čas ústavní návrh schválit, protože byl 7. března rozehnán. Ještě před tím, již 4. března 1849 byla vyhlášena druhá oktrojovaná ústava, nazvaná podle svého tvůrce Stadionovou.

Březnová nebo-li Stadionova ústava byla celorakouská a důsledně centralistická, koncepce monarchie bez Uher byla tedy upuštěna a naopak došla uplatnění myšlenka jednotného státního celku všech habsburských držav bez jakýchkoli stop federace. Vydání této ústavy je možné považovat za vrchol centralistických snah, jako projevu hospodářské, politické, správ- ní i právní jednoty habsburských zemí. Hodnost rakouského císaře měla být dědičnou v rodě habsbursko-lotrinském podle zásad pragmatické sankce a nástupnického řádu rakouského domu. Císař měl být při nastoupení na trůn korunován. Z výkonu své moci neměl být nikomu odpovědným. Měl být podle ústavy vrchním velitelem armády, rozhodovat o míru a válce, uzavírat smlouvy s cizími státy, vyhlašovat zákony a jmenovat a propouštět ministry a jiné vysoké státní funkcionáře.

Zákonodárnou moc měl vykonávat v celoříšských záležitostech, taxativně vypočtených, říšský dvoukomorový sněm. Dolní sněmovna měla být volena občanstvem podle censu tak, že na jednoho poslance mělo připadnout 100 000 obyvatel. Horní sněmovna měla mít poloviční počet členů než sněmovna dolní a měla být volena částečně zemskými sněmy a částečně z největších poplatníků v jednotlivých zemích.

Ústavou byly zavedeny i pro legislativní činnost zemské sněmy, jejíž okruh byl rovněž pevně stanoven. Zemské sněmy měly být voleny též podle censu a složeny ze zástupců zájmových skupin a největších poplatníků v městech a venkovských obcích.

Podmínky, volebního práva se podstatně zhoršily. Poslanci do dolní sněmovny měli být voleni na pět let veřejnými, ústními volbami, přičemž daňový census byl pro malá města 5 a pro velká 10 až 20 zlatých přímých daní ročně. Počet poslanců byl rozvržen u obou komor vzhledem k velikosti země. U poslance horní sněmovny se požadoval věk 40, u dolní sně- movny 30 let.

Zároveň s oktrojovanou ústavou byl vydán patent obsahující základní občanská práva a patent o provedení výkupu z roboty, který navazoval na rámcový zákon ze 7. září 1848.

Březnová Stadionova ústava nebyla nikdy realizována, stejně jako ústava kroměřížská. Vydobytý konstitucionalismus v roce 1848 však nešlo již zcela natrvalo zlikvidovat.

1.4 BACHOVSKÝ ABSOLUTISMUS

Dne 17. května 1849 podal Stadion demisi z důvodu vážného onemocnění a jeho úřad provizorně převzal až do rekonstrukce vlády Alexandr Bach. Vláda byla znovu definitivně ustavena 28. července 1849. Bach v ní převzal trvale křeslo ministra vnitra. V nástupním oběžníku z 15. srpna 1849 Bach s mimořádným úsilím zdůrazňoval charakter nové vlády a celého systému. Ukládal přímo svým úředníkům, aby se seznámili s literou i „duchem ústavy“ a aby ve stejném smyslu působily na veřejnost. Současně pokračovalo ministerstvo vnitra v dalším rozpracování ústavy a v lednu a únoru 1850 byla oficiálně zveřejněna zemská zřízení pro většinu zemí včetně všech tří českých zemí (Čechy, Moravu a Slezsko). Se svoláním zem- ských sněmů se počítalo na podzim 1850, aby pak na jaře 1851 mohl být svolán říšský sněm. Tyto statuty pak sice nevstoupily v platnost, ale staly se fakticky základem zemských zřízení v roce 1861. Návrh předpokládal kuriový systém voleb do zemského sněmu, a to ve třech odděleních: v kurii „nejvýše zdaněných“ bez ohledu na stavovskou příslušnost, v kurii měst- ských a v kurii venkovských obcí. Tak mělo být v Čechách voleno 70 poslanců v první kurii (při cenzu 500 zl. přímých daní), ve druhé 71 a ve třetí 70. Podobně na Moravě 30:32:30, ve Slez- sku 10:10:10. Politický vývoj v Rakousku však realizaci těchto volebních předpisů nepřál.

V létě 1849 se rakouské armádě s vydatnou pomocí ruských vojsk podařilo porazit maďarskou revoluci. Vojensky úspěšný byl i polní maršálek Josef V. Radecký, jenž ovládl všechny rakouské državy v severní Itálii. Rakousko bylo rovněž podpořeno Ruskem proti Prusku při obnově Německého spolku, čehož využil Schwarzenberg k prosazování myšlenky, aby do tohoto spolku byla včleněna celá habsburská monarchie. Tento plán však nedošel realizace, protože se ho nakonec zaleklo i samotné Rusko.

V dubnu 1851 císař František Josef I. ustanovil říšskou radu, do jejíhož čela pak jmenoval Karla Kübecka, který mu připravil cestu k odvolání oktrojované ústavy. To již politické události začaly mít velmi rychlý spád. Dne 20. srpna podepsal císař tři výnosy:

1. Kabinetní list adresovaný Kübeckovi, ve kterém se měnil statut říšské rady, a to takže byla pozměněna v osobní poradní orgán císaře.
2. Kabinetní list Schwarzenbergovi, v němž byla vláda zbavena odpovědnosti vůči ja- kékoliv jiné politické autoritě a nadále byla odpovědna císaři.
3. Kabinetní list Schwarzenbergovi, ve kterém byla vláda vyzvána, aby zvážila mož- nost realizace ústavy ze 4. března 1849. To byl, jak se velmi brzy ukázalo předpo- slední krok k likvidaci konstitucionalismu, který se nestačil ještě rozvinout ani do svých základních rysů.

Poslední krok byl učiněn po státním převratu ve Francii 2. prosince 1851. František Josef I. svolal na sklonku roku říšskou radu a vládu ke společnému sezení a dal přečíst tři patenty, jež byly 31. prosince 1851 publikovány jako tzv. silvestrovské patenty.

Hned první patent oznamoval, že podle výsledků porad konaných o ústavě „není dotčena listina ústavní a i v základech svých poměrům císařství Rakouského přiměřena, aniž se dají ustanovení její ve spojení provést. Panovník proto v patentech prohlašoval, že jmenovaná listina ústavy ze dne 4. března 1849 zbavena jest moci a zákonné platnosti své a že - pokud jde o postavení jednotlivých zemí, z nichž se monarchie skládá - vidí se nucena patentu dotčenému ze 4. března 1849 i právům základním pro jmenované země korunní v něm vyhlášených odejmouti tímto moc a zákonní platnost“

Vzhledem k tomu, že konstituční principy vybojované v letech 1848 - 1849 byly zcela opuštěny, vznikla otázka jak dál. Proto byla vydána třetí norma z 31. prosince 1851, „nejvyšší kabinetní přípis“ císařův adresovaný „presidentovi ministerstva“ Schwarzenbergovi, který obsahoval v příloze „Pravidla základní v příčině zřízení zákonodárství organického v korunních zemích císařství Rakouského“, v literatuře běžně nazývané „Zásady pro organic- ká zařízení“.

Nový absolutismus byl mnohem důslednější než metternichovský. Opíral se o početnou armádu, vedle uniformované a tajné policie ve městech bylo pro venkov nově zřízeno četnic- tvo.

V druhé polovině padesátých let se však monarchie začala dostávat jak ve vnitřní tak zejména v zahraniční politice do stále komplikovanější situace. V červnu 1859 Rakousko pod- lehlo francouzským a italským vojskům v bitvě u Magenty a Solferina. Císař pak musel po- stoupit Milánsko sardinskému králi. Ve vnitrostátní politice se centralistický a absolutistický režim stával čím dál tím více neudržitelnější. První kroky proto musely být učiněny co nejdří- ve. Ministr A. Bach byl odvolán z funkce a 15. července 1859 byl vydán císařský manifest, který ohlašoval první ústupky z pozic absolutismu. Dne 5. března 1860 ohlásil patent č. 56 ř .z., že se panovník rozhodl rozmnožit říšskou radu mimořádnými členy a bude jí periodicky svolávat, aby se v ní radil o důležitých finančních, legislativních atd. otázkách. Mimořádnými členy říšské rady se stalo vedle arcivévodů, určitých církevních hodnostářů a zasloužilých osobností jmenovaných císařem, ještě 39 zástupců zemských sněmů, které na návrh těchto sněmů jmenoval opět císař. Mluvilo se o rozmnožené říšské radě.

Výsledkem jednání v říšské radě byl mimo jiné manifest „K mým národům“ z 20. října 1860, v němž se všeobecně připomíná, proč předchozí absolutistická éra byla nezbytná a současně se oznamuje vydání zákona o základních rysech nového uspořádání habsburského státu. Tímto zákonem byl tzv. Říjnový diplom, jehož autorem byl vůdce maďarských konzervativních velkostatkářů A Szécsen.

1.5 SCHMERLINGOVA ÚSTAVA (1861)

Říjnový diplom ovšem nebyl ústavním zákonem ve vlastním slova smyslu. Měl spíše povahu přípravného dokumentu, v němž byl vyložen program obnovení ústavního života v Rakousku. Podle něj měl zákonodárnou moc vykonávat panovník s říšskou radou, ta ale neměla stále povahu zastupitelského sboru. Jednalo se tedy pouze o rozmnožení stávajícího úzkého poradního orgánu císaře o 100 členů, kteří byli jmenováni císařem. V prosinci 1860 byl ministerským předsedou jmenován baron Schmerling, který okamžitě předložil svůj program založený na myšlence obnovení konstitucionalismu. Sliboval vydání zemských zřízení, zaručoval vypsání přímých voleb na základě širokého aktivního i pasivního volebního práva atd. Návrat k ústavnosti tedy mohl začít. Tentokrát definitivně Anton Schmerling, který ve svých rukou soustředil rozhodující moc, do určité míry splnil, co při nástupu do své funkce slíbil. Dne 26. února 1861 byla vydána dlouho očekávaná ústa- va, zvaná únorová nebo Schmerlingova. Jednalo se opět o ústavu oktrojovanou, tedy vnuce- nou shora bez účasti širšího ústavodárného shromáždění. Charakteristické je, že ani tato ústava neopustila jisté centralistické tendence. Centralistický ráz ústavy se odrážel v širokém pojetí kompetence říšské rady /parlamentu, říšského zastupitelstva/, jíž připadala spolu s císařem zákonodárná moc v okruhu všech záležitostí, které nebyly výslovně přikázány pra- vomoci zemských sněmů. Říšská rada byla dvoukomorová. V panské sněmovně zasedali dě- diční členové a pairové jmenovaní císařem na doživotí. Do poslanecké sněmovny byli členové voleni zemskými sněmy.

Schmerlingova ústava zároveň dala ústavněprávní základ pozdějšího Rakousko-Uherska rozlišováním tzv. širší a užší říšské rady. Volební právo zakotvené v této ústavě bylo rovněž určitým krokem zpět. Poslanci byli voleni nepřímo zemskými sněmy na dobu šesti let. Voleb- ní systém nebyl ničím jiným než pokusem o obnovení stavovských institucí. Poslanci byli totiž voleni podle tzv. zájmového systému, který představovala existence kurií velkostatku, ob- chodních komor, měst a venkovských obcí. Kuriový systém zabezpečoval, že na říšské radě budou zastoupeny ty zájmy, které potřebovala vláda a nikoli, aby byly skutečným odrazem složení zemských sněmů. Tuto skutečnost podporovalo i ustanovení zakazující poslancům přijímat příkazy zemských sněmů, otevřeně odůvodněné potřebou odpoutat je od lokálních zájmů. Nezávislost říšských poslanců byla podtržena i ustanovením o právu císaře vypsat přímé volby v kurii měst a korporací, v případě, že by mimořádné okolnosti zabránily jejich volbu zemskými sněmy.

Představitelé českých liberálů od počátku neskrývali, že únorová ústava neodpovídá ani v jednom ohledu jejich představám, ale současně ji brali jako východisko pro další možné změ- ny. Volební provolání narychlo ustanoveného volebního výboru v čele s Palackým, Riegrem a Braunerem z 8. března 1861 vyjadřovalo naděje obrazně takto: „slovem císaře byla ústava počata, sněmovny zemské a říšská rada mají být matkou, která ji v život uvede a odchová“. Proti zjevnému absolutismu představoval i velice umírněný schmerlingovský konstituciona- lismus nepochybně pokrok.

Samotné volby do českého zemského sněmu v dubnu 186l však přinesly určité zklamání. Němci získali převahu nejen v kurii průmyslových měst, ale i v kurii velkostatku. Volby do říšské rady dopadly podle očekávání, protože z 54 poslanců bylo zvoleno pouze 21 cechů, k nimž se připojil navíc budějovický biskup vyslaný velkostatkářskou kurií. Z 39 doživotně jmenovaných členů byl do panské sněmovny cechů jmenován jen František Palacký. Požadavek na revizi volebního práva se stal důležitou součástí programu českých poslanců. Byl však lehce německou majoritou smeten ze stolu. Důsledkem toho bylo nastoupení cesty pasivní rezistence českých poslanců, jejíž výsledky však byly více jak žalostné.

Po pádu bachovského absolutismu zároveň ožil i starý spor mezi tendencemi centralistickými a federalistickými. Mezi federalisty patřili tzv. národní Čechové včele s Fr. Palackým, F. Riegrem, W. W. Tomkem a bratři Grégrové. Centralisté naopak rekrutovali z liberálů z různých místních občanských stran, patřili sem i zástupci určité části šlechty, ale i představitelé měšťanského němectví, rakouských průmyslových a finančních kruhů atd. Rakousko-uherské vyrovnání v roce 1867 na čas tento spor zcela paralizovalo.

1.6 PROSINCOVÁ ÚSTAVA (1867)

V polovině šedesátých let se postavení monarchie začalo výrazně zhoršovat. Obratným manévrováním si Bismarck zajistil neutralitu Francie a na jaře 1866 uzavřel dokonce spoje- nectví s Itálií. Diplomatickým nátlakem pak dosáhl, že František Josef I. vyhlásil Prusku válku, která jak známo, skončila 3. července 1866 katastrofální porážkou Rakouska u Hradce Králo- vé. Rakousko bylo nuceno opustit Německý spolek a tak přenechalo hegemonní postavení Prusku. Dostalo se tím do nebezpečné krize, na jejímž konci hrozilo úplné zhroucení monarchie. Uklidnění mohlo přinést jen zajištění relativní stability vnitropolitických poměrů.

Klíčovou se stalá uherská otázka, a tak souběžně s mikulovskými jednáními o vojenském příměří, se začala jednání o vnitropolitickém smíru. Císař František Josef I. povolal k jednání významného uherského politika hraběte G. Andrássyho, jenž jednoznačně předložil požada- vek hledání nové tváře habsburské v podobě dualizované říše, ve které dva integrované celky (Předlitavsko a Zalitavsko) v čele s německým a maďarským elementem vytvoří dva pevné pilíře, na nichž bude možné znovu budovat postavení monarchie. Jakýkoli centralismus nebo federalismus byl zcela zamítnut.

Zcela jiné představy, však, měli čeští politikové. Také oni v osobě Palackého a Riegera při- jeli do Vídně, ale jejich naděje na úspěch v tuto dobu nebyly žádné. Jejich program spočívající mimo jiné na myšlence, že Rakousko se musí rozloučit „se starými tradicemi německé poli- tiky ... nalézti samo sebe a v samotném, žádnými ohledy nestísněném rozvoji sledovati své cíle a úkoly vlastní - hledati svou sílu a záruku slavné budoucnosti jen v uspokojení všech národů, jejich volný rozvoj, blahobyt a pokrok nejlépe lze pojistiti spravedlivou rovnopráv- ností při zřízení federativním“, byl pro vídeňské kruhy zcela nepřijatelný. A tak se o něm od- mítlo dokonce i jednat.

Maďarská politika však slavila úspěch. Na základě jednání mezi vídeňskou, vládou a představiteli uherského sněmu došlo na počátku roku 1867 mezi Předlitavskem a Uhrami k politické dohodě o společných věcech a o způsobu, jak budou obstarávány. Císař v hodnosti uherského krále obnovil dne 17. únoru 1867 zvláštním reskriptem uherskou ústavu a jmenoval uherskou vládu. Sám se dal oficiálně korunovat za uherského krále a celá záležitost byla ze strany Uher uzavřena vydáním zákonného článku 12 ze dne 12. června 1867, který vstoupil do ústavních dějin jako rakousko-uherské vyrovnání.

Rakousko-uherské vyrovnání bylo základem nového rakousko-uherského soustátí, které v téměř nezměněné podobě vydrželo více jak půl století. Vyrovnáním se habsburská monarchie rozpadla na dvě části. Uherská koruna byla uznána za samostatný stát, který měl vlastní sněm a vlastní ministerstvo. S Předlitavskem byly Uhry spojeny na základě pragmatické sankce jen osobou panovníka, zahraničními věcmi, vojenstvím a konečně financemi, pokud se těchto společných věcí týkaly. Vznikl zde těžko definovatelný státní útvar blížící se reálné unii, pro něž se mělo podle kabinetního listu ze 14. listopadu 1868 alternativně užívat názvu „ Rakousko-Uherská říše" nebo „Rakousko-Uherské mocnářství".

Na sklonku roku 1867 se ústavní proces završil vydáním souboru ústavních zákonů, které se považovaly za základní zákony státu, nazývané prosincovou ústavou.

Základy ústavního systému tvořily jednak ústavní zákony:

1. Zákon č. 101/1867 ř. z. ze dne 25. července 1867 o odpovědnosti ministrů, který znamenal v podstatě omezení suverénní pravomoci panovníka, jenž nadále nemohl uskutečnit žádný vládní akt bez spoluúčasti příslušného ministra. Současně přestal být ministr úředníkem panovníka, ale byl odpovědný parlamentu.
2. Zákon č. 134/1867 ř. z. ze dne 15. listopadu 1867 o spolkovém právu, jenž byl pod- statnou revizí spolkového zákona z roku 1852.
3. Zákon č. 135/1867 ř. z. ze dne 15. listopadu 1867 o spolčovacím právu, který povo- loval veřejná shromáždění občanů v uzavřených místnostech i pod širým nebem, veřejné průvody a vymezoval podmínky jejich zákonného konání.

Jádro prosincové ústavy však tvořil komplex šesti ústavních zákonů, které kodifikovaly postavení ústředních orgánů Předlitavska a jejich vzájemné vztahy:

1. Především to byl zákon č. 141/1867 ř. z. ze dne 21. prosince 1867 o říšském zastupi- telstvu. Ten přenesl generální zákonodárnou kompetenci na zemské sněmy, pravo- moc říšské rady byla napříště vymezena jen taxativně. Základem její kompetence se však stala sloučená pravomoc dosavadní říšské rady širší i užší. Kromě kompetence zákonodárné měla říšská rada ještě i kompetenci kontrolní, tím že schvalovala ně- které vládní akty panovníka, zkoumala státní závěrečný účet atd. Zákon rovněž po- nechával v platnosti kuriový systém z roku 1861, neměnil počet poslanců 203, ani způsob jejich volby prostřednictvím zemských sněmů. Na nezměněných základech zůstala vedle poslanecké sněmovny zachována i panská sněmovna skládající se ze členů určených rodem nebo hodností anebo zvláštním jmenováním panovníka. Po- čet členů panské sněmovny nebyl pevně určen.
2. Zákon č. 142/1867 ř. z. ze dne 21. prosince 1867 o všeobecných občanských právech obsahující katalog základních práv občana v Rakousku.
3. Zákon č. 143/1867 ř. z. ze dne 21. prosince 1867 o zřízení říšského soudu. Tento no- vě zřízený soud ve Vídni v čele s předsedou, jeho náměstkem, dvanácti členy a čtyř- mi náhradníky měl rozhodovat o kompetenčních konfliktech a sporech ve veřejno- právních záležitostech mezi jednotlivými institucemi a o stížnostech jednotlivých ob- čanů na případné zkracování ústavně zaručených politických práv.
4. Zákon č. 144/1867 ř. z. ze dne 21. prosince 1867 o soudcovské moci, jímž se zaručo- vala nezávislost soudců, veřejnost procesního řízení, pro určité delikty se zaváděly porotní soudy a v zásadě se oddělovalo soudnictví ve všech institucích od výkonné administrativní moci.
5. Zákon č. 145/1867 ř. z. ze dne 21. prosince 1867 o vykonávání vládní moci, který vymezoval postavení císaře jako „posvátného, nedotknutelného a neodpovědného" a tím garantoval významné dynastické prerogativy, i když panovnická moc nebyla výslovně odvozena pouze „z vůle boží“. Panovník byl formálně vázán přísahou, že bude vždy vládnout jen podle přijatých zákonů.
6. Zákon č. 146/1867 ř. z. ze dne 21. prosince 1867 o společných záležitostech všech zemí habsburské monarchie, tj. vlastní vyrovnávací zákon, který byl obdobou čl. XII uherského zákoníku z roku 1867

Tato série zákonů byla potom v roce 1868 doplněna ještě tzv. májovými zákony a to:

- zákonem č. 47/1868 ř. z. ze dne 25. května 1868 o manželském právu;
- zákonem č. 48/1868 ř. z. ze dne 25'. května 1868 o vztahu školy a církve;
- zákonem č. 49/1868 ř. z. že stejného dne jako oba předchozí, o interkonfesijních vztazích občanů, jímž se rušilo konkordátem zaručené prioritní postavení katolické církve vůči ostatním náboženským obcím a konfesím.

Jak říká Otto Urban ve své rozsáhlé knize Česká společnost 1848 - 1918 (Praha 1982, s. 224): Stabilizace politického systému konstituční monarchie v komplexu zákonů prosincové ústavy z roku 1867 dovršila pronikavé změny veřejného politického života, aniž přitom od- stranila všechny prvky absolutistické vlády. A to nejen fakticky, ale dokonce také formálně. Zcela nedotknutelnou osobou zůstal panovník, jehož nadřazené postavení bylo i v nových podmínkách zvýrazněno odvozováním panovnické moci „z boží milosti". Zvláštní postavení měli také ostatní příslušníci vládnoucí dynastie, na něž se nevztahovaly některé jinak obecně platné normy občanského zákoníku. Zásadně měl „výkon práva panství jen panovník a úřady jím dosazené; v tomto smyslu měly rovněž všechny orgány zákonodárné moci, ať již říšská rada nebo zemské sněmy, postavení „nesamostatného státního orgánu", tj. byly bez závazné přímé nařizovací moci. Je jen příznačné, že říšská rada zůstala nadále „radou“ a ani titulárně nebyla změněna ve sněmovnu. Velice silný a někdy dokonce suverénní zůstal vliv panovníka v široké oblasti výkonné a vládní moci, kde zejména armáda a zahraniční politika byly domé- nou císaře a jeho důvěrníků. Liberální systém konstituční monarchie se tak celou svou vý- stavbou a fungováním lišil od republikánských liberálních systémů.

Určitá nedokonalost rakouského konstitucionalismu se jevila mimo jiné ve složení říšské rady. Nový volební řád říšské rady byl vydán v roce 1873 - č. 41/1873 ř.z.-, jenž však setrval na Schmerlingově principu „zastoupení zájmů a základnu rakouského konstitucionalismu nijak nerozšiřoval. Byl založen na systému čtyř volebních kurií — velkostatků, průmyslových měst, obchodních a živnostenských komor a venkovských obcí. Aktivní volební právo bylo limitováno věkem 24 let, statním občanstvím a svéprávností. Volit mohli jen muži, ženy voli- ly, jen pokud byly držitelkami velkostatků, ale to prostřednictvím zástupce. Nerovnost voleb- ního práva vyplývala mimo jiné z toho, že členové obchodních a živnostenských komor mohli volit jednak ve své kurii, jednak případně i v dalších kuriích, pokud k tomu měli příslušný titul.

Pasivní volební právo měli muži od 30 let, kteří byli alespoň tři roky státními občany a směli buď volit do říšské rády, nebo byli volitelní do zemského sněmu. Počet poslanců byl zvýšen na 353 a volební období bylo stanoveno na šest let. Důležité je však zdůraznit, že od tohoto okamžiku se říšská rada volila přímo a tedy nikoli prostřednictvím zemských sněmů. První volby se také konaly v témže roce (1873) v říjnu, v nichž podle očekávání zvítězila ústa- vověrná strana, která získala 230 mandátů na rozdíl od opozice se 121 mandáty. Čeští po- slanci však pokračovali v politice pasivní rezistence a do parlamentu nevstoupili.

K výrazné změně došlo po nástupu nové vlády hraběte Taaffeho v roce 1879, jenž vytvořil v nové říšské řade protiliberální většinu („železnou pravici“) opřenou o české a polské měš- ťanské poslance a o klerikály z alpských zemí, kteří se podřídili vedení šlechty. Taaffe nejprve přikročil k zpevnění pozic v panské sněmovně, tím že prosadil hromadné jmenování nových pairů a poté provedl novelizaci volebního řádu do poslanecké sněmovny - zákon č. 142/1882 ř. z. Novelou byl census v kurii měst a venkovských obcí snížen na 5 zl. přímých daní ročně. Novelizace rozdělila velkostatkářskou kurii na skupinu svěřeneckou a alodní. V Čechách byla kurie svěřeného velkostatku rozdělena dále do 5 volebních sborů na teritoriálním podkladě, čímž měla být posílena konzervativní šlechta. Ve venkovské kurii byly zachovávány nepřímé volby.

Význam nové úpravy volebního práva ukázaly hned nejbližší parlamentní volby v roce 1885, které přivedly do parlamentu mnoho nových lidí a tak kontinuita parlamentu byla na- rušena. Začaly se měnit i formy práce parlamentu. Těžiště jeho práce se totiž přesunulo do výborů a komisí. Skupiny poslanců se začaly sdružovat v pevně organizovaných klubech. Čeští a moravští poslanci byli sdruženi od roku 1879 v Českém klubu, který byl součástí Taaffeho koalice. Jeho existence však dlouho nevydržela, když v roce 1891 převládli mladočeši v českém zastoupení na říšské radě, stali se sami vedoucí stranou a český klub se rozpadl. Koncem osmdesátých let došlo k další výraznější diferenciaci v řadách českých poslanců, sa- mostatně v některých otázkách začínají vystupovat agrárníci, pokrokáři či realisté. To již se diferencuje celý stranický systém v českých zemích vznikem nových politických stran.

1.7 ÚSTŘEDNÍ ORGÁNY HABSBURSKÉ MONARCHIE

1.7.1 RAKOUSKÉ PARLAMENTY

Poprvé slíbil císař svolat orgán parlamentního typu - společné dvoukomorové zastupitel- stvo (Říšský sněm) neuherských zemí - v dubnové ústavě z roku 1848. Říšský sněm se měl skládat z 200-členného senátu, ve kterém měli zasedat princové císařského domu a doživotní členové jmenovaní císařem bez ohledu na stav a rod a dále 150 zástupců velkostatkářů. Dru- há komora - poslanecká sněmovna - o 383 poslancích měla být volena na pět roků podle počtu obyvatelstva na základě tzv. zastoupení zájmů. Jeden poslanec měl zastupovat 50 000 voličů. Volební systém dával lepší zastoupení městům než venkovu. Pasivní volební právo bylo od 30 let. Volební řád do poslanecké sněmovny byl vydán 9. května 1848.

Reálný význam však měla až proklamace z 16. května 1848, na základě níž byly vypsány volby do jednokomorového říšského shromáždění, o němž již víme, že se skutečně sešlo a že zrušilo robotu a další pozemkově vrchnostenské vztahy a připravovalo ústavu (ústavodárný sněm, Konstituanta). Říšský sněm se sešel 10. července 1848, oficiálně byl však zahájen až 22. července. Jeho zasedání trvalo do 6. března 1849. Do 5. října 1848 zasedal ve Vídni, kdy byla jeho činnost přerušena vypuknutím revoluce, která byla projevem nesouhlasu se snahou vídeňského dvora a vlády potlačit uherskou revoluci. To zapříčinilo útěk panovníka do Olo- mouce a přemístění říšského sněmu do Kroměříže (odtud jeho neoficiální název kroměřížský ústavodárný sněm).

Ústavodárný sněm měl 383 členů. Politicky se sněm dělil na tři hlavní směry, a to na pravi- ci, střed a levici. Pravici tvořili zejména poslanci z Čech a Moravy, kteří se sloučili s ostatními slovanskými poslanci v Slovanský klub, jenž měl 120 členů. Střed tvořili němečtí poslanci konservativního ladění z Čech, Moravy a alpských zemí. Jádrem levice byli němečtí poslanci z českých zemí a Vídně.

Pro vypracování návrhu ústavy si sněm vytvořil třicetičlenný ústavní výbor, tedy po třech členech za každý guberniální obvod.

Kroměřížský ústavní návrh předpokládal vytvoření dvoukomorového říšského sněmu, je- hož obě sněmovny - sněmovna lidu a sněmovna zemí - měly vzejít z voleb. Sněmovna lidu měla mít 360 členů, z čehož mělo být 80 voleno ve městech a 280 obyvatelstvem venkova. Aktivní volební právo měli rakouští státní občané nad 24 let, kteří platili nejméně 5 zlatých přímých daní. Volitelnými byli státní občané, kteří dosáhli minimálně 28 let. Druhá komora říšského sněmu - sněmovna zemí - se měla skládat z poslanců 14 korunních zemí, z nichž každá měla do sněmovny vyslat 6 členů. Země, jež měly být v důsledku rozlohy rozděleny na kraje, měly do ní vyslat celkem 31 členů.

Neprovedená celoříšská březnová ústava z roku 1849 také počítala s existencí dvoukomorového sněmu. Dolní sněmovna měla být volena občanstvem podle censu tak, že na jednoho poslance mělo připadnout 100 000 obyvatel. Horní sněmovna měla mít poloviční počet členů než sněmovna dolní a měla být volena částečně zemskými sněmy a částečně tvořena z největších poplatníků v jednotlivých zemích.

Po obnovení parlamentního režimu na začátku šedesátých let vykonávala funkci proza- tímního parlamentu tzv. rozmnožená říšská rada. Označení říšská rada nesly od té doby ra- kouské zastupitelské orgány až do rozpadu monarchie. Únorová ústava z roku 1861 předpo- kládala, že se dvoukomorová říšská rada bude scházet ve dvojí podobě, buď jako celoříšský orgán (širší říšská rada) nebo jen s působností pro neuherské země (užší říšská rada). Jak ví- me, širší říšská rada se nikdy nesešla. Panská sněmovna byla výlučně jmenována císaře, po- slaneckou sněmovnu obesílaly zemské sněmy, které musely volit své delegáty podle určitých zájmových skupin. Říšská rada byla tak tvořena podle zásady zastoupení zájmů, měla se sklá- dat z 343 poslanců, z toho 223 ze západní části monarchie a 120 ze zemí uherské koruny.

Po přijetí prosincové ústavy, resp. zákona o říšském zastupitelstvu č. 141/1867 ř.z., zůstala zastupitelským orgánem i nadále říšská rada. Skládala se ze dvou komor - panské sněmovny a sněmovny poslanců. První opět tvořily osoby určené rodem nebo hodností a osoby jmeno- vané přímo císařem. Měla působit jako konzervativní protiváha poslanecké sněmovny. Do poslanecké sněmovny původně delegovaly své představitele zemské sněmy, teprve od roku 1873 poslance volili občané v přímých volbách. Až do roku 1907 se poslanci členili do zájmo- vých kurií. Ústava přenesla generální kompetenci v zákonodárné oblasti na zemské sněmy a zákonodárnou pravomoc říšské rady vymezila taxativně. Říšská rada měla ve spolupráci s uherským sněmem vyřizovat společné záležitosti a zřizovat společné instituce. Dále jí náleže- la úprava vojenských věcí, státního finančního hospodaření, národohospodářských otázek (měny, daní, cel, říšské dopravy, pošty, telegrafů a d.), veřejného zdravotnictví a uspořádání konfesních poměrů, zásadní úprava státní správy a soudnictví, občanské, trestní, směnečné, horní zákonodárství atd. Vykonávala také kontrolní funkci vůči výkonné moci (schvalovala některé vládní akty panovníka, posuzovala státní závěrečné účty a kontrolovala státní dluh). Ministři jí byli odpovědni za akty panovníka a za vlastní správní akty.

Jednací řády zaváděly projednávání osnov zákonů v parlamentních výborech a zdlouhavou proceduru jejich trojího čtení. Požádala-li o to vláda, musela sněmovna o jejích návrzích jed- nat přednostně. Členové vlády se mohli ujat slova, kdykoliv o to požádali. Uzavření sněmov- ního zasedání císařem přerušovalo kontinuitu jednání o jednotlivých návrzích a po znovuote- vření se musela celá procedura opakovat. To všechno umožňovalo brzdit a usměrňovat čin- nost rakouského parlamentu. Obstrukcím ze strany různých skupin poslanců měla zabránit nízká prezenční kvora (tj. nízké počty poslanců nutné k tomu, aby byla sněmovna usnáše- níschopná).

1.7.2 DELEGACE

Tzv. delegace představovaly ad hoc vytvářenou instituci, do níž vysílaly své zástupce záko- nodárné orgány obou částí monarchie. Střídavě ve Vídni a v Pešti měly jednat o společných problémech celé monarchie. Jejich povaha byla poněkud nejasná. Nebylo zřejmé, zda tvořily společné zastupitelstvo pro celou monarchii nebo zda byly jen specifickými orgány rakous- kého a uherského parlamentu. V ústavním životě monarchie nesehrály významnější úlohu.

1.7.3 PANOVNÍK

Postavení panovníka změnila revoluce z let 1848 - 1849 zásadním způsobem. Císař byl nu- cen souhlasit s omezením své moci ústavou. Úředníci Ferdinanda V. se snažili zmírnit nepří- jemné dopady této změny tím, že se pokusili společnosti vnutit svou představu ústavy. V dubnové ústavě nevymezili přesně hranice mezi zákonodárnou mocí a exekutivou. Panovníka koncipovali jako nositele výkonné moci, který ovšem zasahoval i do zákonodárné sféry. Jeho jménem se také mělo vykonávat veškeré soudnictví. Kroměřížský návrh, připravovaný zvole- ným sněmem, chtěl omezit panovníkovu možnost odmítnout zákon schválený říšským sně- mem zavedením suspenzívního veta. V praxi však zvítězila jiná koncepce. Nástupce císaře Ferdinanda V. František Josef I. se ujal trůnu v prosinci 1848 bez jakékoliv spoluúčasti sněmu. V nástupním manifestu opustil označení „konstituční císař“, používané v předcházejících mě- sících, a vrátil se k předbřeznové titulatuře císař „z boží milosti“. Oktrojovaná březnová ústa- va z roku 1849 v „novém“ duchu opět posilovala postavení císaře a vlastně předznamenávala éru neoabsolutismu padesátých let, v níž panovník ve svých rukou soustředil veškerou moc.

Ustavením rozmnožené říšské rady v roce 1859 František Josef I. zase částečně omezil rozsah svých pravomocí v zákonodárné sféře ve prospěch nejdříve jmenovaného a pak voleného sboru, resp. sborů. Tuto změnu potvrdila únorová ústava.

I po přijetí prosincové ústavy z roku 1867 se postavení panovníka odvozovalo především z Pragmatické sankce z roku 1713. Pozici hlavy státu posílilo rakousko-uherské vyrovnání. Po něm se „ císařk éakrá lovsk é Apo š tolsk é Veli č enstvo “ stalo jednoznačně nejvýraznějším sym- bolem jednoty monarchie a všechny společné resorty (zahraničí, vojenství, společné finance) se dostaly pod jeho přímý vliv. Ústava z roku 1867 hned v prvním článku zákona č. 145/1867 ř.z. stále charakterizovala císaře v duchu středověké tradice přívlastky „ posv á tn ý , neporu š i- teln ý , neodpov ě dn ý“ . Jeho odpovědnost na sebe přebírali ministři, kteří spolupodepisovali jeho vládní akty. Požíval speciální trestněprávní ochrany. Jeho nezávislost na jakékoliv jiné světské moci vyjadřovalo již zmíněné označení „ z bo ží milosti “ Patřil mu vlastní čestný dvůr, představovaný především dvorskými úředníky, placenými společně oběma částmi monar- chie.

Císař vystupoval v trojjediné roli společné hlavy monarchie, hlavy dvou jejích částí i hlavy jednotlivých zemí. Po nastoupení na trůn přísahal, že bude zachovávat ústavu a vládnout v souladu se zákonem. Reprezentoval stát navenek. Řídil zahraniční politiku, jeho jménem se uzavíraly mezinárodní dohody. Byl nejvyšším vojenským velitelem a rozhodoval v otázkách války a míru. Uděloval šlechtické tituly, řády a vyznamenání. Stál v čele výkonné moci, kterou vykonával prostřednictvím ministrů a jim podřízeného aparátu. Ministry také jmenoval a odvolával. Ve vztahu k zákonodárným orgánům konstituoval panskou sněmovnu a jmenoval její funkcionáře, stejně jako funkcionáře zemských sněmů. Potvrzoval usnesení delegací. Vůči zákonům přijatým říšskou radou nebo zemskými sněmy měl právo veta. Zákonodárnou moc mohl dokonce suplovat, neboť mu příslušelo právo „ vp á du nutn épot ř eby “ vydávat nařízení s prozatímní platností zákona. Jeho jménem rozhodovaly všechny soudy a příslušelo mu právo udělovat milost a nařizovat abolici trestního řízení.

1.7.4 MINISTERSTVA

Už na jaře roku 1848 začala nová éra v organizaci ústředních výkonných orgánů. Předrevo- luční dvorské dikasterie nahradila ministerstva. Císař zároveň nařídil vytvoření kolegiální mi- nisterské rady - vlády, tvořené jejich představiteli (nejvyšší rozhodnutí ze 17. března 1848 č. 30 PGS). Kolektivní jednání ministrů ve vládě mělo dát výkonu státní správy jednotnou politickou linii. Zcela zřetelným vzorem tu císařským úředníkům byla organizace a fungovaní vlád západoevropských konstitučních monarchií. Jednotlivé ministry jmenoval panovník, odpovědni však měli být i říšskému zastupitelstvu a říšské radě. Čelné místo mezi nimi sehrával st á tn í kancl éř , který stál v čele ministerstva zahraničí a císařského domu (vzniklo z domácí, dvorské a státní kanceláře). Císař dále zřídil ministerstvo vnitra (nahradilo spojenou českorakouskou dvorskou kancelář), ministerstvo spravedlnosti (z Nejvyššího soudního místa), ministerstvo financí (z dvorské komory) a konečně ministerstvo války (z dvorské válečné rady). Další ministerstva se konstituovala později.

V neoabsolutistické éře byli ministři podřízeni výlučně panovníkovi a poklesl i význam vlády jako sborového orgánu. Ze změn ve složení ministerské rady připomeňme jen dočasné zrušení ministerstva války v roce 1853 (do roku 1860) a zřízení policejního ministerstva v roce 1859 (fungovalo do roku 1867) Po obnovení parlamentarismu opět vzrostl význam vlády jako sboru. Významnou změnu představovalo sloučení ministerstev vnitra, justice a vyučování a kultu v silné státní ministerstvo v roce 1860. Jeho představitel vystupoval jménem vlády před říšskou radou a zemskými sněmy a fakticky se tak dostal do pozice ministerského předsedy.

Po rakousko-uherském vyrovnání fungovala jednak společná ministerstva zahraničí (mi- nisterstvo císařského domu a záležitostí zevnějších), války a financí a jednak předlitavská a zalitavská (uherská) ministerstva. V čele předlitavské vlády, sestávající z představitelů předli- tavských ministerstev (vnitra, financí, spravedlnosti, kultu a vyučování, obchodu, orby, ze- měbrany a od roku 1896 také železnic) a z ministrů bez křesla (bez resortu, bez portefeuille), stál ministerský předseda. Jedním z ministrů bez resortu byl i český ministr krajan, tento post však nebyl vždy obsazen. Odpovědnost ministrů upravoval zákon č. 101/1867 ř.z. Ministři byli stále odpovědni především císaři, který je jmenoval a mohl je i odvolávat. Odpovědnost ministrů říšské radě nebyla zakotvena dostatečně pregnantně. Členové sněmoven měli právo interpelovat ministry, nebylo však jasné, zda musí vždy dostat odpověď. Politické ohledy však ministry vedly k tomu, aby na všechny interpelace odpovídali. Úkolem ministrů bylo přede- vším provádět zákony. Za tím účelem vydávali nařízení. Prostřednictvím služebních řádů, instrukcí a příkazů organizovali a řídili chod nižších složek státního aparátu. Vláda se spolu- účastnila vydávání císařských nařízení s mocí zákona, k němuž mohli císař a vláda sáhnout jen ve stavu neodkladné nouze (nařízení z nouze). Podepisovali je všichni ministři a podléhaly dodatečnému schválení říšskou radou. Vláda též připravovala státní rozpočet. Jako celek ne- byla nadřízena jednotlivým ministrům a nemohla zasahovat do jejich kompetence. Neshoda ministra s ostatními členy vlády znamenala politický střet, který řešil císař

1.8 ČESKÉ STÁTOPRÁVNÍ PROGRAMY Z DRUHÉ POLOVINY 19. STOLETÍ

Z pohledu dějin českého ústavního práva je druhá polovina 19. století ve znamení formování českého státoprávního programu. Počátky tohoto vývoje samozřejmě musíme hledat již v průběhu období národního obrození, tedy před buržoazní revolucí roku 1848. Až ta ovšem umožnila dokončení procesu formování novodobého českého národa a s tím i dotvoření jeho politických a státoprávních představ.

Státoprávní představy a z nich vyplývající požadavky byly tedy součástí českého národního programu. Tyto se nejdříve omezovaly na formální potvrzení historických práv českého státu. Čeští vlastenci například považovali za velký úspěch akt královské korunovace, jemuž se v Praze v roce 1791 podrobil Leopold II. České státoprávní vědomí tvořilo od počátku českého národního obrození jeden z nejdůležitějších faktorů formujících novodobý český nacionalis- mus. V tomto smyslu je možné hovořit o specificky lidových kořenech českého státoprávního programu.

Navíc se český státoprávní program v řadě bodů příliš nelišil od požadavků německé poli- tické reprezentace. Obsahoval především požadavek zavedení ústavní vlády, občanských práv, požadoval změnu v poměru státu a církve, odstranění cenzury, zavedení svobody tisku atd. Pro venkov žádal zrušení poddanství a všech poměrů z něho vyplývajících. Nad rámec těchto ústavních požadavků však krystalizuje vlastní český státoprávní program, jehož první podobu známe z března 1848.

V programu, který v březnu 1848 vzešel z jednání shromáždění ve Svatováclavských láz- ních, najdeme mimo jiné požadavek těsnějšího spojení zemí České koruny. Státoprávní ar- gumentace, zdůvodňující tento požadavek české politické reprezentace, se soustřeďovala na historickoprávní aspekty (mluvíme o tzv. českém historickém státním právu). Nároky českého národa opírala o konstatování, že samostatný středověký český stát de iure nikdy nezanikl. Habsburské centralizační zásahy, odbourávání společných českých institucí, přenášení roz- hodujících kompetencí do Vídně a další podobná opatření prohlašovala za protiprávní. Český stát „není pro nás jen historickým snem a tužbou blouznivou, ale ... trvají stále a nepřetržitě právní základy našeho českého státu, třeba se v mnohém směru zachází se zeměmi českými jako s pouhými provinciemi“, a „boj státoprávní má nás přivésti jen ku skutečnému provádě- ní do dnes platného českého práva státního a odstranění všech těch poměrů, jež státnímu našemu právu odporujíce nevyvinuly se u nás cestou práva a spravedlnosti“, vysvětloval na konci 19. století autor vzdělávací příručky. Česká reprezentace proto v praktické politice po- žadovala vnitřní přebudování říše na federativním principu, které by českému státu zajistilo podobnou pozici, jakou měl při vytvoření soustátí v roce 1526. Další osudy českého národa tedy spojovala s existencí habsburského soustátí, v němž však bude třeba vytvořit lepší podmínky pro národní rozvoj (austroslavismus). Tento postoj několikrát výstižně vyjádřil František Palacký. Známý je především jeho bonmot z Psaní do Frankfurtu (jaro 1848): „Kdy- by státu Rakouského nebylo, musili bychom v interesu Evropy, ba humanity samé přičiniti se co nejdříve, aby se utvořil“.

V roce 1848 čeští politici se svými požadavky neuspěli ani na jaře u císaře (ten je odbyl planými a neurčitými sliby), ani při sněmovních jednáních o ústavě. Právě při jednání o tzv. kroměřížské ústavě se český státoprávní program představil v té nejradikálnější podobě. A tak se u této události musíme podrobněji zastavit.

Volby do říšského sněmu se v českých zemích konaly v dusné atmosféře již potlačeného pražského povstání. Do popředí se dostali čeští národní liberálové, kteří se nezdařeným povstáním zbavili radikálně demokratické konkurence. Nicméně volby proběhly a 22. července 1848 se tak mohl ve Vídni sejít rakouský říšský sněm čili Reichsversammlung. Šlo tu o Rakousko v užším slova smyslu, v němž hlavní roli hrály země alpské a země české, tedy o neuherskou část soustátí, později zvanou Předlitavsko.

Říšský sněm zasedající ve Vídni a od října 1848 v Kroměříži měl za svůj hlavní úkol, vypra- covat novou rakouskou ústavu, která mnohem více než ústava Pillersdorffova, měla odpoví- dat představám zejména liberálních sil tehdejší politické scény. Říšský sněm však byl hned od počátku výrazně politicky diferencován. Byla zde pravice, levice i politický střed. To způsobo- valo, že na řadu zásadních otázek byl zcela odlišný názor. Zejména to by spor mezi centralis- tickým a federalistickým pojetím rakouského státu. Kromě toho se na podzim 1848 začala v Rakousku výrazně zhoršovat celková politická atmosféra, v jejímž stínu probíhalo zasedání kroměřížského sněmu. Začaly se prosazovat síly, které nepřály nejen revoluci, ale byly i proti všem zásadám liberální občanské společnosti, které s ní byly spojeny. Do čela rakouské vlády byl postaven kníže Felix Schwarzenberg Windischgrätzův švagr. Dne 2. prosince 1848 navíc nastoupil po odstoupení Ferdinanda V. na císařský trůn synovec dosavadního císaře František Josef I. I když Schwarzenberg, tak nový císař se zavázali dodržovat ústavnost, neboť potřebo- vali čas k tomu, aby se vypořádali s maďarskou revolucí v Uhrách a obnovili rakouské panství v severní Itálii, začínalo být stále zřejmější, že vývoj nespěje k upevňování konstitucionalis- mu, ale spíše naopak.

Nicméně i přesto práce na půdě kroměřížského sněmu pokračovaly. Federalistické pojetí Rakouska zde bylo zastoupeno zejména českými poslanci v čele s Františkem Palackým, který sněmu předložil svůj návrh ústavy. Předpokládal, že Rakousko se bude dělit na autonomní obvody, podle národnostních zásad. Každé území mělo mít svojí zemskou vládu a sněm, svého ministra či guvernéra. Předpokládal pochopitelně zrušení stavovského rázu sněmů. Palacký chtěl navíc přenést jungmannovské pojetí československého národa na politické pole, tím, že navrhoval, aby jednu ze skupin zemí tvořilo území osídlené slovanskými obyvateli Čech, Moravy, Slezska a Horních Uher (Slovenska).

Konečný návrh ústavy však byl kompromisem mezi federalisty a centralisty. Sněm měl být dvoukomorový, složený z komory lidu a zemí. Prvá měla být volena přímými volbami na zá- kladě majetkového censu 5 zlatých přímých daní. Komora zemí měla být volena jednak 14 zemskými sněmy, jednak krajskými sněmíky na 6 let, přičemž každé tři roky by se polovina poslanců změnila. Co se týká volebního práva, tak nikdo při jednání kroměřížského sněmu nenavrhl zavedení všeobecného volebního práva. Nejradiálnější v tomto směru byl požada- vek, aby jediným omezením byl census gramotnosti. Konečná podoba navrhovaného voleb- ního práva byla nakonec výsledkem snah té části politických kruhů, které za plnoprávného občana považovaly jen vlastníka. V přímých volbách měl mít tedy aktivní volební právo každý občan od 24 let, vykonávající občanská práva, samostatný, který nepobíral chudinskou pod- poru a platil alespoň 5 zlatých přímých daní či měl v nájmu zdanitelný objekt. Podmínky voli- telnosti byly stanoveny obdobně. Navíc se zde požadoval jen o čtyři roky vyšší věk a roční pobyt na území říše. U nepřímých voleb do komory zemí byla úprava ponechána na zem- ských zákonech, protože zástupcem mohl být volitelný ten, kdo byl volitelný do zemského sněmu, ovšem starší 33 let.

Kroměřížský sněm však neměl čas ústavní návrh schválit, protože byl 7. března rozehnán. Ještě před tím, již 4. března 1849 byla vyhlášena druhá oktrojovaná ústava, nazvaná podle svého tvůrce Stadionovou.

Od oktrojované březnové ústavy z roku 1849 ani nešlo čekat nic jiného než tuhý centralismus. V době bachovského absolutismu kvalifikovaly policejní orgány každý zřetelnější projev národního uvědomění a jakoukoliv výhradu k nastolenému režimu jako podezřelou a protistátní činnost, takže nové státoprávní požadavky bylo možné předložit až v šedesátých letech. V této fázi se za ně postavily prakticky všechny vrstvy české společnosti.

Šedesátá léta byla dobou horečného jednání o změně státoprávního uspořádání monar- chie. Česká politika, ne zcela jednotná ve svých proklamovaných cílech, ve své rozhodující většině usilovala v duchu austroslavismu a českého historického práva modifikovaného mo- dernější přirozenoprávní koncepcí, považující právo rozhodovat o svém osudu za přirozené právo každého národa, o obnovení celku zemí České koruny a o federalizaci habsburského soustátí. Program určujícího směru české politiky zformuloval František Palacký v roce 1865 v deníku Národ (Idea státu rakouského). Nespokojenost s uspořádáním podle únorové ústavy vyjádřili v roce 1863 čeští poslanci říšské rady politikou pasivní rezistence, tedy bojkotem jednání rakouského parlamentu (předešel je F. Palacký, který byl jako jediný reprezentant českého politického tábora překvapivě jmenovaný „za doživotního ouda vyšší panské sněmovny říšské“ a který se jejího jednání přestal zúčastňovat už v roce 1861). Politika pasivní rezistence skončila bez zřetelného výsledku v roce 1879.

Katastrofálním neúspěchem české národní politiky bylo rakousko-uherské vyrovnání z roku 1867. Co rakousko-uherské vyrovnání a následné přijetí prosincové ústavy pro státoprávní poměry v monarchii vlastně znamenalo?

Rakousko-uherské vyrovnání bylo základem nového rakousko-uherského soustátí, které v téměř nezměněné podobě vydrželo více jak půl století. Vyrovnáním se habsburská monarchie rozpadla na dvě části. Uherská koruna byla uznána za samostatný stát, který měl vlastní sněm a vlastní ministerstvo. S Předlitavskem byly Uhry spojeny na základě pragmatické sankce jen osobou panovníka, zahraničními věcmi, vojenstvím a konečně financemi, pokud se těchto společných věcí týkaly. Vznikl zde těžko definovatelný státní útvar blížící se reálné unii, pro něž se mělo podle kabinetního listu ze 14. listopadu 1868 alternativně užívat názvu „Rakousko-Uherská říše“ nebo „Rakousko-Uherské mocnářství“.

Na sklonku roku 1867 se ústavní proces završil vydáním souboru ústavních zákonů, které se považovaly za základní zákony státu, nazývané prosincovou ústavou.

Jak říká Otto Urban ve své rozsáhlé knize Česká společnost 1848 - 1918: Stabilizace poli- tického systému konstituční monarchie v komplexu zákonů prosincové ústavy z roku 1867 dovršila pronikavé změny veřejného politického života, aniž přitom odstranila všechny prvky absolutistické vlády. A to nejen fakticky, ale dokonce také formálně. Zcela nedotknutelnou osobou zůstal panovník, jehož nadřazené postavení bylo i v nových podmínkách zvýrazněno odvozováním panovnické moci „z boží milosti". Zvláštní postavení měli také ostatní příslušní- ci vládnoucí dynastie, na něž se nevztahovaly některé jinak obecně platné normy občanské- ho zákoníku. Zásadně měl „výkon práva panství jen panovník a úřady jím dosazené; v tomto smyslu měly rovněž všechny orgány zákonodárné moci, ať již říšská rada nebo zemské sněmy, postavení „nesamostatného státního orgánu“, tj. byly bez závazné přímé nařizovací moci. Je jen příznačné, že říšská rada zůstala nadále „radou“ a ani titulárně nebyla změněna ve sněmovnu. Velice silný a někdy dokonce suverénní zůstal vliv panovníka v široké oblasti výkonné a vládní moci, kde zejména armáda a zahraniční politika byly doménou císaře a jeho důvěrníků. Liberální systém konstituční monarchie se tak celou svou výstavbou a fungováním lišil od republikánských liberálních systémů.

Jak už jsme uvedli, rakousko-uherské vyrovnání bylo katastrofou pro český státoprávní program. Česká politická reprezentace se z tohoto šoku již nikdy nevzpamatovala, i když ještě záchranné kroky z jejich strany učiněny byly.

Českou státoprávní koncepci v podmínkách dualizované říše vtělili poslanci českého zem- ského sněmu v roce 1868 do tzv. České deklarace. Z ní vycházeli čeští delegáti na jednáních s vídeňskou vládou, při nichž se ještě pokoušeli zvrátit nepříznivý vývoj, předznamenaný ra- kousko-uherským vyrovnáním. Byla adresovaná sněmovnímu předsednictvu a podepsalo ji.

81 českých poslanců. Historická šlechta k ní nepřistoupila. Česká deklarace prohlašovala nezadatelnost a nezrušitelnost státního práva České koruny. České státní právo bylo v ní postaveno proti státoprávním poměrům uvnitř Rakousko- Uherska, jak je vytvořila prosincová ústav. Všechny politické instituce zakotvené v ústavě byly ignorovány a formulace státoprávního programu byla v deklaraci vyhrocena v nekompromisně sledovanou myšlenku, že poměr mezi panovníkem a politickým národem českým může být platně založen jen smlouvou mezi oběma stranami a že spojení Čech s ostatními zeměmi může být proto jen personální a dynastické, nikoli státoprávní. Konečně obsahovala myšlenky dvojího druhu: jednak kritiku, odmítající dosavadní ústavní vývoj, jed- nak positivní návrhy, naznačující cestu, po které by bylo možno uspokojivě a v souladu se státním právem České koruny řešit ústavní otázky. Svoji kritiku neomezovala Deklarace jen na události posledních let. Ve shodě se staletými kořeny státního práva šla hluboko do minu- losti, poukazující především na to, že ani Ferdinand II. se neodvážil po Bílé hoře sáhnout na státoprávní nezávislost a svébytnost českého státu. Deklarace výslovně prohlašovala, že habsburská monarchie nebyla v minulosti nikdy ničím jiným než konglomerátem rozmanitých státoprávních celků, pro něž společným bylo personální, dynastické spojení.

V roce 1871 dokonce sjednali kompromisní Fundamentální články, které předpokládaly mimo jiné vymezení společných rakousko-českých záležitostí, zřízení funkce odpovědného státního ministra pro české země, jímž měl být královský český dvorský kancléř, a ustavení společného sněmu českých zemí. Vídeňská vláda, ovlivněná nesouhlasným stanoviskem uherských magnátů a pruské politiky, však v závěrečné fázi jednání přerušila.

Státoprávní ideologie českých politiků počala se během sedmdesátých let zjevně vyžívat. Tím došlo v české politické ideologii k přelomu zásadního významu: státoprávní program ztratil definitivně povahu programu celonárodního. To se ukázalo i v praktické politice toho- to období. Jednotná parlamentní organizace českých poslanců - Český klub - se záhy počal zmítat vnitřními rozpory. Staročeské vedení Českého klubu prosazovalo bezvýhradnou pod- poru vlády a spolu s ostatními skupinami tvořilo spolehlivý článek proslulého „železného kruhu pravice“, jak byly nazývány parlamentní složky podporující režim ministerského před- sedy Taaffeho. Mladočeši však brzy začaly této taktice odporovat, odmítaje oportunistické čekání na vhodnou příležitost a usilující naopak o vlastní politickou linii, která jednoznačně počítala s opozičním postojem vůči vládě.

Staročeský státoprávní program tak prošel procesem určité degenerace. To spočívalo zejména v tom, že staročeská politika, nemohouc pomýšlet na státoprávní vyrovnání, obráti- la se k praktickému řešení jazykové otázky v Čechách, zejména k úsilí zrovnoprávnění češtiny v úředním styku. Tato politická linie byla v jádru správná a realistická a je třeba zdůraznit její skutečně pozitivní výsledky. Z ideového hlediska však její sledování znamenalo, že staročeši zaměnili definitivní vyhlídky na státoprávní vyrovnání - ať již v trializované podobě či v podobě zemské autonomie - za myšlenku jazykového vyrovnání, které bylo ovšem ústup- kem od původního stanoviska.

Stejný osud však postihl i v tomto směru i mladočechy. Ti přes svůj prudký odpor proti staročeské „drobečkové“ politice byli v podstatě stejně oportunističtí. Rozdíl byl jen v tom, že mladočeši doufali více radikalismu než loajální podporou vlády, která jim byla ostatně cizí svým otevřeně protiliberálním zaměřením. Ovšem i v rukou mladočechů se ze státního práva definitivně stalo prázdné heslo, které v podstatě neobsahovalo žádný konkrétní politický program. I v mladočeských rukách zbylo tedy toho velmi málo z původní podoby státního práva: ze státního práva se sta jen program opoziční strany, který měl v dané chvíli reprezen- tovat českou politickou scénu v jejím boji o získání přiměřeného podílu v rámci centralizova- ného Rakouska. Hrot státoprávního programu, jenž na přelomu šedesátých let byl namířen proti Rakousku jako celku a proti sjednocujícímu centralismu, nyní zmizel. Součástí státo- právního programu se stalo naopak zdůrazňování toho, že české požadavky mohou být usku- tečňovány na podkladě platné ústavy. A bylo-li poukazováno ještě na možnost změn, pak zásadně byla řeč jen o pozvolných vývojových stupních, a nikoliv o náhlém ústavním převra- tu.

Živoření české národní politiky v následujících letech dokládá neúspěšná politika pasivní rezistence a sjednání tzv. punktací v roce 1890, podle nichž se české země měly rozdělit na české a německé okresy. Česká veřejnost punktace téměř unisono odmítla a stranu staroče- chů (F. L. Rieger) stála tato dohoda s vídeňskou vládou vedoucí pozici na české politické scé- ně.

V demokratických poměrech navozených ústavou z roku 1867 a rozšiřováním volebního práva se v devadesátých letech český politický život rozvinul a strukturoval do většího počtu politických stran. Ve státoprávní argumentaci některých z nich (například sociální demokra- cie) už silněji než dříve zaznívaly přirozenoprávní argumenty, tedy myšlenka, že český národ má jako každý jiný národ přirozené, nezpochybnitelné právo sám rozhodovat o formě své státoprávní existence.

Přes působení více politických stran je třeba konstatovat, že až do roku 1914 prakticky ce- lá česká politická scéna považovala zachování habsburského soustátí za konstantu světového uspořádání, nekladla si za cíl vytvoření samostatného státu a podobně jako dřívější generace se dožadovala jen změn ve vnitřním uspořádání monarchie. Například T. G. Masaryk, s jehož jménem je spojeno vytvoření samostatného československého státu, v práci Česká otázka v devadesátých letech 19. století napsal, že „naše politika nemůže být úspěšná, nebude-li ne- sena opravdovým a silným zájmem o osud Rakouska“. A pozdější rakouský „vlastizrádce“ a první československý ministerský předseda K. Kramář ještě v roce 1913 tvrdil, že „všecka politika česká vždy počítala a počítá jen s jedním: s Rakouskem, ovšem s jiným, lepším, než je Rakousko s historickou politikou německou, zhoršenou ještě maďarským násilnictvím“.

Postupné vtahování habsburské monarchie do německé mocenské sféry, její závislost na Německu a zejména rozpoutání světového válečného konfliktu, otevírajícího prostor pro dalekosáhlé politické kombinace, zásadním způsobem změnily situaci. V závěru světové války už všechny rozhodující směry české politiky viděly řešení v hledání vlastní, na Habsburcích nezávislé cesty.

2. STÁTOPRÁVNÍ PŘEDSTAVY V OBDOBÍ PRVNÍ SVĚTOVÉ VÁLKY (1914 - 1918)

2.1 VZNIK PRVNÍ SVĚTOVÉ VÁLKY A POLITICKÁ SITUACE V ČESKÝCH ZEMÍCH

Vyhlášení války zastihlo téměř všechny politické strany v českých zemích zcela nepřipravené. České politické strany se před rokem 1914 hlásily k programu vycházejícímu z doktríny českého státního historického práva. Jeho jádrem bylo tvrzení, že český stát nikdy nepřestal právně existovat, jeho hranice jsou dány historickými hranicemi zemí Koruny české a jeho vztah k ostatní Říši je určen smlouvou mezi panovníkem a reprezentanty českého státu. Z těchto základních premis byly vyvozovány různé požadavky: aby císař korunováním za českého krále uznal českou státnost, zvýšení kompetence zemských sněmů na úkor ústředního parlamentu, vytvoření generálního sněmu zemí Koruny české atd. V radikální podobě mělo být státní právo interpretováno tak, že vztah českých zemí k Rakousku je dán jen osobou společného panovníka, jedná se pouze o personální unií. České státní právo tedy požadovalo zřízení českého státu, ať už jako součásti rakouské federace, konfederace, či ve formě personální unie. Z toho ovšem zároveň vyplývá, že vycházelo z existence habsburské monarchie.

Vyhlašované deklarace o historickém státním právu však nemohly anulovat zřejmou skutečnost, že čeští politici účastí na činnosti vídeňské Říšské rady její kompetence fakticky uznávali a na její půdě sledovali své politické i hospodářské zájmy. Česká politika, přestože teoreticky, z hlediska státoprávní doktríny, neuznávala vídeňský parlament, vídeňskou vládu, dualistické uspořádání Říše, platnou ústavu, se s danými poměry smířila a na „neuznané” půdě rozvíjela svoji činnost. Čeští poslanci zasedali na Říšské radě, vysoká místa v centrálních úřadech byla obsazována českými úředníky a odborníky. Češi se dostali i na ministerská křesla. České podnikatelské kruhy patřily k nejvyspělejším v monarchii.

Zásadní protirakouské stanovisko bylo výjimečné. Blížila se k němu jen strana státoprávně pokroková, jež interpretovala české historické státní právo tak radikálně, že se rovnalo požadavku samostatného českého státu v historických hranicích. Tato strana však byla nepočetná a její postavení v české politice bylo okrajové a nevýznamné. V Říšské radě měla jen dva poslance.

Vypuknutí světové války znamenalo pro českou politiku katastrofu. Předválečné politické koncepce zastaraly, vznikla nová situace, s níž se česká politická reprezentace jen velmi pomalu vyrovnávala. Rakousko-Uhersko válčilo po boku Německa proti Rusku a Srbsku, tedy proti státům, jež v pojetí austroslavismu tvořily morální oporu českého národa. Německý nacionalismus proto začal vyhrocovat svůj útok nejen proti nepřátelům vnějším, ale i vnitřním. Již v září 1914 totiž začaly přípravy k prosazování německých nacionalistických koncepcí, jež vyvrcholily v červenci 1915 vytvořením tzv. Velikonočního programu (Osterbegehrschrift), jenž otevřeně požadoval zajištění německé nadvlády v celém Rakousku. Žádal zrušení dosavadních historických individualit a ustavení jednotného rakouského císařství. Kritériem nového uspořádání Říše mělo být „ ...neust á le zachov á vat a zaji šť ovat vedouc í á tnía kulturn í postaven í , kter é n á leží ně mecké mu ná rodu ” . V souladu s tímto principem měly být české země rozděleny na území německá a smíšená - česká by neexistovala vůbec. V prvních by byla přípustná jako jediná řeč němčina, v druhých by se čeština připouštěla jako řeč úřadů pro vnější styk, nikoli však pro vnitřní úřadování.

Vypuknutí války tedy znamenalo porážku celé české politiky. Nebylo českého politika, který by ji vítal. Válka rozbila všechny české politické programy a koncepce. Vítězství Ústředních mocností by pro českou politiku a pro osudy českého národa znamenalo pohromu.

České politické kruhy, alespoň jejich aktivnější část, začaly tedy hledat možnosti společného postupu proti německo-rakouské nacionalistické politice. Došlo k řadě jednání čelných představitelů českého politického života, v nichž hlavní iniciativu projevovali od počátku zejména T. G. Masaryk, Antonín Švehla, Edvard Beneš, Přemysl Šámal a někteří další. Výsledkem těchto rozhovorů bylo založení organizace známé pod názvem Maffie, která se později stala ilegálním centrem pro ovlivňování české domácí politiky pod vedením T. G. Masaryka a jejímž úkolem bylo sbírat důležité zprávy o vojenské a hospodářské situaci v Rakousku, odevzdávat je za hranice a i jinými způsoby monarchii škodit. Právě tato část českých politiků seskupená kolem časopisu Čas a Karla Kramáře sehrála v následujících letech rozhodující úlohu v protirakouském, jak domácím, tak zahraničním odboji.

2.2 PRVNÍ PROTIRAKOUSKÉ PROJEVY V ZAHRANIČÍ

Dříve než v samotné monarchii se dokázaly lépe politicky orientovat některé krajanské or- ganizace v zahraničí, které hned od roku 1914 začaly vyvíjet intenzívní činnost za národní osvobození českého a slovenského lidu. Jedním z hlavních center krajanského odporu vůči.

monarchu bylo Rusko. Již v září 1914 zde zástupci české menšiny předali vládě a carovi pa- mětní spis, v němž žádali o těsnější spojení Ruska a zemí Koruny české. Zároveň došlo v Kyje- vě k vytvoření dobrovolnického oddílu Česká družina, který na frontě plnil výzvědné a propa- gandistické úkoly. Dalším mezníkem ve vývoji krajanského hnutí v Rusku bylo vytvoření Svazu československých spolků na Rusi v roce 1915. Vedení krajanských spolků v Rusku však usilo- valo o to, aby ve prospěch carismu politicky ovlivnilo postup českých a slovenských spolků ve Francii a Anglii.

Druhým centrem českého a slovenského odporu vůči monarchii byla Francie. Dne 28. ledna 1915 na setkání zástupců českých zahraničních organizací v Paříži došlo k vytvoření Národní rady obcí československých v čele s francouzským historikem Ernestem Denisem. Rada si činila nároky na to stát se jednotícím prvkem zahraničního odboje, pro své proruské cítění však byla již předem pro tuto pozici diskvalifikována. Čechům a Slovákům zde byl umožněn vstup do cizinecké legie, kde vytvořili setninu Nazdar, jež byla nasazena přímo na frontě a v květnu 1915 se významně zasloužila o vítězství Francouzů v bitvě u Arasu.

Pro vývoj státoprávních představ o budoucím postavení našich národů se však staly mno- hem významnější české a slovenské organizace ve Spojených státech amerických, kde vedou- cí roli začala hrát Slovenská liga a České národní sdružení. Z jejich činnosti z prvních měsíců války vzešla především tzv. Clevelandská dohoda z října 1915 obsahující tyto požadavky:

a) Samostatnost historických zemí a Slovenska.
b) Spojení českého a slovenského národa ve federativním svazku států s úplnou národní autonomií Slovenska, s vlastním sněmem, s vlastní státní správou, úplnou kulturní svobodou, tedy i s plným právem užívání jazyka slovenského, vlastní správou finanční a politickou, se státním jazykem slovenským.
c) Volební právo: všeobecné, tajné a přímé.
d) Forma vlády: personální unie s demokratickým zřízením státu, podobně jako v Anglii.

Dohoda vycházela tedy ještě z předpokladu federalizace Rakousko-Uherska, v jehož rámci měl existovat i společný československý stát s autonomií Slovenska v jeho unitárním rámci.

Dohodové státy však tuto mezinárodně politickou aktivitu českých a slovenských krajanů nevítaly, protože nezapadala do jejich poválečných plánů, které nepočítaly s rozbitím Rakousko-Uherska, ale s jeho odtržením od císařského Německa.

2.3 FORMOVÁNÍ ČESKOSLOVENSKÉHO ZAHRANIČNÍHO ODBOJE

V lednu 1915 odešel do zahraničí T. G. Masaryk. Usídlil se v Ženevě, kde při oslavě jubilea Jana Husa 6. července 1915 pronesl svůj první politický projev v cizině, v němž jménem čes- kého národa vyhlásil Rakousko-Uhersku válku. Po tomto vystoupení odjel společně s Edvar- dem. Benešem do Paříže, kde po delším jednání došlo k založení Českého zahraničního komi- tétu, který se stal hlavou všech českých korporací v zahraničí. Do jeho čela byl postaven Ma- saryk V listopadu 1915 vydal tento orgán první oficiální prohlášení, v němž se postavil na stranu Dohodových mocností a proklamoval požadavek samostatného československého státu jako monarchie s králem z rodu Romanovců. V únoru 1916 byl Český zahraniční komitét přeměněn v Českou národní radu, která se po příchodu Milana Rastislava Štefánika přeměni- la v Československou národní radu a stala se vedoucím orgánem československého zahranič- ního odboje. Hlavním úkolem ČNR bylo přesvědčit Dohodové mocnosti, aby vzaly v úvahu požadavek na rozbití Rakousko-Uherska. V této souvislosti představitelé ČNR vyvíjeli snahu o vytvoření samostatné československé armády v podobě legií ve Francii, především z řad čes- kých a slovenských zajatců v Rusku. Usilovali o soustředění všech českých a slovenských kra- janských organizací, organizovali rozsáhlou špionážní síť v českých zemích a ve Vídni. Koneč- ně pak Československá národní rada vytýčila jako program veškerého odbojového snažení utvoření samostatného československého státu. O jeho konkrétní formě a začlenění mělo však být rozhodnuto až podle situace koncem války.

Národní rada v Paříži byla uznána valnou většinou českých a slovenských krajanů v zahraničí. Její založení mělo výrazný ohlas i v českých zemích. Ovšem postavení vůči dohodovým vládám bylo dlouhou dobu velmi slabé s nepatrným politickým vlivem, neboť dohodové státy stále stály na stanovisku zachování habsburské monarchie. Vliv tohoto orgánu se začal projevovat až v důsledku výraznějšho podílu československých dobrovolníků v armádách Dohody (bojovalo zde více než 145 000 Čechů a Slováků). Prvního většího politického úspěchu tak Československá národní rada dosáhla až začátkem roku 1917, kdy. 10. ledna zásluhou A. Brianda byl do formulace vojenských cílů Dohody zahrnut i požadavek osvobození československého národa.

2.4 POSTUPNÉ OŽIVOVÁNÍ „AKTIVITY” DOMÁCÍ POLITICKÉ REPREZENTACE

Až do druhé poloviny roku 1916 můžeme charakterizovat politiku reprezentantů českého národa jako z převážné míry pasivní a prorakousky orientovanou. Uprostřed války však začíná vzrůstat potřeba aktivní činnosti českých poslanců a nezbytnost nových forem jednání. Po dlouhých vyjednáváních byl proto 18. listopadu 1916 vytvořen Národní výbor jako orgán mající sjednotit většinu českých politických stran. Jeho úkolem mělo být hájit zájmy českého národa mimo rakouský parlament, který se nescházel. Předsedou byl zvolen tajný císařská rada, staročech K. Mattuš, jednatelem Antonín Švehla. Národní výbor měl 18 členů, z nichž 5 byli příslušníci strany agrární, po 3 zástupcích měla sociálně demokratická strana a Národní strana svobodomyslná (mladočeská). V Národním výboru bylo sdruženo celkem 9 politických stran. Společně s Národním výborem byl konstituován Český svaz.

poslanecký, který měl zajistit společný postup českých poslanců v Říšské radě. Vzhledem ke své zpočátku výrazně prorakouské politice si však ani jeden z těchto dvou orgánů nezískal větší podporu národa. Charakteristická pro jejich činnost byla tajná jednání o možnostech česko-německého vyrovnání a svolání parlamentu. Vyvrcholením této politiky, zejména Českého svazu poslaneckého, bylo vydáno usnesení jeho předsednictva v lednu 1917 adresované rakouskému ministru zahraničních věcí dr. Czerninovi, ve kterém Český svaz odmítl již zmíněné vyhlášení Dohody z 10. ledna 1917, do kterého byla zahrnuta i otázka osvobození Čechoslováků z cizí nadvlády.

2.5 PRVNÍ PROJEKTY STÁTOPRÁVNÍCH ZMĚN

Již v prvních letech války byly zformulovány programy, které předpokládaly a požadovaly zničení habsburské monarchie a řešení české a slovenské otázky mimo její rámec. Autoři těchto projektů byli Karel Kramář a T. G. Masaryk.

V květnu 1914 přišel Karel Kramář s tzv. Ústavou Slovanské říše. Jeho pojetí státoprávního postavení českého národa nepředpokládalo ještě existenci samostatného českého státu ani možnost řešení české národnostní a státoprávní otázky na půdě reformované rakouskouherské monarchie, nýbrž bylo postaveno na ideích všeslovanské vzájemnosti. České země se měly stát součástí celoslovanské federace, která by zahrnovala všechny slovanské národy a země. Kramářova politická a zároveň ústavně právní konstrukce vycházala z ideí panslavismu, které měly v české společnosti a politice již od dob národního obrození významné místo a jejich projevem byla již předválečná ”slovanská politika” prosazovaná mladočeskou stranou v čele s Karlem Kramářem.

Po vypuknutí první světové války část českého obyvatelstva a české politické reprezentace, ovlivněná právě panslavismem a rusofilstvím, očekávala porážku Rakousko- Uherska Ruskem. Válečný vývoj na přelomu let 1914 a 1915, kdy byla rakousko-uherská armáda několikrát poražena ruskými vojsky, která následně pronikla hluboko na území Haliče a přiblížila se k Moravské Ostravě, činil možnost porážky Rakousko-Uherska Ruskem reálnou. V rámci představ o tomto válečném a politickém vývoji měla ruská vojska obsadit české země, zvítězit nad Rakousko-Uherskem a ruský car měl diktovat podmínky míru a v rámci toho vyřešit i českou národnostní otázku. Kramářův projekt se proto nejevil až tak utopický, i když trpěl řadou jiných, ne příliš jasně vyřešených otázek, například rozsah státního území českého království byl zcela mimo realitu. Kramářův dokument Ústava slovanské říše však nemohl být za války zveřejněn a diskutován, naopak musel být utajován, neboť z hlediska rakouského právního řádu byl velezradou.

Pokud jde o bezprostřední koncepci a obsah Ústavy slovasnské říše, je třeba nejprve říci, že návrh sám definoval předpokládaný státní útvar jako Slovanský svaz - tedy předpokládal spolkové uspořádání státu. Svaz se měl oficiálně nazývat Slovanská říše. Součástí Svazu měly být: Ruská říše, Království polské, Královstcví české, Carství bulharské, Království srbské a Království černohorské. Koncepce vzájemného vztahu spolku a členských zemí byla obdobná bylo jako postavení spolkových zemí v Německé říši. Veškerá rozhodující moc by náležela Spolku a členské státy měly mít jen velmi omezenou autonomii. Celá říše měla například tvořit obchodní a celní území. Ústava sice rozlišovala mezi říšským zemským zákonodárstvím, ale do kompetence říšského zákonodárství byly svěřeny všechny nejvýznamnější společenské oblasti. Šlo zejména o obchodní smlouvy a celní tarify, jednotné míry a váhy, společnou měnu a ústřední bankovnictví, armádu, loďstvo, železnici, pošty, spoje a také říšský rozpočet. Navíc mělo být rovněž unifikováno soudnictví, ruština se měla stát úředním, jazykem ve všech spolkových zemích, její výuka by byla ve školách povinná a rovněž velení armády by podléhalo výhradně říšským orgánům. Jednotlivé státy by mohly být donuceny vykonávat a plnit rozhodnutí říšských orgánů, přičemž provedení donucení by bylo právem a povinností cara. Z výše uvedených skutečností je patrné, že v ústavním zřízení Slovanské říše by jasně převládal centralismus nad autonomií. Spolek by byl spíše unitárním centralizovaným státem než svazkem autonomních členských zemí a prvky federalismu by byly pouze formální.

Za hlavu Říše ústava předpokládala ruského cara, který by jednoznačně disponoval největším a nejširším rozsahem pravomocí a oprávnění a většina státní moci by se v podstatě koncentrovala v jeho rukou. Car byl ústavou titulován jako Car všech Slovanů a celé Rusi, přičemž měl zároveň postavení polského a českého krále, zatímco v čele balkánských zemí by stály místní monarchové. Car měl reprezentovat říši navenek, vyhlašovat válku a uzavírat mír, spojenectví a smlouvy s jinými státy, jmenovat a přijímat diplomatické zástupce, jmenovat ministra války a námořnictva a zahraničních věcí, dále měl svolávat a rozpouštět Říšskou radu a dumu a jménem cara se měly publikovat zákony. Car též měl jmenovat náčelníky generálních štábů armády a loďstva a jmenovat všechny velitele armádních sborů. Car měl být vrchním velitelem armády, všichni vojáci a důstojníci by byli povinni mu skládat přísahu.

Dalšími nejvyššími státními orgány podle Ústavy Slovanské říše měly být Říšská rada a Říšská duma. Říšská rada měla plnit funkci vlády a Říšská duma funkci parlamentu. Říšská rada se měla skládat ze zástupců členských zemí, měla mít celkem čtyřicet dva členů. Car měl jmenovat z titulu ruského cara dvacet pět členů rady, z titulu českého krále čtyři členy a z titulu polského krále pat členů. Ostatní členy měli jmenovat balkánští panovníci členských státu v poměru: Srbsko - čtyři, Bulharsko - tři členy a Černá Hora jednoho člena. U Říšské rady jako exekutivního orgánu se předpokládalo rozhodování o předkládání zákonů Říšské dumě, vydávání prováděcích nařízení k říšským zákonům, dozírání na jejich plnění, příprava říšského rozpočtu i volba různých komisí skládajících se z členů Říšské rady, přičemž obligatorní měla být komise pro zahraniční politiku. Duma měla představovat zákonodárný orgán v soustavě státních orgánů. Jejím hlavním úkolem mělo být schvalování říšských právních předpisů. Pro platnost říšských zákonů se vyžadoval souhlas Říšské dumy i Říšské rady, vyhlášení jménem cara a kontrasignaci Říšským kancléřem. Dumu mělo tvořit tři sta poslanců, kteří by v poměru přiměřeném členským státům zastupovaly tyto státy. Pro Rusko bylo předpokládáno sto sedmdesát pět míst, pro Polsko čtyřicet míst, pro české země třicet míst, pro Srbsko třicet míst, dvacet míst pro Bulharsko a pět míst pro zástupce Černé Hory.

Ústava obsahovala specifickou úpravu ústavně právních poměrů pro české země a Polsko. Jak již bylo řečeno, hlava Slovanského svazu - ruský car měl být zároveň českým a polkým králem, zatímco v čele ostatních zemí měli stát místní monarchové. Na základě ústavy by byl car z titulu českého krále oprávněn jmenovat v českém království svého náměstka, jenž by v carově nepřítomnosti řídil veřejnou správu země. Podle návrhu tohoto náměstka cara by car jmenoval českého ministerského předsedu a ministry české vlády. Ostatní státní úředníky by byl oprávněn jmenovat sám carův náměstek. Ústava rovněž stanovovala, že autonomní české ústavní poměry se měly spravovat způsobem konstitučním - dvěma sněmovnami a ministry odpovědnými carovi a sněmovnám. Ústava tedy zakotvovala existenci orgánů regionální české vlády a dvoukomorového parlamentu, kteří by byli oprávněni vykonávat autonomní samosprávu na území českých zemí.

K soustavě nejvyšších státních orgánů a jejich vzájemných vztahů lze úvést, že návrh ústavy zaváděl spíše jen formuální zastupitelskou demokracii, ve skutečnosti by se jednalo o poloabsolutistickou formu vlády, neboť většina státní moci by se koncentrovala v rukou hlavy státu. Právě car by byl oprávně jmenovat vládu, jejíž existence by nejen nebyla závislá na vůli parlamentu, nýbrž dokonce i schvalování zákonů by záviselo na vůli vlády a nebylo by tudíž výlučným oprávněním parlamentu.

Celý projekt byl značně velikášský. Kramář od svého stolu nejen projektoval, jak by měla vypadat budoucí střední Evropa a v ní postavení českého národa, ale načrtl i obraz budoucího Ruska, Polska, Bulharska, Srbska, Černé Hory - obrovské rozlohy rozprostírající se od Vladivostoku po Šumavu, od Baltu ke Středozemnímu, Egejskému a Černému moři. V květnu 1915 byl ovšem Kramář zatčen a z vězení se dostal až v červenci 1917. Vrátil se sice triumfálně jako národní mučedník, avšak jeho projekt z počátku války byl vývojem událostí již dávno překonán.

V roce 1914 vznikl i první projekt budoucího československého státu z pera T. G. Masaryka. Stalo se to v době Masarykovy druhé cesty do Holandska v říjnu 1914, a to tak, že Masaryk vysvětloval své názory britskému historikovi R. W. Setonu-Watsonovi. Podle Masaryka měly být po rozhodné porážce Německa vytvořeny „nezávislé Čechy” - samostatný československý stát. Tento stát měl být královstvím, nikoli republikou. Českým králem se měl stát „některý západní princ”, nejraději dánský nebo belgický. Náčrt z října 1914 byl prvním z.

řady Masarykových projektů, které v letech války v různé formě a rozsahu vytvořil. Masaryk ovšem svůj původní návrh modifikoval, upravoval a přizpůsoboval. Ve změnách a doplňcích se odrážely změny v průběhu války, ohledy na to, komu který projekt byl určen, tedy diplomatická taktika a ohledy nejdříve na smýšlení části české domácí politiky, pak na smýšlení a náladu československých krajanů, zajatců a později československých legionářů. Už v prosinci 1914 se u Masaryka objevily požadavky převzaté z mladočeského okruhu okolo Kramáře. Jednak požadavek koridoru spojujícího budoucí stát československý a jihoslovanský, jednak přivtělení Lužice k našemu státu. S upřesněním svých státoprávních představ přicházel Masaryk potom velmi často. Ať již to bylo v memorandu pro britského ministra zahraničních věcí E. Greye v květnu 1915, nebo v memorandu podaném francouzské vládě v únoru 1916, všude vidíme určitý názorový posun. Jedno však měly společné, československý stát měl mít monarchistický charakter. K výraznějším názorovým změnám došlo až po roce 1917.

2.6 ZMĚNY V POSTOJÍCH DOMÁCÍ POLITICKÉ REPREZENTACE V ROCE 1917

Vítězství únorové revoluce v Rusku v roce 1917 znamenalo první závažný zvrat ve válce, což mělo pro další vývoj válečných událostí i pro změny v mezinárodně politických vztazích nemalý význam. Zprávu o revoluci v Rusku přinesly i všechny noviny v Předlitavsku. Bylo to v době, kdy se zdvihla vlna stávkového hnutí, což s sebou přineslo i zvýšenou perzekuci ze strany rakouských úřadů. Při potlačování hladové demonstrace konfekčních dělnic v Prostějově v dubnu 1917 bylo 23 osob zastřeleno a 40 těžce raněno. Živelné demonstrace vypukly v kovodělných závodech v Praze, v květnu se 15.000 pražských dělníků účastnilo demonstrace, obdobné akce byly v Plzni a v dalších českých městech.

Dozrávání revoluční situace v monarchii pociťovaly i vládnoucí vídeňské kruhy a uvědomovaly si, že není možné pokračovat v absolutistické formě vlády. Proto na 30. května 1917 byl svolán vídeňský parlament.

Před vstupem českých poslanců do sněmovny však byl 19. května publikován významný Manifest českých spisovatelů na podnět Jaroslava Kvapila, který jako první podepsal Alois Jirásek a následován 221 spisovateli. Manifest byl především výzvou k radikalizaci české politiky, výrazem nedůvěry k stávající parlamentní reprezentaci a naznačoval směr formování českého programu. Říšskou radu uznával jen podmínečně za fórum, z něhož je možné proklamovat české požadavky, protože za kompetentní považoval pouze „ staroslavn ý sn ě m kr á lovstv í č esk é ho ” , a vytýčil jakousi českou variantu předpokladů pro vstup českých poslanců na Říšskou radu. Čeští poslanci zde měli vystoupit s českým programem, jenž by odpovídal významu současných světových událostí.

[...]


1 Zejména: Schelle, K. a kol.: Po čá tky modern í ho st á tu a práva Č esk é republiky (Vybran é probl é my). Praha, Euro-

2 Man, Vl. - Schelle, K.: Základy ú stavn í ho pr á va. Ostrava, KEY Publishing 2008. 218 S. (ISBN 978-80-87071-90- 8); 2. Aufl. 2009. 228 S. (ISBN 978-80-7418033-0)

3 Zejména: Schelle, K. a kol.: Po čá tky modern í ho státu a práva Č esk é republiky (Vybran é probl é my). Praha, Euro- lex Bohemia 2006. 66 s. (ISBN 80-86861-68-6); Schelle, K.: Organizace č eskoslovensk é ho st á tu v meziv á lečném obdob í (1918 - 1938) . Praha, Eurolex Bohemia 2006. 470 s. (ISBN 80-86861-92-9); Schelle, K. - Vojáček, L.: Č esk é pr á vn í d ě jiny do roku 1945. Ostrava, KEY Publishing 2007. 218 s. (ISBN 978-80-87071-20-5); Schelle, K. - Vojáček, L.: Pr á vn í d ě jiny na ú zem í Slovenska. Ostrava, KEY Publishing 2007. 450 s. (ISBN 978-87071-43-4); Schelle, K. - Vojáček, L.: Repetitorium č esk ý ch pr á vn í ch d ě jiny do roku 1945. Ostrava, KEY Publishing 2008. 218 s. (ISBN 978-80-87071-69-4); Schelle, K.: V ý voj č esk é ve ř ejn é spr á vy. Ostrava, KEY Publishing 2008. 431 s. (ISBN 978-80-87071-92-2); Schelle, K.: V ý znam roku 1848 pro vytvo ř en í modern í ho st á tn í ho apar á tu. Ostrava, KEY Publishing 2008. 97 s. (ISBN 878-80-87071-99-1); Schelle, K.: Vznik Č eskoslovensk é republiky 1918. Ostrava, KEY Publishing 2008. 95 s. (ISBN 978-80-7418-000-2); Schelle, K. - Tauchen, J.: Grundriss der Tschechoslowakischen Rechtsgeschichte. München (SRN), Verlag Dr. Hut 2009. 196 s. (ISBN 978-3-89963-935-3); Schelle, K. - Tauchen, J.: Tschechoslowakisches Recht in den Jahren 1945 - 1992. Belgorod (Rusko), Rusnaučkniga 2009. 110 s. (ISBN 5-98674-020-3); Schelle, K. - Vojáček, L. - Knoll V.: Č esk é pr á vn í d ě jiny. Plzeň, Aleš Čeněk 2008. 684 s. (ISBN 978-80-7380-127-4); 2. vyd. 2010. 694 s. (ISBN 978-80-7380-257-8)

4 Man, Vl. - Schelle, K.: Z á klady ú stavn í ho pr á va. Ostrava, KEY Publishing 2008.

Details

Seiten
188
Jahr
2011
ISBN (eBook)
9783640797554
ISBN (Buch)
9783640797752
Dateigröße
1.4 MB
Sprache
Tschechisch
Katalognummer
v164211
Note
Schlagworte
Geschichte Verfassungsrechts

Autor

Teilen

Zurück

Titel: Geschichte des tschechischen Verfassungsrechts